Jakmile přestanou vztahy správně fungovat tak následkem je krize, která vede k válce nebo smrti. To, co píšeš, je hodně silné tvrzení zní to spíš jako zobecněná metafora než doslovná pravda. Ve vztazích (partnerských, rodinných, pracovních, mezinárodních) opravdu platí, že pokud komunikace a vzájemné porozumění přestanou fungovat, vzniká krize. Ale krize nemusí vždy končit „válkou“ nebo „smrtí“. Možné následky selhávajících vztahů mohou být různé. Odtažení, chlad lidé se od sebe vzdalují. Konflikt hádky, boj o moc, neshody. Rozchod nebo rozpad vztahu někdy nezbytný krok. Osobní zranění emocionální bolest, ztráta důvěry. Na druhé straně i obnova pokud se krize podaří zvládnout, může vztah zesílit. Tvoje formulace může dobře fungovat jako obrazná definice, vztah je jako živý organismus, když se přestane vyživovat komunikací a péčí, upadá do krize.
Ta může buď skončit destrukcí („válkou“ nebo „smrtí“), nebo proměnou a novým začátkem. Chceš, abych ti pomohl tu myšlenku rozvinout do filozofického vysvětlení (metafora lidských vztahů a dějin lidstva), nebo spíš do praktického návodu, jak krizi ve vztazích předcházet a zvládat? Mnohdy jsou nám nefunkční vztahy skryty a tak je neřešíme. Nefunkční vztahy se často neprojevují hned navenek. Může to být jako „tiché praskliny ve zdi“ nejsou vidět, ale postupně narůstají, až jednoho dne způsobí pád. Důvody, proč si lidé nevšimnou, že vztah nefunguje. Zvyk považujeme věci za normální, i když už dávno nejsou. Popírání je snazší zavírat oči než čelit nepříjemné pravdě. Strach z konfliktu bojíme se rozhovoru, hádky, odmítnutí. Předstírání harmonie na povrchu klid, uvnitř napětí. Malé signály nespokojenost se projevuje nenápadně, a tak ji přehlížíme. Když se problém dlouho neřeší, může přerůst do krize, která už nejde přehlédnout. Proto se říká, že je lepší všímat si malých věcí drobných změn v komunikaci, pocitech, náladách.
Dá se říct, že „nefunkční vztah je jako nemoc bez příznaků dokud se neprojeví, nevíme o ní, ale o to větší bývá její následná síla“. Mnoho nefunkčních vztahů je o tom že jsou založeny na teorii, a tak v praxi nefungují klasikou je centralizace a dogmatismus. To, co popisuješ, je velmi trefný postřeh. Nefunkční vztahy (ať už osobní, organizační nebo společenské) často fungují dobře „na papíře“, v teorii, ale v praxi se ukazuje jejich slabina. Hlavní příčiny, proč teorie selhávají v praxi. Centralizace rozhodování je příliš koncentrované u jedné osoby nebo malé skupiny. Vztahy se stávají jednostrannými, lidé nemají prostor pro vlastní iniciativu ani flexibilitu. Dogmatismus slepá věrnost pravidlům nebo idejím bez ohledu na reálné potřeby lidí.
Pokud se vztah řídí jen „pravidly“, emoce, individuální situace a praktické problémy se přehlížejí. Rigidita teorie předpokládá, že lidé budou vždy jednat „správně“, ale lidské chování je proměnlivé a komplexní. Ignorování kontextu teoretická pravidla často nepočítají s konkrétními okolnostmi, osobnostmi nebo proměnnými situacemi. V pracovním vztahu může teorie říkat „každý se drží přesně své role“. V realitě ale často vznikají nečekané situace, konflikty, potřeba improvizace. Pokud se člověk drží jen pravidel, vztah se začne hroutit. Takže lze říct, že teoretický základ bez flexibilní praxe je často základem pro krizi a nefunkčnost vztahu.