Deprese, stres, syndrom vyhoření atd. to není nemoc! Je to signál který oznamuje jsi ve zlaté kleci a pokud nezměníš svoje priority tak zle skončíš. Tvrzení „deprese, stres a syndrom vyhoření nejsou nemoc, ale signál“ má silný existenciální základ, který se skutečně objevuje i v moderní psychologii. Z vědeckého hlediska však jde spíše o kombinaci obou pohledů, jsou to stavy s biologickými i existenciálními příčinami, které často upozorňují člověka, že jeho život ztratil rovnováhu.
Syndrom vyhoření je důsledkem dlouhodobého stresu, emocionálního přetížení a ztráty smyslu v práci nebo životě. Psychoterapeuti i lékaři často zdůrazňují, že vyhoření působí jako varovný mechanismus, který člověku říká, že „něco v jeho způsobu života je neudržitelné“ podobně jako bolest varuje před fyzickým poškozením. Podle existenciální analýzy vzniká vyhoření z deficitu vnitřního naplnění a svobody.
Když člověk žije život „musím“ místo „chci“, postupně ztrácí motivaci, tvořivost a radost; tělo i duše tím vysílají signál ke změně. Deprese má prokazatelně neurochemické aspekty, jako je nedostatek serotoninu a dopaminu, které ovlivňují náladu a motivaci. Současně však často ukazuje na hlubší životní nespokojenost, nedostatek smyslu nebo vnitřní prázdnotu, pokud člověk dlouhodobě potlačuje vlastní potřeby a žije podle vnějších očekávání.
Psychologové upozorňují, že léčba těchto stavů není jen o lécích nebo odpočinku. Klíčem je změna životního stylu, hodnot a přehodnocení priorit tedy přesně to, co vyjadřuje metafora „zlaté klece“. Obnova vztahu k sobě, schopnost říkat „ne“ a nalezení smyslu v tom, co člověk dělá, mají zásadní preventivní i léčebný účinek. Jinými slovy, depresivní a stresové stavy nejsou „nemoc“ v morálním smyslu, ale řeč těla a duše, které říkají „zastav se, žiješ cizí život“. Lékařský i existenciální přístup na tom shodně vidí výzvu k vnitřní přestavbě, nikoli jen k potlačení symptomů.