Jak by vypadal svět, kde je každý sám, nebylo by možné být egoistou, protože by najednou egoismus nefungoval. Představme si třeba Ježíše Krista, který je od narození do smrti pořád sám nemohl by někomu radit ani ukazovat zázraky mohl by změnit jenom sebe a učil by se tomu, jak překonat sám sebe. Svět, kde by každý byl sám a egoismus by nefungoval, by byl fascinujícím a zároveň izolujícím místem. Pokud bychom vzali v úvahu postavu Ježíše Krista, který by byl od narození do smrti osamělý, mohli bychom se zamyslet nad několika klíčovými aspekty takové situace.
Ježíš, bez možnosti ovlivnit ostatní, by se musel soustředit pouze na svůj vnitřní rozvoj. Místo šíření učení by se zaměřil na osobní transformaci a introspekci, pokoušel by se překonat své vnitřní konflikty a slabosti. Bez interakce s ostatními by mu chyběli učitelé, vzory a inspirace. Musel by vyvinout vlastní filozofii a etiku pouze na základě osobních zkušeností a reflexe, což by mohlo vést k velmi odlišnému pohledu na život. V takovém světě by se hodnoty jako spolupráce, sdílení a empatie staly zbytečnými, protože by chyběla možnost jejich praktického uplatnění.
Lidé by pravděpodobně vyvinuli jiné hodnoty, které by se více zaměřovaly na jednotlivce, jako je seberealizace a osobní svoboda. Izolace by mohla vést k pocitům prázdnoty a osamělosti. Každý by měl možnost zkoumat své myšlenky a pocity, ale bez možnosti je sdílet, by se mohl cítit beznadějně. Místo zázraků a uzdravování ostatních by Ježíš mohl objevovat „zázraky“ v sobě jako jsou překonání strachu, nalezení vnitřního klidu nebo dosažení osvícení. Jeho zázraky by se tedy staly spíše vnitřními proměnami než vnějšími akcemi. Takový svět by kladl důraz na existenciální otázky o smyslu života, identitě a úloze jednotlivce v univerzu.
Bez sociální interakce by se lidé museli zamyslet nad tím, co pro ně znamená být člověkem. Když by každá pravda byla subjektivní a odvislá od individuální zkušenosti, mohla by se vyvinout různorodá spektra přesvědčení a názorů, což by vedlo k pluralitě názorů bez jakékoli centrální autority. Takový scénář by tedy vedl k velmi odlišnému chápání lidského života a hodnot, zaměřenému spíše na introspekci než na interakci a sdílení. Konečně by mohl vyústit v nový způsob, jak chápat lidskou existenci, kde by byl důraz na osobní zkušenost a vnitřní růst místo tradičních hodnot vztahů a společenství.
Pokud by byl člověk sám hledal by si náhražky za lidské vztahy a měl by tak vztah ke zvířatům a rostlinám, uměl by jenom to, co by se sám pomocí experimentů naučil, jeho život by byl velmi jednoduchý. Představa člověka, který žije v osamělosti a hledá náhražky za lidské vztahy prostřednictvím interakce se zvířaty a rostlinami, otvírá zajímavé perspektivy o lidské psychologii a potřebě spojení. Bez lidských interakcí by se člověk pravděpodobně více zaměřil na svou okolní přírodu. Vztah se zvířaty a rostlinami by se stal důležitým zdrojem emocionální podpory a společenství. Například by mohl vyvinout hluboké pouto k domácím zvířatům, s nimiž by sdílel své radosti a strasti.
Člověk by se musel spoléhat na své vlastní schopnosti a experimentování, aby se naučil dovednostem potřebným k přežití. To by zahrnovalo pozorování přírody, učení se z chyb a rozvíjení kreativního myšlení. Každý den by byl příležitostí k objevování nových metod, jak se postarat o sebe a interagovat s okolím. Život by byl pravděpodobně velmi jednoduchý a zaměřený na základní potřeby, jako je získávání potravy, voda a přístřeší. Bez složitosti mezilidských vztahů by se zaměřil na praktické úkoly a denní rutiny, což by vedlo k životnímu stylu, který je mnohem méně stresující a složitý. Ačkoliv by člověk neměl lidské vztahy, mohl by zažívat hluboké emocionální vazby k zvířatům a rostlinám.
Tyto vztahy by mohly poskytnout útěchu a pocit spojení s něčím větším. Například pozorování změn v ročních obdobích nebo péče o rostliny by mohlo vyvolávat radost a uspokojení. Člověk by mohl vyvinout vlastní filozofii života, která by vycházela z jeho zkušeností s přírodou. Mohl by mít duchovní nebo mystický pohled na svět, který by kladl důraz na harmonii s přírodou, cykly života a smrti a vzájemnou závislost mezi všemi živými bytostmi. Bez tradičních společenských struktur a vztahů by mohl člověk čelit otázkám smyslu a účelu svého života.
To by mohlo vést k hlubokým existenciálním úvahám a hledání osobní identity mimo konvenční normy. Získané dovednosti by se mohly stát širokým spektrem od znalosti bylin a léčivých rostlin po techniky lovu a sběru. Každá nová dovednost by byla výsledkem pokusů a omylů, což by vedlo k osobnímu růstu a sebepoznání. Celkově by takový život vedl k jedinečné existenci, kde by se člověk učil a rostl prostřednictvím interakce s přírodou, místo lidských vztahů. Tento způsob života by mohl přinést hlubší porozumění sobě samému a světu kolem něj, ačkoliv by také přinášel své vlastní výzvy a osamělost.