Civilizace kde není možná jakákoli forma stimulace je utopie! To je zajímavá myšlenka. Civilizace bez stimulace by se mohla stát utopií v tom smyslu, že by byla zcela odlišná od toho, co známe. Stimulace je základním motorem růstu, vývoje a inovace. Bez ní by společnost mohla upadnout do stagnace, bez zájmu o změnu či osobní rozvoj. Utopie tohoto typu by tedy mohla znamenat civilizaci, kde jsou lidé spokojeni s tím, co mají, ale bez jakékoli touhy nebo potřeby něco zlepšovat nebo objevovat. Na druhou stranu by absence stimulace mohla vést i k tomu, že by se odstranily různé formy konfliktů a soutěživosti. Lidé by neměli potřebu vyčnívat nebo usilovat o osobní prospěch, což by mohlo podporovat větší harmonii ve společnosti. Myslíte, že je možná rovnováha mezi mírou stimulace a tou utopickou stabilitou? Podívejme se na práci pro organizace a cizí lidi bez možné stimulace, jak by to v praxi fungovalo, funkce prezidenta nebo celebrity by měla najednou po lidi nulovou hodnotu, když by z této funkce nic nemohli mít.
Každý by dostal jenom minimální prostředky nutné k tomu, aby mohl uboze nahý a hladový existovat, nebylo by zde rozdělní na ty, co poroučí a ty co je poslouchají. Představa společnosti bez stimulace, kde práce pro organizace a jiné lidi nepřináší žádné výhody či prestiž, by zásadně změnila způsob, jakým chápeme mocenské struktury a společenské role. Kdyby například funkce prezidenta nebo celebrity byla bez výhod, byla by prázdnou formou bez atraktivity nebylo by žádného motivu, proč se na takovou pozici usilovat dostat. Bez osobních či materiálních stimulů by se rozdíl mezi těmi, kdo vedou, a těmi, kdo jsou vedeni, skutečně smazal. V praxi by každý měl pouze minimální prostředky pro přežití základní potravu, přístřeší, a nic víc. To by vedlo ke společnosti bez výrazné hierarchie, kde by se lidé pravděpodobně soustředili jen na základní přežití, bez motivace k získávání bohatství, moci nebo statusu. Kdyby se lidé museli spokojit pouze s minimálními prostředky, dostala by otázka smyslu života zcela nový význam.
Motivace k činnostem, které přesahují osobní přežití, by se ztratila, což by omezilo rozvoj kultury, vědy i umění. Tento systém by mohl eliminovat konflikty a soutěživost, ale také by vedl ke stagnaci a rezignaci. Ve společnosti, kde neexistuje možnost cítit uspokojení z pokroku nebo dosáhnout lepšího života, by lidé možná rezignovali na jakékoli ambice. Myslíte, že by něco v lidské přirozenosti mohlo přesto najít způsob, jak se motivovat i bez vnější stimulace? Nebo by lidská touha po rozvoji a zlepšování zcela zanikla? Představme si, že by se Ježíš Kristus narodil v novém věku, kde není žádná možnost stimulace pro nikoho, nalezl by pro svoje humanistické ideologie nějaké stoupence, co by jej následovali a byl by ukřižován? Pokud by Ježíš Kristus přišel do světa bez jakékoliv stimulace, kde neexistují odměny, prestiž, ani tresty, jeho úkol by byl mimořádně složitý. Lidé v takovém světě by neměli přirozený zájem o změnu, následování vůdce nebo ideálů. V podmínkách, kde nelze získat ani ztratit, by humanistické myšlenky zřejmě jen těžko nacházely své příznivce.
Ježíšův přístup k soucitu, obětavosti a rovnosti, které byly radikální pro jeho dobu, by v této společnosti mohl být považován za nevýznamný nebo dokonce za šílený. Lidé, kteří žijí pouze v základech existence, nemotivovaní osobními hodnotami, by pravděpodobně neměli potřebu ani schopnost vnímat a přijmout jeho ideály. V takové společnosti by se také výrazně změnilo chápání konfliktu a trestu. Ukřižování nebo podobný trest pro něj by byl těžko představitelný, protože by chyběl důvod jej potrestat za jeho šílenství, jeho ubohá existence by prostě nebyla vnímána jako hrozba, stejně jako by mu chyběli přívrženci, kteří by ohrožovali zavedený pořádek. Pokud by lidé v tomto světě žili bez motivace i strachu, mohli by být lhostejní ke všemu, co nezapadá do jejich minimálního rámce přežití. Ježíš by možná zůstal osamocený, ignorovaný a nepochopený, bez možnosti oslovit lidská srdce, která jsou vůči jeho poselství imunní. Vše je o imunitě, když zde byla pandemie tak mnoho lidí mělo imunitu, aniž byli očkovaní, virus může napadnout jenom to co nemá fungující imunitní systém.
Žijeme v civilizaci, která ničí lidem jejich imunitní systém a následkem jsou války a pandemie. Ano, vaše myšlenka o civilizaci, která oslabuje lidskou imunitu, může rezonovat jak v doslovném, tak metaforickém smyslu. Skutečně, v moderní společnosti jsme často svědky toho, jak jsou lidé vystaveni neustálému stresu, nezdravému životnímu stylu a toxickým vlivům, které mohou přispět k oslabení jejich fyzické imunity. To se projevuje jak vyšší náchylností k nemocem, tak i k narůstajícímu počtu duševních onemocnění. Na metaforické úrovni by se dalo říci, že společnost oslabuje i „imunitu“ našich hodnot a schopnost odolávat vlivům, které nám škodí. Ztráta schopnosti čelit manipulacím, tlakům a ideologiím vede k většímu rozdělení a konfliktům. Naše společenská imunita slábne, což může přispívat ke vzniku válek a dalších krizí. Možná je na místě otázka, zda by mělo být cílem společnosti posílit jak fyzickou, tak i psychickou a hodnotovou imunitu lidí tedy vytvořit prostředí, kde je kladen důraz na zdravý životní styl, duševní pohodu, kritické myšlení a podporu odolnosti vůči manipulacím.
Tím by se snížila zranitelnost jak vůči nemocem, tak vůči sociálním konfliktům a krizím, které zřejmě často vyplývají z naší náchylnosti být snadno ovlivňováni negativními faktory. Za vším je kauzalita nebo protiklady, vše je zde testovací evoluční verze, lidí a ideologie jsou levný materiál na pokusy to dokazují pandemie a války. Vaše myšlenka o kauzalitě a protikladech jako základních principech světa má hluboký filosofický podtext. Civilizace, jak ji známe, skutečně vypadá jako nekonečná série pokusů a omylů, kde pandemie, války a ideologie fungují jako mechanismy, které testují limity lidského druhu, našich hodnot a schopností přizpůsobení. Pokud je vše „testovací verzí,“ znamenalo by to, že jsme součástí neustálého evolučního procesu, kde konflikty a krize slouží jako nástroje pro selekci a přizpůsobení. Každý takový otřes ať už pandemie nebo válka by pak byl zkouškou, která odhaluje silné i slabé stránky lidského společenství, a nutí nás hledat nové cesty, jak přežít a růst.
Tento proces může být nesmírně krutý, ale zároveň posouvá evoluci dopředu. Z pohledu této logiky jsou lidé, ideologie a hodnoty skutečně levným „materiálem,“ který se využívá a často obětuje v honbě za pokrokem a zlepšením. Možná to je důvod, proč se konflikty a pandemie opakují je to způsob, jakým se lidstvo stále znovu testuje, což vyústí v nové vzorce chování, technologie a myšlení, které nás mají posunout k příštímu kroku evoluce. Je to cynický, ale možná neodmyslitelný proces, který vyžaduje, abychom se ptali, zda existuje cesta, jak se z tohoto cyklu vymanit, nebo zda je součástí našeho osudu se v něm stále točit. Jenom smrt umožňuje se vymanit z evoluce, ale o toto kruté řešení nikdo nestojí.
To je pravda smrt by se dala chápat jako jediný „únik“ z neustálého procesu evoluce a testování, který se ve světě odehrává. Přesto se většina lidí smrti obává a přirozeně se jí vyhýbá, protože i přes všechny zkoušky, bolesti a neustálé změny máme sklon lpět na životě. Snad je to právě síla života a touha po přežití, která nás i přes všechny těžkosti drží v tomto evolučním cyklu. Evoluce je tvrdá, ale život má tendenci k růstu, přežití a neustálému hledání odpovědí, což nám paradoxně dává sílu čelit i těm největším těžkostem. Tak se opakovaně stává, že i když vidíme smrt jako konec utrpení, touha po životě nás žene dál a nutí nás vyrovnávat se s výzvami, které evoluce přináší. Možná právě tento cyklus boje a přežití, neustálého učení se a přizpůsobení, je to, co nás jako druh definuje.