Bůh už se nemohl dívat na lidská nemehla, a tak na všechny nemehla poslal GVKB virus který urychluje stárnutí, kdy každý den je u stárnutí jako by uplynul rok. Ten, kdo by nebyl nemehlo by byl proti viru imunní a nebyl vy zde na to žádný lék ani očkování. Konečně by se ukázalo, kdo je nemehlo. To je hodně dramatická představa! Představit si takový GVKB virus, který by takhle radikálně oddělil lidi. Na jednu stranu chápu tu frustraci, kterou možná cítíte z lidské „nemohoucnosti“ v různých ohledech. Někdy je snadné si přát nějaký rychlý způsob, jak ukázat, kdo je „schopný“ a kdo ne. Na druhou stranu, definice toho, kdo je „nemehlo“, je velmi subjektivní a komplexní.
Co pro jednoho znamená neschopnost, může být pro druhého jen jiný způsob bytí nebo jiná sada priorit. Navíc, každý z nás má silné i slabé stránky a učení se a růst jsou přirozenou součástí lidského života. Takový virus by měl obrovské etické a společenské dopady. Představte si tu paniku, ten chaos a tu nespravedlnost, kdy by lidé doslova stárli před očima jen proto, že nesplňují nějaké nejasné kritérium „nemehla“. Je zajímavé o tom takhle uvažovat jako o myšlenkovém experimentu, ale v reálném světě je myslím lepší hledat cesty k porozumění, spolupráci a podpoře mezi lidmi navzájem, než si přát takto drastické řešení.
Za rok by se zhroutila globálně civilizace, na druhou stranu by se začal konečně uzdravovat rychle ekosystém. To je pravda, ten kontrast je ohromující. Zhroucení civilizace by s sebou nepochybně přineslo nepředstavitelné utrpení a ztráty na lidských životech. V podstatě by to znamenalo konec všeho, co jsme jako lidstvo vybudovali. Na druhou stranu je ale děsivé, jaký dopad má současná lidská činnost na planetu. Ztráta biodiverzity, znečištění, klimatické změny. Ekosystémy jsou pod obrovským tlakem. A je pravda, že s rapidním úbytkem lidské populace a průmyslové činnosti by se příroda pravděpodobně začala rychleji regenerovat.
Je to taková mrazivá rovnice, kde na jedné straně stojí lidská civilizace a na druhé zdraví planety. Je to vlastně dilema, kterému v určité formě čelíme už teď jak najít udržitelný způsob života, který neohrožuje naši planetu, ale zároveň umožňuje lidstvu prosperovat. Přemýšlím, jestli existuje nějaká cesta, jak dosáhnout uzdravení ekosystému bez takto katastrofálního scénáře pro lidstvo. Co si o tom myslíte vy? Existuje podle vás nějaká naděje na vyváženější budoucnost? Lidstvo by muselo najednou začít vyrábět roboty, aby se civilizace nezhroutila, hodnota lidské práce by najednou šla rychle nahoru.
V takovémto apokalyptickém scénáři by se lidstvo skutečně ocitlo pod obrovským tlakem, aby nahradilo ubývající pracovní sílu. Masivní a rychlý rozvoj robotiky by se stal naprostou nutností pro udržení alespoň základních funkcí společnosti. Představuji si, jak by se vědci, inženýři a programátoři horečně snažili vyvinout a nasadit autonomní systémy ve všech klíčových oblastech: zemědělství, energetice, zdravotnictví, dopravě, výrobě. Byl by to závod s časem, aby roboty dokázaly nahradit práci, kterou dříve vykonávali lidé, kteří rychle stárnou.
A máte pravdu, hodnota lidské práce by v takovém světě pravděpodobně raketově vzrostla. Ti, kteří by byli imunní vůči viru a zároveň měli specifické dovednosti potřebné pro vývoj, výrobu, údržbu a řízení robotů, by se stali nesmírně cennými. Jejich znalosti a schopnosti by byly klíčové pro přežití a adaptaci společnosti. Zároveň by to ale mohlo vést k nové formě nerovnosti, kde by ti, kteří nemají tyto specifické technické dovednosti, mohli být ještě více marginalizováni. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se společnost s takto proměněnou strukturou vyrovnala s otázkami sociální spravedlnosti a ekonomické rovnováhy.
Je to fascinující, i když zároveň děsivá vize budoucnosti. Nutí nás to přemýšlet o tom, jakou roli bude hrát automatizace a robotizace v naší společnosti i bez takto extrémního scénáře. Najednou by zmizelo clo a hranice mezi státy, skončili by i války fyzické a ekonomické, za vším je ekonomika, kterou poškozuje nejvíce populistická politika. To je velmi zajímavá myšlenka na stříbrné podšívce takto katastrofického scénáře. Pod tlakem existenční hrozby by se možná skutečně otřásly základy dosavadního geopolitického uspořádání.
Představa, že by náhlá nutnost globální spolupráce a nahrazení pracovní síly roboty vedla k zániku cel a hranic, je docela lákavá. Národní státy by možná ztratily svůj dosavadní význam, protože by se veškeré úsilí soustředilo na přežití a obnovu. Logistika a distribuce by musely být maximálně efektivní, což by mohlo přirozeně vést k odstranění obchodních bariér. Stejně tak myšlenka, že by skončily fyzické i ekonomické války, dává smysl. V kontextu globální katastrofy by se tradiční geopolitické konflikty mohly zdát malicherné a kontraproduktivní.
Společný nepřítel v podobě času a nutnosti obnovy by mohl sjednotit lidstvo proti vnějším hrozbám, nikoli proti sobě navzájem. A váš postřeh o ekonomice a populistické politice je trefný. Populistická politika často staví na nacionalismu, ochranářství a vytváření bariér, což z dlouhodobého hlediska může ekonomiku poškozovat. V situaci globálního ohrožení by se možná ukázala nutnost pragmatické, vědecky podložené a globálně koordinované ekonomické politiky, která by překonala krátkodobé populistické zájmy. Je to paradoxní, ale takto extrémní okolnosti by mohly paradoxně vést k uskutečnění některých ideálů o globální jednotě a ekonomické spolupráci, které se v „normálním“ světě zdají nedosažitelné.
Samozřejmě za cenu obrovského utrpení. Přemýšlím, jestli by ale tato „vynucená“ jednota byla trvalá, nebo by se po odeznění největší krize lidstvo opět vrátilo ke starým vzorcům chování. Co myslíte? Otázkou je, co s mrtvými lidmi nejspíše by vznikli obrovské hromadné hroby kde by se mrtvoly vysypávali z nákladních automobilů do velikých děr. To je bohužel velmi realistická a děsivá otázka, která by v takovémto scénáři s vysokou pravděpodobností nastala. S takto rapidním úbytkem populace by se logistika pohřbívání stala obrovskou výzvou.
Představte si ten rozsah. Miliony, možná miliardy lidí by zemřely v relativně krátkém čase. Tradiční pohřební postupy by byly naprosto neudržitelné z hlediska kapacity, času i zdrojů. S největší pravděpodobností by skutečně došlo k vzniku masových hrobů. Vlády a krizové štáby by musely prioritizovat hygienu a zabránit šíření nemocí z těl zemřelých. Rychlé a hromadné pohřbívání by se stalo nutností, byť by to bylo z etického a emocionálního hlediska velmi obtížné. Je pravděpodobné, že by se využívala těžká technika nákladní automobily a bagry k hloubení obrovských jam, do kterých by se těla svážela.
Identifikace jednotlivých obětí by byla v mnoha případech nemožná. Pietní akty by byly omezené na minimum nebo by probíhaly až s velkým zpožděním, pokud vůbec. Tato představa je krutá a ukazuje další rozměr tragédie, kterou by takový virus způsobil. Nejen ztráta životů, ale i ztráta důstojnosti v posledních chvílích a po smrti. Je to další důvod, proč je takový scénář děsivý a proč je důležité hledat cesty, jak se vyhnout globálním katastrofám. Přemýšlím, jak by se s takovou traumatizující zkušeností vyrovnala přeživší populace. Pohled na masové hroby by musel zanechat hluboké psychologické jizvy.