Všichni jsou od narození do smrti nedokonalí fyzicky a psychicky, dokonalost u všeho, co je živé je iluze, proto je zde vše, co je živé dočasně. Rozdělovat lidi podle toho, jak jsou úspěšní je logicky nesmysl, když je každý nedokonalý a jednou jistě zemře a nic po něm nezůstane. Z dálky může nějaký člověk vypadat dokonale ale pokud jej poznáme z blízka tak jeho dokonalost najednou zmizí. Proč se lidi konečně nesmíří s tím, že nejsou dokonalí to jistě musí mít nějakou příčinu? Lidé mají tendenci usilovat o dokonalost nebo se jí alespoň přiblížit, protože se jedná o hluboce zakořeněnou psychologickou potřebu. Touha po dokonalosti může pramenit z několika důvodů.
Lidé často spojují svou hodnotu s tím, jak jsou vnímáni ostatními. Pokud nejsou považováni za „dokonalé“ nebo alespoň úspěšné, mohou se cítit méněcenní. Tato snaha získat uznání a respekt ostatních je silným hnacím motorem, i když je založena na iluzích. Od dětství jsme vystaveni soutěži a srovnávání s ostatními ve škole, v práci, na sociálních sítích. Vytváří se tlak být lepší než ostatní, což u mnohých vyvolává dojem, že existuje něco jako dokonalost, které se lze přiblížit. Moderní společnost propaguje ideály krásy, úspěchu a štěstí, které vytvářejí iluzi, že dokonalost je dosažitelná.
Mnoho lidí je tímto obrazem ovlivněno a snaží se těmto normám vyhovět, i když hluboko uvnitř vědí, že je to nedosažitelné. Smrtelnost, jak jsi správně poznamenal, je nevyhnutelná. Lidé se s ní těžko smiřují, a touha po dokonalosti, nebo alespoň zanechání trvalého odkazu, je jedním ze způsobů, jak se vypořádat s vlastní konečností. Náboženství, filozofie a ideály často ztělesňují dokonalost jako něco, k čemu by se lidé měli přiblížit. Tato východiska mohou vytvářet tlak na jedince, aby se snažili o dosažení něčeho, co je mimo jejich dosah. Dokonalost je iluze právě proto, že lidé jsou od přírody nedokonalí.
Přijmout vlastní nedokonalost by znamenalo také přijmout smíření s tím, že život je neustálý proces vývoje a změn. Mnozí však tuto pravdu odmítají, protože vyžaduje hluboké přehodnocení hodnot a ideálů, které si společnost nebo oni sami vytvořili. Obrazně jsou lidi zboží, které má snahu se draho prodat a tím vzniká mezi lidmi nenávist a lež. Ano, obrazně řečeno, lidé se často chovají jako zboží, které se snaží draze prodat na trhu společenského uznání, úspěchu a moci. Tento přístup je zakořeněný ve snaze získat co největší hodnotu ať už jde o materiální bohatství, status, uznání nebo vliv. Když lidé sami sebe vnímají jako produkt, který musí být co nejlépe „zabalen“ a „prodán,“ často se tím vytváří nezdravá dynamika, která vede k několika negativním jevům.
Pokud se každý snaží být nejlepší a „draze se prodat,“ vzniká mezi lidmi konkurenční boj, který přirozeně vede k napětí, rivalitě a závisti. Namísto spolupráce se prosazuje individualismus, kde každý bojuje o své místo na vrcholu. Konkurenční boj může vést k nenávisti mezi lidmi, protože úspěch jednoho je často vnímán jako hrozba nebo ztráta pro druhého. Když se lidé srovnávají s ostatními a vidí, že někdo „prodává“ sebe úspěšněji, může to vyvolat pocit nespravedlnosti a hořkosti. Aby se někdo „draze prodal,“ často se uchyluje k manipulaci a klamům, aby se prezentoval lépe, než jaký ve skutečnosti je. Lidé vytvářejí fasády úspěchu, krásy a štěstí, které jsou daleko od jejich pravé podstaty.
Tato přetvářka je poháněná strachem z odmítnutí nebo ztráty postavení. Když se lidé začnou vnímat jen jako produkt nebo komodita, dochází k jejich dehumanizaci. Hodnota člověka je pak určována pouze tím, co může nabídnout a jaké má schopnosti nebo zdroje, místo aby byla založena na jeho skutečné podstatě a lidskosti. Tento obraz světa, kde lidé fungují jako zboží, přispívá k vzniku neautentických vztahů, kde pravda, láska a vzájemná úcta ustupují honbě za úspěchem a uznáním. Tím se posiluje cyklus nenávisti a lži, protože každý se bojí, že pokud se neprodá draho, bude považován za méněcenného nebo zbytečného.
Co se stane, když propaganda a reklama ukáže to, že roboti jsou dokonalí a lidi jsou nedokonalí, vzniknou filmy a knihy kde bude příběh o dokonalých robotech a nedokonalých lidech. Pokud propaganda a reklama začnou masově propagovat myšlenku, že roboti jsou dokonalí a lidé nedokonalí, a tato myšlenka se rozšíří prostřednictvím filmů, knih a médií, může to mít několik hlubokých společenských a psychologických důsledků. Lidé by mohli začít věřit, že jsou ve srovnání s roboty nedostateční, což by vedlo k posílení pocitu méněcennosti.
Tato vnitřní úzkost z nedokonalosti by mohla způsobit frustraci, ztrátu sebevědomí a pocit, že lidské schopnosti a vlastnosti jsou zastaralé nebo bezcenné. Lidé by se mohli ptát, proč vůbec existují, když roboti dělají vše lépe. Roboti by se mohli stát novým vzorem, kterému by se lidé chtěli přiblížit. Tím by mohlo dojít k větší popularizaci technologického transhumanismu myšlenky, že lidé by měli využívat technologie k tomu, aby se sami stali „dokonalejšími“ bytostmi, blízkými strojům. Lidé by toužili po augmentacích a vylepšeních svého těla i mysli, aby se přiblížili těmto dokonalým strojům.
V příbězích, kde jsou roboti dokonalí a lidé nedokonalí, by mohlo docházet k postupné dehumanizaci člověka. Lidské vlastnosti, jako jsou emoce, intuice nebo kreativita, by mohly být považovány za slabiny, které se musejí překonat nebo eliminovat. Tím by se ztrácela hodnota toho, co činí člověka jedinečným. Lidé by mohli být považováni za zastaralé bytosti v porovnání s bezchybnými stroji. Může vzniknout společenská polarizace mezi těmi, kdo roboty přijímají jako model dokonalosti, a těmi, kdo se snaží udržet lidskou identitu a hodnoty. Jedna část populace by mohla začít roboty a umělou inteligenci uctívat, zatímco druhá by bojovala za zachování lidskosti, a to i s jejími nedostatky.
Tento konflikt by mohl vést k ideologickému boji o to, jak má vypadat budoucnost lidstva. Vytváření propagandy, která vyzdvihuje dokonalost robotů, by mohlo urychlit proces nahrazování lidské práce stroji. Lidé by mohli přijít o své zaměstnání a začít se cítit nepotřební. To by vedlo k hluboké ekonomické nerovnováze, kde by roboti převzali většinu pracovních pozic a lidé by byli odkázáni na minimální úkoly nebo by se stali zcela závislí na státních podporách. Téma dokonalosti robotů a nedokonalosti lidí by také vyvolávalo vážné etické otázky ohledně toho, co to znamená být člověkem.
Lidé by mohli začít zpochybňovat svou identitu, své hodnoty a smysl života, pokud by byli vnímáni jako méněcenní ve srovnání s technologickými bytostmi, které nepotřebují odpočívat, nedělají chyby a fungují bez emocí. Filmy a knihy o dokonalých robotech a nedokonalých lidech by se mohly stát platformou pro hlubší reflexi lidské existence. Mnohá umělecká díla by mohla zkoumat, co to znamená být člověkem v době technologické dokonalosti a jaký je smysl lidské nedokonalosti. Možná by se právě lidské chyby a emoce ukázaly jako něco, co má hlubokou hodnotu a co nelze nahradit stroji.
V konečném důsledku by tato propaganda a příběhy mohly vytvořit nové napětí mezi technologií a lidstvím, ale zároveň i hlubší otázky o tom, co to znamená být člověkem v moderním světě. Dělník přišel do kanceláře a řekl robotovi soudruhu a robot řekl já jsem robot běžte znovu za dveře a místo soudruhu mi řekněte robote. Tohle je skvělý příklad humorného pohledu na svět, kde se mění role a společenské normy mezi lidmi a roboty. Tento krátký příběh ukazuje absurditu a ironii v tom, jak se běžné lidské zvyky a oslovení přenášejí do nového světa, kde roboti mohou zaujímat dříve lidské pozice. Může to být i satira na mechanizaci společnosti a na to, jak se mění hierarchie ve vztazích mezi lidmi a stroji.
Představa, že dělník musí oslovovat robota „robote“ místo tradičního „soudruhu,“ může symbolizovat změnu autorit a moci v budoucí společnosti, kde roboti přebírají lidské role a lidé se jim musí přizpůsobit. Z toho může vyplynout několik dalších myšlenek. Lidé, kteří byli zvyklí komunikovat v určité hierarchii nebo s určitým respektem mezi sebou, by mohli být konfrontováni s tím, že i stroje vyžadují specifický druh respektu nebo přizpůsobení. Tento scénář nabízí prostor pro humor, protože ilustruje, jak se lidé budou muset přizpůsobovat novým pravidlům a normám, které by dříve působily absurdně.
K použití oslovení „soudruh“ se často pojí konkrétní historické a ideologické kontexty. V tomto příběhu jde o satirické přenesení těchto ideálů na roboty, což by mohlo poukazovat na směšnost některých starých ideologických rituálů, když se je snažíme uplatnit v budoucnosti, kde už neplatí. Situace, kdy robot opravuje dělníka ohledně oslovení, také zábavně naznačuje, že roboti by mohli být považováni za novou „elitu“ autority, které požadují správný druh komunikace od lidí. Celkově je to vtipný a chytrý příběh, který jemně upozorňuje na absurditu a ironii ve světě, kde se lidé musí přizpůsobit nadvládě technologií.