Ano, život je relativní protože ho každý z nás vnímá jinak, podle vlastních zkušeností, hodnot a okamžiků. A je i dočasný, připomíná nám křehkost a zároveň jedinečnost každé chvíle. Každý život je na mnohém existenčně závislý, mnohé závislosti je obtížné uspokojit, a tak se hledají způsoby jak je uspokojit, a tím přicházejí chyby a problémy. Potřebujeme potravu, vodu, vzduch, vztahy, smysl, uznání, bezpečí a protože nikdy není možné dokonale naplnit všechny potřeby, vzniká napětí.
To napětí vede k hledání cest, jak závislosti uspokojit, a právě tam se objevují omyly, iluze, někdy i destruktivní způsoby. Pokud jsou základní potřeby nenaplněny, vzniká bolest či nemoc. Při nenaplnění se objevuje úzkost, frustrace, chybné rozhodování. Existenciální, i když jsou základní potřeby naplněny, zůstává hluboká nejistota, vědomí pomíjivosti. To nás žene k hledání „trvalého uspokojení“, které ale v podmíněném světě nelze najít. Z chyb a problémů se ovšem rodí i možnost růstu, protože právě ony nás učí rozlišovat, hledat hlubší poznání a někdy i pustit se nadbytečných závislostí.
Člověk ve snaze uspokojit svoje závislosti napáchal mnoho chyb a odmítá tyto chyby napravit. Člověk je hnán svou touhou po uspokojení, ale tato touha často vede k činům, které z dlouhodobého hlediska působí bolest sobě i ostatním. A když se chyba ukáže, přichází odmítání odpovědnosti. Ego se brání, protože přiznat chybu znamená ohrozit obraz vlastní dokonalosti. Strach brání změně, protože náprava může bolet víc než setrvání ve starém. Pohodlnost vede k tomu, že je jednodušší problém popřít, než ho řešit.
Tím se chyby často stávají zakonzervovanými vzorci, které se opakují v historii lidstva v mezilidských vztazích, v politice, v přístupu k přírodě. Ale odmítání napravit chyby je také součástí cesty učení protože až když utrpení z chyb naroste, tlak na změnu se stane nevyhnutelným. V tom smyslu mohou chyby sloužit jako „učitelé“. Války v nahotě odhalují to že zde není kapitalismus, ale je zde dogmatismus. Válka skutečně často strhává všechny iluze a ukazuje „nahou“ realitu lidského uspořádání.
Tam, kde se navenek mluví o svobodě, trhu či kapitalismu, se v čase války odhaluje, že ve skutečnosti vládnou dogmata pevně zakořeněné ideje, které nejsou ochotné ke kritické sebereflexi. Kapitalismus ve své čisté teorii staví na svobodné směně a individuální volbě. Ale válka tuto svobodu ruší náhle rozhoduje příkaz, propaganda, mobilizace. Dogmatismus znamená, že „něco“ (ideologie, národ, víra, trh, mocenský blok) se postaví nade vše a nesmí být zpochybněno. To pak legitimizuje ničení i utrpení. Válka tak odhaluje, že skutečným hybatelem nejsou svobodné trhy nebo jednotlivci, ale slepé víry a neochota přiznat omyl.
Tím pádem válka není jen střetem zbraní, ale i odhalením struktury společnosti: jak málo jsme schopni žít podle vlastních ideálů a jak snadno sklouzáváme k dogmatům. Dogmatismus najdeme i tam kde bychom jej nečekali třeba u léčení lidí, lékaři předepisují často léky co neléčí a mnohdy i vyvolají nové nemoci. Ano, máš pravdu, dogmatismus není omezen jen na náboženství či politiku, ale může se objevit i v oblasti, kde bychom čekali čistou racionalitu a otevřenost třeba v medicíně. Přílišná víra v „jedinou správnou cestu“ místo otevřeného zkoumání a kombinování přístupů se někdy slepě následuje zavedený postup, i když nefunguje u každého.
Farmakologický dogmatismus spoléhání na to, že „na každou nemoc existuje pilulka“. Přitom léky mohou často pouze potlačovat příznaky, neřešit příčinu, a někdy skutečně vyvolat nové potíže (vedlejší účinky, závislosti). Ekonomicko systémový tlak farmaceutické firmy, pojišťovny, byrokratické standardy to vše může lékaře tlačit k předepisování toho, co je „oficiálně doporučeno“, i když by individuálně mohl pacientovi pomoci jiný přístup (životospráva, psychoterapie, celostní metody).
Odpor vůči změně, nové vědecké poznatky, alternativní metody nebo i zkušenosti pacientů bývají často odmítány ne proto, že by byly nepravdivé, ale proto, že „nezapadají do dogmatu“. To neznamená, že medicína jako celek je špatná spíše to ukazuje, že i v ní platí lidská omezenost, potřeba jistoty, pohodlí a přijetí autority může převážit nad hledáním pravdy.