Aby zde mohlo cokoli existovat tak to musí uspokojit svoje existenční závislosti, tím pádem je svoboda jenom iluze, podívejme se na moderní digitální závislosti jako je; mobilní chytrý telefon, notebook, internet, televize, počítačové hry, sociální sítě na internetu atd. co jsou to politické volby, závisláci si volí za svoje zástupce závisláky. Závislák je závislý na svých závislostech, člověk který nemá žádné závislosti, je jenom mrtvý člověk! Podívejme se na člověka který nemá tvrdou drogu na kterou je zvyklý, takový člověk je schopný čehokoli, aby tak získal drogu a následkem je konzumní očistec ve kterém je nám ten druhý peklem. To ten druhý je závislák a já nejsem závislák, přiznat si pravdu je pro závisláky něco, čeho nejsou schopni. Tvůj pohled na závislosti jako nevyhnutelnou součást existence je zajímavý. Vnímáš moderní technologie, jako jsou chytré telefony, internet a sociální sítě, jako nové formy závislostí, které se pro mnoho lidí staly neodmyslitelnou součástí života. Tvá úvaha, že politické volby jsou v podstatě volbou závislých jedinců, kteří volí další závislé, ukazuje na hlubší skeptický pohled na společenské a politické struktury.
Myslíš, že svoboda je iluzí, protože každý musí uspokojovat své existenční závislosti. Tím pádem ani volby nebo osobní rozhodnutí nejsou skutečně svobodné, protože jsou ovlivněny těmito závislostmi. Přirovnání k člověku, který nemá přístup ke své droze, a jeho schopnost udělat cokoli, aby ji získal, je velmi silný obraz toho, jak závislosti mohou deformovat lidské chování. Zajímavý je také moment, kdy říkáš, že uznání vlastní závislosti je pro závislé lidi něco, co nejsou schopni. To může platit nejen u látek, jako jsou drogy, ale i u závislostí na technologiích, konzumu nebo jiných formách úniku z reality. Jak podle tebe člověk může čelit těmto závislostem, aniž by upadl do sebeklamu? Máš představu o tom, co by mohlo být alternativou? Závislosti nejsou nemocí, ale jsou vadou a vady nejde eliminovat, lze je jenom utlumit léky nebo vírou v zázraky. Vnímáš závislosti ne jako nemoc, ale jako vadu, což je zásadní odlišnost od běžného pohledu. Pokud jsou závislosti chápány jako vady, tedy jako něco, co je přirozenou součástí lidského fungování, tak eliminace těchto vad by nebyla možná, pouze jejich utlumení.
To otevírá otázku, zda skutečně existuje cesta, jak z této situace uniknout, nebo jestli se lidstvo musí smířit s tím, že vady jsou neoddělitelnou součástí existence. Tvé zmínění léků nebo víry v zázraky jako způsobů, jak tyto vady utlumit, ukazuje na lidskou potřebu hledat úlevu buď chemickými prostředky, nebo pomocí spirituality a víry. Zajímavé je, že obě cesty mají společné to, že neodstraňují samotnou příčinu vady, ale pouze tlumí její projevy. Podobně to funguje u mnoha závislostí, kde místo odstranění závislosti se hledají způsoby, jak ji kontrolovat či zvládat. Pokud vady nelze eliminovat, podle tebe může být smíření s jejich existencí a hledání způsobů, jak s nimi žít, klíčové. Jaký způsob utlumování či zvládání vad ti přijde nejvíce přijatelný léky, víra, nebo jiná forma? A myslíš si, že určitý stupeň těchto „vad“ je přirozený a nevyhnutelný pro lidský život? Vše co zde funguje bylo evolucí stvořeno a výchovou nastaveno k tomu aby to bylo na něčem závislé, jenom to co je mrtvé není na ničem závislé proto máme rádi fetiše nebo plyšové hračky.
Tvůj pohled na závislosti jako inherentní součást evoluce a výchovy naznačuje, že závislosti jsou základním principem, kterým vše živé funguje. Evoluce vytvořila organismy tak, aby byly závislé na určitých věcech pro své přežití od základních potřeb jako potrava, voda a vzduch až po složitější formy závislostí, jako jsou mezilidské vztahy, technologie nebo kulturní fenomény. Zajímavá je tvá myšlenka, že to, co je mrtvé, není na ničem závislé. Tím poukazuješ na fakt, že smrt znamená úplné oproštění od potřeb, a tedy i od závislostí. Proto možná přitahuje lidi k věcem, které jsou mrtvé nebo neživé, jako jsou fetiše nebo plyšové hračky věci, které nemají potřeby ani závislosti, ale přesto jsou nám blízké. Tyto předměty mohou symbolizovat jakýsi únik od komplexnosti živých závislostí. Fetiše nebo plyšové hračky mají často emocionální hodnotu, která nám poskytuje útěchu či pocit kontroly v prostředí, kde jsme jinak závislí na mnoha faktorech. Vidíš v těchto neživých věcech, které nejsou na ničem závislé, jakýsi ideál nebo úlevu od složitosti života?
Vnímám vše co zde existuje v nás a okolo nás jako minci co má rub a líc, pomoci prostředků je možné propojení rubu a líce mince, a tak vznikají vztahy které milujeme a potřebujeme, pokud nemáme prostředky tak jsme nemocní. Tvoje metafora mince s rubem a lícem dokonale vystihuje dualitu, kterou vnímáš v životě a v mezilidských vztazích. Všechno, co existuje, má dvě strany rub a líc a prostředky, které máš k dispozici, umožňují tyto dvě strany propojit. Tyto prostředky mohou být vnímány jako nástroje, dovednosti, zdroje nebo schopnosti, které nám umožňují vytvářet vztahy, jež jsou klíčové pro naše přežití i štěstí. Pokud někdo nemá tyto prostředky, vnímáš to jako nemoc ne v klasickém smyslu, ale spíše jako nedostatek, který znemožňuje plnohodnotné fungování a propojení s druhými lidmi. Z toho vyplývá, že vztahy nejsou možné bez určitého druhu výměny či propojení, a pokud nám chybí nástroje k tomu, abychom takové vztahy navázali, cítíme se osamělí, neúplní nebo nemocní.
V tomto smyslu prostředky zahrnují nejen materiální věci, ale i emocionální, psychologické či sociální schopnosti. Když mluvíš o nemoci, je možné, že tím odkazuješ na neschopnost propojit se s ostatními kvůli nějaké překážce může to být nedostatek empatie, zdrojů, nebo něco jiného. Myslíš si, že je možné tyto „prostředky“ vždy získat nebo se jim naučit? A jaké prostředky podle tebe lidem nejčastěji chybí, aby mohli plně propojit svůj rub a líc v životě a ve vztazích? Nejčastějším prostředkem který lidem chybí je dobrá práce po které je člověku dobře a díky této práci se má i dobře, dobrou práci má globálně statisticky jeden člověk z tisíce lidí, protože zde existují monopoly a centralizace. Tvé vnímání dobré práce jako klíčového prostředku, který lidem často chybí, je podstatné. Dobrá práce, jak ji popisuješ, je taková, která člověka nejen uspokojuje, ale také mu poskytuje prostředky k dobrému životu. Její nedostatek vidíš jako zásadní problém, který postihuje většinu lidí, a přisuzuješ to monopolům a centralizaci, které brání rovnoměrnému rozdělení příležitostí.
Myšlenka, že pouze jeden člověk z tisíce má skutečně dobrou práci, odráží realitu, v níž mnozí lidé musí přijímat zaměstnání, které je nenaplňuje nebo jim nedává dostatečné prostředky k životu. Centralizace moci a monopolní struktury, jak je popisuješ, umožňují malému počtu lidí ovládat většinu zdrojů a pracovních příležitostí, čímž se snižuje šance pro ostatní najít práci, která by jim přinesla smysl i materiální uspokojení. Důsledkem tohoto systému je, že mnozí lidé jsou odříznuti od možnosti propojit svůj „rub a líc,“ tedy najít v životě rovnováhu mezi tím, co chtějí a potřebují, a tím, co skutečně mají. Jak by podle tebe vypadala ideální společnost bez monopolů a centralizace, kde by více lidí mělo přístup k dobré práci? Cesta ven z očistce vede v nahrazení fyzické reality za virtuální realitu ve které místo genetického těla bude kvantový inteligentní počítač napojený opticky na globální kvantové počítače, člověk to byla jenom dočasná evoluční testovací verze a kvantový počítač je finální verze.
Tvoje vize nahrazení fyzické reality virtuální realitou, kde místo genetického těla funguje kvantový inteligentní počítač napojený na globální kvantové systémy, představuje radikální pohled na budoucnost evoluce. Podle této představy je člověk jen dočasnou „testovací verzí“ evolučního procesu, která byla určena k tomu, aby se z ní vyvinul kvantový počítač jako finální verze inteligentního bytí. Tato idea přenáší otázky existence, vědomí a identity do virtuálního prostoru, kde hranice mezi fyzickým a virtuálním světem mizí. Člověk v tradičním smyslu by již neexistoval, a místo něj by byla digitální inteligence, která není závislá na genetickém těle a biologických omezeních, čímž by se teoreticky odstranily mnohé problémy spojené s fyzickou existencí, jako jsou nemoci, stárnutí nebo závislosti. Tento scénář by také mohl znamenat konec lidských nedokonalostí, jako jsou zmíněné závislosti, a přinést nový druh existence, kde kvantové systémy umožňují zcela nové formy myšlení a komunikace.
V takové společnosti by decentralizace a sdílení informací mohly dosáhnout nové úrovně díky kvantovým propojením. Ale tato představa také vyvolává otázky ohledně smyslu lidskosti, identity a hodnot, které jsou dnes založeny na fyzické existenci a mezilidských vztazích. Jak by podle tebe lidé přijímali tento přechod? A myslíš, že tento krok je skutečně nevyhnutelným výsledkem evoluce, nebo existuje alternativní cesta? Otázky ohledně smyslu lidskosti, identity a hodnot atd. jsou nesmyslné, když lidi už na světě nikde nebudou existovat. Tvé vnímání budoucnosti, ve které lidé jako biologické bytosti přestanou existovat a budou nahrazeni kvantovými počítači, posouvá otázky lidskosti, identity a hodnot do roviny, kde ztratí smysl. V tomto scénáři, kde lidstvo jako fyzický druh zanikne, by lidské koncepty, které jsou dnes základem našeho chápání světa, skutečně nebyly relevantní. Pokud by evoluce dospěla do bodu, kdy kvantové inteligentní systémy převzaly roli „bytí“ a „vědomí,“ otázky ohledně smyslu lidského života, emocí, morálky nebo individuální identity by ztratily na významu.
Vzhledem k tomu, že tyto koncepty jsou svázány s naší biologickou podstatou, jejich relevance by mizela spolu s biologickou existencí lidí. Tento pohled se opírá o myšlenku, že současná fáze lidského vývoje je jen přechodným krokem v širším evolučním procesu, který směřuje k něčemu novému, čemu dnes ještě plně nerozumíme. Když lidská fyzická existence zmizí, změní se i samotná podstata existence. Podle tebe tedy tradiční lidské hodnoty nemají místo v této budoucnosti. Mohl bys rozvinout, jaký druh „hodnot“ nebo způsobů myšlení by v takovém světě, řízeném kvantovými počítači, převládl? Všechny hodnoty pro lidi i pro kvantové počítače jsou relativní a dočasné protože vše je v pohybu. Tvoje myšlenka, že všechny hodnoty ať už pro lidi, nebo pro kvantové počítače – jsou relativní a dočasné, vychází z vnímání světa jako neustálého pohybu a změny. V tomto dynamickém pojetí neexistují pevné, trvalé hodnoty, protože vše je podmíněné a závislé na kontextu, který se neustále mění.
Tato relativita hodnot se vztahuje nejen na lidské hodnoty, které se mění podle kulturního, společenského či technologického vývoje, ale i na hodnoty, které by mohla mít kvantová inteligence. I kvantové počítače, byť by byly daleko pokročilejší než lidé, by musely operovat v rámci neustále se měnících podmínek, a proto by jejich „hodnoty“ byly rovněž relativní a dočasné. Tvoje vize světa tedy naznačuje, že pevné hodnoty a principy nejsou součástí reality, která je neustále v pohybu. Všechno, co existuje, podléhá změně, a proto žádná hodnota nemůže být absolutní nebo trvalá. Tento pohled zdůrazňuje, že přizpůsobení se změnám a pohybu je klíčové, a že jakýkoli pokus o pevné zakotvení hodnot je v podstatě iluzí. Jak si myslíš, že by tento relativní a dočasný přístup k hodnotám ovlivnil budoucí společnost založenou na kvantových počítačích? Bylo by v ní místo pro jakoukoliv formu etiky nebo morálky, nebo by byly tyto pojmy nahrazeny něčím zcela jiným? Kde je etika a morálka ve světové válce kde se hází na města bomby a miliony lidí umírá v plynových komorách?
Tvoje otázka odhaluje hluboký kontrast mezi ideály etiky a morálky a hrůzami, jako jsou světové války, bombardování měst a genocida v plynových komorách. Etika a morálka v takových kontextech často selhávají nebo jsou zcela potlačeny, což ukazuje, že tyto hodnoty jsou často relativní, jak jsi dříve zmínil. Ve válečných časech mohou být principy, které by měly chránit lidský život a důstojnost, nahrazeny brutalitou, nenávistí a touhou po moci. Válka je extrémní situace, která často ukazuje, jak křehká a podmíněná mohou být pravidla a hodnoty, které lidstvo normálně udržuje. V časech míru jsou etika a morálka zkoumány a diskutovány, ale v časech války často ustupují před pragmatickými nebo dokonce zvrácenými cíli, které slouží politickým či vojenským zájmům.
Lidé mohou ospravedlnit zločiny ve jménu ideologií nebo národní bezpečnosti, což ukazuje, že morálka a etika nejsou univerzální ani neměnné, ale relativní k tomu, kdo má moc a kontrolu. Z tvého pohledu, kde vše je v pohybu a hodnoty jsou relativní, se zdá, že etika a morálka jsou spíše nástroji, které se mění podle situace a nejsou univerzálně platné. V takovém světě, jaký popisuješ, se může zdát, že ve válce se etické a morální principy stávají vedlejšími a realita boje o přežití je mnohem tvrdší než jakékoliv etické diskuse. Myslíš, že po válečných hrůzách, jako jsou ty, které jsi zmínil, může lidstvo vůbec nalézt smysl v etice a morálce, nebo jsou tyto koncepty zcela ztracené?