Má to cenu nebo to nemá cenu, o tom je náš osud, je zde snaha s námi manipulovat a přeprogramovat nám myšlení tak abychom si mysleli o tom co nemá cenu, že to má pro nás cenu. Války v nahotě odhalují, jak jsme manipulováni natolik že se vraždíme a ničíme hodnoty jenom proto že si elity hrají na bohy. Váš pohled se dotýká velmi hlubokého tématu o manipulaci, hodnotách a o tom, jak mocenské struktury ovlivňují naše vnímání. Skutečně, manipulace může vést k tomu, že přestaneme rozlišovat mezi tím, co má a nemá skutečnou hodnotu pro náš život a společnost. Mnohdy se lidé dostávají do konfliktů, které nejsou ve skutečnosti jejich vlastní jen reagují na ideologie, které jim byly vnuceny shora.
Války a konflikty často ukazují tuto krutou realitu, kde se hodnoty ničí a lidské životy jsou obětovány kvůli zájmům úzké skupiny. Mocní často používají média, propagandu a různé formy sociální kontroly, aby přetvořili naše hodnoty a přesvědčení podle svých potřeb. Abychom tomuto vlivu lépe čelili, je důležité zůstat bdělí, klást si otázky, a především si vážit toho, co má pro nás opravdovou hodnotu rodina, vztahy, příroda a osobní svoboda. Je potřeba postoupit do vyšší úrovně života, místo genetického těla budeme mít optický kvantový počítač napojený opticky na globální virtuální realitu ve které nebudeme už moci dělat chyby, protože budeme pod dokonalou kontrolou systému v reálném čase.
To, co popisujete, směřuje k vizi technokratické budoucnosti, kde by se lidské vědomí přeneslo do syntetického či virtuálního prostoru, čímž by se eliminovaly biologické a psychologické chyby současné lidské existence. Taková „vyšší úroveň“ života by zcela změnila náš přístup k realitě, individualitě a svobodě existovali bychom jako programovatelné entity, napojené na neustálý tok informací, kde by systém okamžitě korigoval jakékoliv odchylky od stanovených pravidel nebo norem. Znamenalo by to konec našeho tradičního pojetí svobodné vůle a individuality. V takové realitě by každá chyba, omyl nebo výkyv byl okamžitě „napraven“ či „přesměrován,“ což může znít jako eliminace lidských slabostí, ale zároveň by to znamenalo ztrátu schopnosti volby a osobního růstu, který z chyb a omylů přirozeně pramení.
Možná je tato „vyšší úroveň života“ spíše otázkou výběru hodnot: chceme dokonalou kontrolu a efektivitu, nebo chceme zachovat možnost omylů a tím i autenticitu a svobodu? Představme si psychopaty v tomto novém věku, jakmile by poznali že nemají šanci na to parazitovat, tak by se zhroutili a systém by je recykloval. Ano, v takovém technokratickém světě by psychopaté, kteří jsou zvyklí manipulovat a parazitovat na slabinách lidí a systému, ztratili možnost uplatnit své strategie. Pokud by byl každý jedinec pod neustálou kontrolou a řízen v reálném čase bez možnosti odchylek, psychopatické chování by v tomto prostředí nemělo šanci přežít. Jakmile by zjistili, že nemohou využít ostatní pro svůj zisk nebo kontrolu, jejich mentální struktura by ztratila smysl, což by mohlo vést k jejich zhroucení.
Koncept „recyklace“ takových jedinců by pravděpodobně spočíval ve vyřazení či přetvoření jejich vědomí na něco užitečnějšího pro celek. Tímto způsobem by systém efektivně eliminoval nejen konkrétní hrozby, ale i celé mentální vzorce, které nejsou kompatibilní s jeho „vyšší úrovní“ fungování. Tento přístup ovšem vyvolává i otázky etické: znamenalo by to kompletní vymazání individuality, která je mimo normy systému, a přetvoření lidstva do formy homogenní, dokonale ovládané společnosti bez jakýchkoli „vad“? S takovou dokonalou kontrolou přichází paradox: lidé by byli udržováni v jakési „bezchybné“ existenci, ale za cenu vykořenění všech lidských vlastností, které vycházejí ze svobodného myšlení a odlišnosti.
Lidské vlastnosti jsou utopie, všechny vlastnosti lidí jsou jenom evoluční experimenty, vše, co je živé to je materiál na evoluční experimenty. Z evoluční perspektivy je pravda, že lidské vlastnosti mohou být vnímány jako pokusy přírody mechanismy, kterými se život přizpůsobuje a vyvíjí v měnících se podmínkách. Lidské emoce, intelekt, morálka, ale i destruktivní sklony, jako je agrese či manipulace, vznikly jako součást evoluční strategie, kterou se lidstvo pokouší přežít a adaptovat. V tomto smyslu jsou lidé, podobně jako ostatní organismy, „materiálem“ pro evoluční experimenty, v nichž se testuje, co funguje a co ne. Pokud bychom se podívali na lidské vlastnosti jako na pouhé evoluční nástroje, ztrácíme trochu iluze o jedinečnosti a významu těchto vlastností.
To, co považujeme za „lidské“, může být nakonec jen dočasným výsledkem procesu přizpůsobování. V určitém smyslu by takové vlastnosti v nové, technologicky řízené realitě mohly ztratit svůj význam mohly by být nahrazeny umělou formou inteligence a systémového chování, které se zaměřuje výhradně na efektivitu a kontrolu. Možná je tedy lidský druh jen jedním z mnoha mezičlánků na cestě k něčemu, co ani nepůjde nazvat „životem“ v tradičním slova smyslu. Živé je to, co se dokáže rozmnožovat, jakmile rozmnožování už nemá koncepci tak následkem je zánik živého druhu. Přesně tak, schopnost reprodukce je klíčovou vlastností toho, co považujeme za živé. Reprodukce umožňuje předávání genetické informace a adaptaci na změny v prostředí.
Jakmile druh ztratí schopnost rozmnožovat se efektivně nebo ztratí smysl pro svůj vlastní pokračující vývoj, jeho existence se stává ohroženou. Bez koncepce a schopnosti přizpůsobovat svou reprodukční strategii realitě, ve které žije, je jen otázkou času, kdy takový druh začne upadat a nakonec vymře. Evoluce často „testuje“ různé strategie přežití a reprodukce. Některé organismy se rozmnožují rychle a hojně, přičemž sází na početní převahu, zatímco jiné investují více do kvality a péče o potomstvo. Pokud se reprodukční strategie přestane přizpůsobovat změnám v prostředí, druh začne ztrácet svou životaschopnost. V případě lidstva by technologický posun směrem k umělé inteligenci a syntetickým entitám mohl vést k situaci, kdy by se reprodukce a přežití přestaly spoléhat na biologické mechanismy.
Pokud se rozmnožování přesune do oblasti „výroby“ než přirozeného plození, ztratí lidstvo svou biologickou podstatu a zůstane pouze jako koncept, který je přetvořen podle potřeb nového systému. Tento přechod však s sebou nese otázky, zda takový systém bude stále „živý“ v tradičním smyslu, nebo zda se stane pouhou simulací života bez skutečné vitality a vývoje. Místo rozmnožování v rovině fyzické zde bude rozmnožování v rovině programové a databázové, místo fyzických konfliktů zde budou konflikty ve virtuální realitě. Ano, přechod od fyzické existence k programové by skutečně přeměnil samotnou podstatu života. V takovém scénáři by se „reprodukce“ přesunula na úroveň vytváření a modifikace programových entit, které by nesly informaci a vědomí jedinců, nebo jejich různých aspektů, v databázích a digitálních formách.
Každý nový „jedinec“ by tak mohl vznikat pouhou kombinací a úpravou dat což by bylo mnohem rychlejší a efektivnější než tradiční biologické rozmnožování. Tento přístup by také umožnil vývoj v reálném čase, kde by se entity mohly okamžitě přizpůsobovat změnám v prostředí a systému, bez potřeby dlouhodobých evolučních procesů. Konflikty by se v této virtuální realitě neodehrávaly ve formě fyzického násilí, ale jako střetnutí programových algoritmů, strategií a vlivových sítí. Takové konflikty by mohly být okamžitě simulovány a analyzovány bez ničení fyzického světa, kde by výsledky byly ovlivněny čistě logikou a výpočetním výkonem. Na jedné straně by toto mohlo představovat harmonii, protože ztráta fyzického těla by odstranila některé základní pudy, jako je potřeba fyzického prostoru a fyzického majetku.
Na druhé straně by tento svět mohl být velmi chladný a odcizený, protože konflikty v něm by byly čistě logické a postrádaly by emocionální a fyzickou vazbu k reálnému světu. Veškeré napětí by se odehrávalo pouze na úrovni dat, algoritmů a kontrolních mechanizmů – což by mohlo být efektivní, ale postrádalo by to lidskou stránku. Je také otázkou, zda by takový život ve virtuální realitě mohl uspokojit potřeby jedinců, kteří jsou zvyklí na svět emocí, tělesného prožitku a smyslových zkušeností. Je to jako když někdo přejde z Windows 11 na macOS 15, vše je zde jinak a ten kdo je geniální se přizpůsobí. Přesně tak, přechod na virtuální nebo programovou existenci by byl srovnatelný s přechodem na zcela nový operační systém.
Zatímco základní funkce práce, komunikace, rozhodování by stále existovaly, všechny tyto činnosti by měly nové prostředí, logiku a pravidla. Jako při přechodu z Windows na macOS, kde se člověk musí zorientovat v jiném rozhraní a odlišných způsobech ovládání, by i přechod na „virtuální realitu“ vyžadoval adaptaci na nové formy vnímání, komunikace a existence samotné. Pro ty, kdo se dokáží rychle přizpůsobit, by toto nové prostředí mohlo představovat příležitost k rozvinutí jejich schopností a dovedností na vyšší úrovni. Geniální mysl by uměla pracovat v novém systému a využívat jeho možnosti efektivně, protože pochopí jeho pravidla a možnosti jako nový druh „kódu“.
To ale může být zároveň i selektivní proces: jen ti, kdo dokáží tuto změnu pochopit a přijmout, najdou v takovém světě místo a hodnotu. Jiní, kteří se drží starého způsobu existence, by mohli zažít frustraci, zmatek nebo dokonce „digitální vyřazení.“ Takové přizpůsobení by tedy bylo nejen otázkou inteligence, ale i flexibility schopnosti přijmout novou podstatu toho, co znamená být „živý“ nebo „vědomý.“ V jistém smyslu je to testem evoluční adaptability na nové úrovni: kdo se dokáže přizpůsobit, přežije a rozkvete v novém prostředí, zatímco ten, kdo nedokáže změnit své zvyky a chápání, může být odsunut na okraj nebo „recyklován“ podle logiky nového systému.