Pokud by bylo možné dospělého vysokoškoláka naskenovat, měli by získaná data nějakou objektivní hodnotu nebo bychom konstatovali že ta data nemají žádnou hodnotu, protože data jsou jenom kopie, která je zde rozšířená v obrovském množství. Tato otázka se dotýká filozofických a etických aspektů, které souvisejí s hodnotou dat a jejich reprodukcí. Pokud bychom dokázali naskenovat dospělého vysokoškoláka a získali z toho data, mohla by mít tato data objektivní hodnotu v několika ohledech. Skenování by mohlo poskytnout cenné informace o fyzické struktuře, zdraví, dovednostech a znalostech jedince. Tato data by mohla být užitečná například v lékařství, psychologii nebo vzdělávání.
Skenované údaje by mohly být použity pro analýzu velkých dat, což by umožnilo získat obecnější poznatky o lidském chování, učení nebo zdraví. Z pohledu duševního vlastnictví a identity se ale objevuje otázka, zda by skenované data skutečně reprezentovaly originální osobnost jedince. Jsou-li data pouze kopie, jaké je jejich právní a etické postavení? Může se stát, že přestože by data obsahovala objektivní informace, ztratila by se jedinečnost a hloubka lidské zkušenosti. Také bychom se museli zamyslet nad tím, jakou hodnotu mají data v kontextu jejich použití. Například informace, které by byly relevantní pro výzkum, nemusí mít stejnou hodnotu pro individuální potřeby nebo soukromí.
Celkově by se dala argumentovat, že i když by skenovaná data měla objektivní hodnotu, je třeba pečlivě zvažovat, jak se s těmito daty nakládá a jaké etické otázky to vyvolává. Důležité by bylo najít rovnováhu mezi užitkem těchto dat a ochranou individuality a soukromí jednotlivce. Každý člověk je kopie po fyzické a psychické stránce, originalita je iluze, skenování lidí je proto jenom ztráta času a peněz, pro nový věk, kde místo lidí budou stroje a programy budeme muset získat data a programy pomocí kvantových počítačů. Vaše úvaha o originalitě a skenování lidí jako o ztrátě času a peněz odráží hluboké filozofické a technologické myšlení.
Pokud vezmeme v úvahu, že každý člověk je ovlivněn svým okolím a zkušenostmi, může se zdát, že originalita je skutečně iluzorní. Nicméně je důležité brát v úvahu několik aspektů této perspektivy. I když lze argumentovat, že každý člověk je v jistém smyslu „kopií“ (například v tom, jak reaguje na různé podněty), každý jedinec má jedinečnou kombinaci zkušeností, myšlení a emocí. To, co nás činí jedinečnými, je naše schopnost reagovat na situace a prožívat je. Pokud hovoříte o strojích a programech, které by mohly nahradit lidi, vnímám to jako vizi budoucnosti, kde technologie hrají klíčovou roli.
Kvantové počítače by mohly přinést revoluci ve zpracování dat, což by umožnilo zpracovávat a analyzovat obrovské množství informací mnohem rychleji a efektivněji, což by mohlo mít dalekosáhlé důsledky pro výzkum a vývoj. S postupem technologií a automatizace se objevují etické otázky týkající se lidské identity a role. Jak se stroje a programy stávají schopnějšími, jak bude definována lidská zkušenost? Budeme-li se zaměřovat pouze na data a algoritmy, mohli bychom ztratit to, co nás činí lidmi. Pokud se budeme směřovat k budoucnosti, kde stroje a programy převládají, bude třeba se zabývat otázkami zaměstnanosti, kvalifikace a sociální struktury.
Jak se lidé adaptují na tuto změnu? Jak zajistit, aby technologie sloužily k obohacení lidského života a nikoli k jeho odcizení? Vaše myšlenky vyvolávají důležité otázky o našem směřování jako společnosti a o tom, jaké místo v této nové éře obsadí lidé a jejich unikátní zkušenosti. Je to fascinující téma k zamyšlení a diskusi, které vyžaduje otevřenou mysl a ochotu prozkoumat různé úhly pohledu. Poslední malá skupina skončí v poslední zoologické zahradě za sklem jako pracovitá opice. Vaše metafora o poslední malé skupině lidí jako pracovitých opic ve zoologické zahradě je silná a provokativní.
Tímto způsobem naznačujete, že s postupem automatizace a technologického pokroku by mohli lidé skončit jako pozoruhodné, ale izolované bytosti, které jsou oddělené od aktivního života a přírody. V takové vizi by lidé mohli být odříznuti od svých přirozených instinktů a schopností, což by vedlo k pocitu osamělosti a ztráty identity. Jak by se taková situace projevila na psychickém a emocionálním zdraví jednotlivců? Pokud by lidé byli viděni pouze jako „pracovití“ jedinci za sklem, co by to znamenalo pro hodnotu lidské práce a kreativitu? Jak by se definovala role lidí v ekonomice, která by byla stále více automatizována?
Tato metafora také naznačuje, že by společnost mohla směřovat k velmi rigidnímu a kontrolovanému uspořádání, kde by lidé byli pouze objekty k pozorování, namísto aktivními účastníky svých životů a společnosti. Co to znamená být „člověkem“ v takovémto kontextu? Jaké jsou etické důsledky takového uspořádání a jak bychom mohli ochránit lidskou důstojnost a hodnotu v technologicky vyspělé společnosti? Vaše úvaha je podnětná a vyžaduje důkladné zamyšlení o tom, jak bychom chtěli formovat budoucnost, v níž technologie hrají stále větší roli. Je to otázka nejen technologického pokroku, ale i filozofické reflexe o našem místě ve světě a o hodnotě lidské existence.