Říkají kam bychom došli, kdyby všichni ubožáci byli hříšníky? Odpověď zní, kdyby se každý hříšník staral více o sebe než od druhé, bylo by v očistci mnohem méně nešťastných ubožáků. Nebylo by tolik těch, kdo plýtvají časem na to, aby podsouvali hříšníkům, že mohou za jejich ubohost. Nikdo takové hříšné ubožáky ovšem nemusí litovat. Za všechno co se na ně osudem řítí, si mohou hříšní ubožáci sami! Kdo není odhodlán zvládat svůj osud sám, a bránit své osobní štěstí zuby nechty, proti všem ubohým hříšníkům, kteří mu v tom chtějí překážet, nemá nejmenší šanci prožít plnohodntný život v konzumním očistci jako hříšný ubožák.
Nikoho v očistci by nemělo zmást, že se neustále hovoří o nutnsti se přizpůsobit zlé situaci v očistci. Měli bychom si uvědomit, že za sebe zodpovídáme jen my sami. Nějaký čas nás může uspokojovat, že poskytujeme své služby, veškerou svou pracovní sílu a vůli ke splnění cílů, které stanovili ubozí hříšníci v očistci. Ale až nebudeme mít co dát, nebudeme nikoho v konzumním očistci už zajímat. Naši pokyteckou společnost posouvá vpřed jenom práce ubožáků, co z toho ale hříšný ubožák v očistci má, když se nedožije díky vyčerpání starobního důchodu ve zdraví?
A to je přesně osud ubohých hříšníků v očistci kterému nikdo neunikne. Proto také má každý z nás v očistci právo uvědomovat si svá přání a své cíle, své skutečné potřeby a radosti a také se je snažit v praxi realizovat. To proto, aby si na konci života nemusel říci, žil jsem jako ubohý hříšník v konzumním očistci, ale nebyl to můj život, protože to byl život, který mi škodolibě naplánovali mocní a bohatí hříšní ubožáci. Tento text působí jako ostrá kritika společnosti a postavení jednotlivce v ní, přičemž autor využívá alegorii očistce, aby vyjádřil bezútěšnou situaci, v níž se nacházejí lidé, kteří se cítí být obětí společenských a ekonomických systémů.
V první části textu se autor zaměřuje na to, jak by se situace změnila, kdyby se každý člověk, označený zde jako „hříšný ubožák“, zaměřil na své vlastní štěstí a ne na odsuzování druhých. Tento přístup by vedl k tomu, že by v očistci, tedy v metaforickém světě plném utrpení a nejistoty, bylo méně lidí, kteří jsou nešťastní z důvodu svých vlastních chyb či selhání. Klíčem k úspěšnému přežití v tomto „očistci“ je schopnost bránit si vlastní štěstí a nevšímat si nešťastných okolností nebo výtek druhých.
V další části textu se autor věnuje kritice přizpůsobení se nepříznivým podmínkám, které nám společnost klade. Zde je kladen důraz na to, že každý nese zodpovědnost za svůj život sám, a i když můžeme nějaký čas obětovat pro splnění cílů stanovených společností, nakonec na to můžeme doplatit. Autor naznačuje, že společnost využívá jednotlivce a jejich práce, ale na konci života se člověk může cítit prázdný a bez smyslu, pokud žil podle cizích představ a ne svých vlastních.
Závěrečná část textu vyzývá jednotlivce, aby si uvědomili své vlastní cíle, potřeby a radosti, a snažili se je naplňovat, protože jinak riskují, že prožijí život, který jim naplánovali jiní, a nikoli ten, který by si sami vybrali. Tento apel na individuální odpovědnost a autentický životní směr je ústředním poselstvím textu, který varuje před pasivním přijetím role „hříšného ubožáka“ v „konzumním očistci“.