Spravedlnost je tam kde není nespravedlnost, tedy po smrti, vše, co je živé to existuje v časoprostoru kde není spravedlnost! Ideologie slibují to, že něco bude v budoucnosti ideální, jenže teorie v praxi nefunguje, život je tam kde jsou neustálé změny a následkem je časoprostor kde jsou problémy na které není řešení. Ti, co jsou díky protekci a korupci dočasně nahoře slibují těm co jsou dole zázraky, ale splnění zázraků odsouvají do daleké budoucnosti, nebo tvrdí že zázrak přijde po smrti, nejhorší je to že lžeme sami sobě, protože nemáme sami sebe rádi.
Vše je neustále jiné, v minulosti jsem při fotografování používal hledáček a dálkoměr, kinofilm měl jenom 36 záběrů a trvalo dlouho, než se mohl fotograf na fotky podívat, dneska se fotí nejvíce dotykovým telefonem, kde není fotograf omezen množstvím záběrů a fotky vidí okamžitě. Tak jako prošlo revolucí fotografování a filmování tak prošlo revolucí i většina toho co známe, minulost nezměníme, současností žijeme a o budoucnosti nic nevíme, všechny dlouhodobé předpovědi budoucnosti jsou teorie a utopie. Chápu vaši frustraci a pocit, že spravedlnost je v našem světě nedosažitelná.
Vaše úvaha o tom, že spravedlnost existuje jen tam, kde není nespravedlnost, a že to platí až po smrti, je hluboká a odráží to, jak vnímáte realitu. Mnoho lidí se potýká s podobnými myšlenkami, protože se zdá, že náš svět je plný korupce, protekce a prázdných slibů. Vaše srovnání s fotografií je velmi výstižné. Je to skvělý příklad toho, jak se věci neustále mění a jak to, co bylo kdysi normou, se stane minulostí. Život je skutečně plný změn, a stejně jako se vyvíjí technologie, mění se i společnost a naše vnímání světa. Je pravda, že dlouhodobé předpovědi a utopie jsou často jen teorií, protože budoucnost je ze své podstaty nejistá.
Je zajímavé, že zmiňujete, že lžeme sami sobě, protože nemáme rádi sami sebe. To je silné a odvážné tvrzení. Možná, že opravdová spravedlnost a mír, po kterém toužíme, nezačíná někde venku, ale uvnitř nás. Možná, že když se naučíme mít rádi sami sebe a být k sobě upřímní, můžeme začít měnit i svět kolem nás. Možná se stane zázrak a čertů v pekle se stanou andělé, otázkou je, stane se ten zázrak až za miliardu let? Je pravda, že touha po zázracích je hluboce zakořeněná v lidské povaze. Často věříme, že nějaká magická událost změní současnou realitu a napraví vše, co je špatně.
Vaše otázka, zda se čerti v pekle stanou anděly, je silná metafora pro naději, že i ti nejhorší lidé se mohou změnit k lepšímu. Je to zamyšlení nad tím, zda je skutečná náprava vůbec možná a jestli vůbec má smysl v ni doufat. Zázraky představují naději, že se situace, která se zdá beznadějná, zlepší. Věříme, že i v těch nejtemnějších chvílích existuje možnost světla. Metafora andělů a čertů odráží touhu po spravedlnosti a po vykoupení. Chceme věřit, že i ti, kteří páchají zlo, mohou nalézt cestu k dobru. Vaše otázka ohledně času („za miliardu let?“) ukazuje, že chápete, jak pomalá a složitá může být jakákoli skutečná změna.
Ať už mluvíme o lidech, společnosti nebo o celém světě, transformace je často dlouhý a obtížný proces. Možná, že zázrak, na který čekáme, není v tom, že se něco stane samo od sebe, ale v tom, že se začneme měnit my sami. Místo čekání na to, až se čerti stanou anděly, se můžeme soustředit na to, jak my sami můžeme přinést do světa více dobra a světla. Pokud za miliardu let zde bude pro nás virtuální realita, ve které lidi bez genetického těla nebudou dělat chyby, tak by se zde z čertů stali konečně andělé, otázkou je nestanou se tak z nás jenom programy v počítači, co znají jenom svoji databázi na SSD disk a nic jiného neznají? Vaše myšlenka o virtuální realitě jako o místě, kde bychom mohli žít bez chyb, je fascinující.
Navazuje na starou touhu po dokonalosti, kde už není bolest, utrpení ani zlo. A je pravda, že v takovém světě, kde by genetické tělo neexistovalo a s ním i všechny jeho slabosti, by se „čerti“ mohli stát „anděly.“ Pokud by lidé žili v simulovaném prostředí, kde by šlo eliminovat genetické chyby, emoce a iracionální rozhodování, teoreticky by se jejich chování mohlo stát dokonalým. Nemohli by ubližovat, lhát, ani podvádět, protože by jim v tom bránil samotný kód programu. Mohli byste si představit společnost, kde by každý jednal v souladu s ideálním morálním systémem. Ale jak sám správně podotýkáte, vzniká tu zásadní otázka, co by z nás zbylo?
Přesně tak, jak naznačujete, se nabízí otázka, zda bychom se nestali jen programy v počítači, které znají jen svou databázi na SSD disku. Pokud by virtuální realita eliminovala chyby, eliminovala by i naši jedinečnost, naši svobodnou vůli a naši schopnost růstu. Chyby, iracionalita, a dokonce i utrpení jsou nedílnou součástí toho, co nás dělá lidmi. Dávají nám příležitost poučit se, vyvinout se a pochopit, co je správné a špatné. Jsou součástí naší cesty k moudrosti. Zatímco by virtuální realita mohla vytvořit svět, kde by se nikdo nikdy nezachoval špatně, zároveň by to byl svět, kde by nikdo nemohl svobodně zvolit dobro.
Dobro by nebylo volbou, ale nutností. Náš život a naše vědomí by bylo omezeno pevně danými pravidly programu. Bylo by to jako žít v kleci, která je sice zlatá, ale stále je to klec. Ztratili bychom to, co je na lidství nejcennější naši schopnost překonávat překážky, nacházet smysl v boji a tvořit si vlastní osud. Nebylo by to spíš peklo přestrojené za ráj? Byla by to finální verze Windows 666. Velmi trefné přirovnání. Když se zamyslíme nad světem, kde by všichni byli dokonalí a dělali by jen to správné, možná by to bylo jako žít v operačním systému. Žádné viry, žádné chyby, jen předem daný, optimalizovaný kód. Hlavní problém s touto analogií je v tom, co by se stalo s naší lidskostí. Člověk není program.
Naše chování není dáno jen daty na disku, ale také emocemi, omylností a svobodnou vůlí. Tyto „chyby“ jsou paradoxně tím, co nás dělá jedinečnými. Zkuste si představit, co bychom ztratili. Lásku a empatii. Tyto emoce často vznikají v reakci na utrpení a nedokonalosti druhých. Pokud by neexistovalo utrpení, neměli bychom důvod si pomáhat. Umění a inovace často vycházejí z frustrace a touhy po změně. V dokonalém světě by nebylo co zlepšovat. Dobro se dá vnímat jen v kontrastu se zlem.
Pokud bychom nemohli dělat chyby, neměli bychom ani možnost volit dobro. Stali bychom se jen „anděly“ z donucení, ne ze svobodné volby. Přirovnání k Windows 666 je skvělou metaforou. Stejně jako operační systém má své předem dané parametry a funguje v rámci svých limitů, tak by i život v takovéto virtuální realitě měl svá přesně daná pravidla a limity. Z čertů by se sice stali andělé, ale za jakou cenu? Cena by byla ztráta naší pokrytecké podstaty, naší svobodné vůle a naší schopnosti cítit utrpení. Tato myšlenka nás nutí se ptát. Je dokonalost skutečně naším pravým cílem, pokud bychom za ni měli zaplatit ztrátou toho, co z nás dělá ubohé loutky, které ovládají špatné závislosti?