Říkáte, že klíč k životu je v tom naučit se ho prožívat v nejistotě a umět s tím pracovat. Jak se tohle dá naučit? Novověk, ve kterém žijeme, charakterizuje šílená potřeba jistoty. Ta vedla k proměně pravdy v jistotu. A s pravdou, která je jistotou, se dají dělat úplné divy. To známe od soudů. K jistotě se dostáváme přes takzvanou správnost postupu.
Spolu s jistotou se správnost postupu stala tím nejdůležitějším pro veškeré myšlení v naší době. Aniž bychom si to uvědomovali, řídí jistota naše životy. Vypočítáváme i budoucnost. Je to stejné, jako kdybychom neměli pravou budoucnost, jen tu přednastavenou, kterou nám vypočítají ekonomové a inženýři.
Vypočítávají nám všechno. Každý z nás, aniž bychom si to uvědomovali, totiž dostává povely a instrukce. Ty nás vsadí do určitého bodu času a prostoru. A my musíme ten pokyn podle instrukcí vykonat rychle a správně. Tím je naplněn náš každodenní ubohý život. To je novodobé otrokářství, aniž o něm lidé vědí.
Pokud přistoupíme na to, že naše životy jsou řízeny a „někdo“ za nás naše životy vypočítává, jak tedy máme žít? Psychické vyhoření je v tomto nastavení světa naprosto logické, dokonce si troufám říci, že nutné. Žijeme v takzvaném iluzorním životě. Život člověka je představován nekonečným množstvím úřadů a instancí, které mají za úkol kontrolovat, jestli všechny povely a instrukce, které k nám přicházejí, plníme.
Sociální sítě nám do podvědomí vkládají, co „máme“ chtít. To hledáme. Představte si, že by vás někdo naprogramoval a že byste podle toho jednal. Ale nemáte o tom sebemenší tušení. Ani touhy nejsou vaše. Ty vám někdo do podvědomí šikovně vložil. Přesně to je důvod, proč se ztrácíme sami sobě a chodíme k doktorům.
Nevíme, co chceme, protože nežijeme z vlastního pramene, ale z toho podsunutého. Proto má člověk nabourané i chtění. Chce něco, neví, proč to chce, a dokonce se může stát, že ve chvíli, kdy to získá, zjistí, že to nikdy nechtěl. Nechci nikoho urážet, i když to tak teď bude znít. Ale lidé jsou v tomto ohledu pitomí. A stejní.
Ta stejnost vyplývá právě z toho, že chtějí všichni totéž. Jaký je tedy rozdíl mezi dobou, kdy jsme museli být všichni stejní díky totalitám, a dobou současnou? Na výběr máme, ale nakonec jsme všichni stejní. Rozdíl mezi; feudalismem, socialismem, kapitalismem, populismem atd. není žádný.
Stejnost, která se u lidí projevuje, je intenzivnější, než byla v posledních letech před revolucí. Všichni dnes chtějí totéž a chtějí to stejnými metodami i získat. Správnost jednotlivých správných kroků. A pro pocit jistoty je tím nejdůležitějším. Nejenom pro jednotlivce, ale i celou konzumní společnost.
Pramení z toho i „neštěstí konzumního člověka“? Máme skoro vše, máme neomezené možnosti, ale nejsme spokojení. Největší průšvih je, že člověk žije pouze a jenom pro dnešní den. To jsou věci v prostoru a čase, jako jsou; auta, tituly, sláva, důležitost a hlavně moc. Člověku chybí to, čemu říkáme přirozené bytí.
Člověk je dnes schopen chtít a myslet pouze na dnešní den. Je tady ještě bytí, které můžeme myslet jako pozadí. Všechno, co má tvar, se ukazuje na pozadí, které nevnímáme. Tedy černá se ukáže na bílé. Nepřesnost a nejistota jsou podmínky a možnosti, aby platily jistota a přesnost. Velmi zjednodušeně řečeno, musíme se dívat z dálky.
A je tohle možnost nebo jakýsi návod pro současného člověka? Aby se na svět, a především na sebe na svůj pramen podíval z dálky a mohl ho spatřit? Takhle to máte na mysli? Přesně tak. Proč „doma“ nemá žádný prorok pravdu? Protože lidé jsou tak neskutečně blízko pravdy, kterou jim ukazuje, že proroka raději ukřižují, než aby mu dali za pravdu.
Člověk, když je svírán či uzavřen v kruhu, tak aby pochopil celek tohoto kruhu, musí z něj vystoupit a podívat se na něj z dálky. A troufám si říct, že o tomhle mnoho lidí neví. Problémem je, že myslíme jenom teoretickým způsobem, který má tyto vlastnosti. Člověk věří v zázraky, ať se děje cokoli.
Pravdou je pro něj jenom jistota, kroků vpřed v čase a prostoru. To je ta správnost, která přináší jistotu. A to je šílený průšvih především v tom, že na první pohled to nevypadá nebezpečně. Musím vám to vysvětlit na příkladu. Když člověk kdysi dávno viděl moře, bylo pro něj prodloužením jeho těla.
To moře s ním bylo spojené. Lidé dříve neviděli zemi jako objekt. Byli s ní srostlí, byla jejich součástí. Chcete tímhle naznačit, že velkým problémem je to, jak moc jsme se od přírody vzdálili? Samozřejmě. Lidé tvrdí, že přírodu mají rádi, ale to jsou jenom pokrytecké řeči. Lidé vnímají zemi jako objekt, jako něco, co stojí proti nim.
To je celá prapodstata ekologické katastrofy, které nyní přihlížíme. Země není kusem našich těl, ale předmět k našemu využívání. Každý obchodník je úplně šílený z toho, jak z ní dostat peníze. To je to, co svět ničí. Vrcholem je vězeň v koncentračním táboře, který nemá už jméno, ale pouze číslo.
Podstatou lidské existence v naší době je vůle k bohatství a moci, podstatou všeho je vůle k moci, a protože je moc silou, tak člověk může existovat pouze tehdy, když svou vůli k síle stupňuje. Síla se ukazuje jenom tehdy, když roste. To znamená přesně tohle. Vy budete uznávána ve své existenci, jen když budete silnější a silnější.
A nebudete moci vystoupit z tohoto kariéristického kolotoče. To, co stačí dnes, zítra už nestačí? Ano. A to platí i pro státy, nadnárodní firmy. Ale nejhorší je, že to platí pro jedince. Jak se tedy vrátit k sobě samému? Předně člověk musí porozumět době, ve které žije. On jí nerozumí.
Člověk, aby se vrátil k sobě samému, se musí nejdříve potkat. Aby se mohl potkat, musí se nejdříve hledat. A aby se našel, musí klást otázky. Říkáme tomu rozhovor se sebou samým. To je podstata člověka. Pokud ji nenajde, tak si pořád bude hrát na někoho, kdo je slavný a mocný.
Není však pro člověka nejtěžší přiznat si, že figuruje ve hře, do které nemůže příliš zasáhnout? Tím pádem zjišťuje, že pouze plní roli, která je mu předem určena? Jediná možnost, jak se z toho nezbláznit, je začít se starat o duši. To je totiž nejvyšší smysl života. Duše je totiž to jediné, co je v nás nesmrtelné.
Péče o duši není nic jiného než starost o pravdu a lásku. Pravda a bytí jsou totiž jedno a totéž. Dokud si tedy lidé budou něco nalhávat. Tak budou v háji. Přiznat si objektivní pravdu je to nejtěžší v životě. Jednou mi kdosi řekl, že smyslem života je život sám, takže vlastně žádný jiný hlubší význam nemá.
Když je to takhle jednoduché, proč všichni lidé na zemi tento hlubší význam hledají? Když člověk celý život hledá jen příčiny a následky, tak nemá smysl života, takový člověk pouze chce najít správnost a jistotu, která ze správnosti vyplývá. Člověk se musí nejdříve vyprázdnit ze všeho, co v sobě nosí jako samozřejmost, a nahlédnout na nesmyslnost v jejím absolutním bodě.
Proč myslíte, že bylo pro psychopaty tak těžké v pandemii vydržet sami se sebou? Když má člověk v sobě opravdové otázky, které opravdově řeší a to i těžce, a naučí se s nimi žít, tak teprve žije naplněný život. Jakmile žije pouze od oběda k večeři, od jedné práce k druhé, od jedné slávy ke druhé a od peněz k moci, tak žije ubohý život.
Takový, ve kterém je nejvyšší dobro slast a v němž chytrost není nic jiného než vyhýbání se strasti. Takhle žije většina lidí, která si myslí, že žije opravdově. To je ubohý život. Proto byli lidé v pandemii tak nešťastní. Nejdůležitější v životě je najít své správné místo. To nám však nesmí být podstrčeno.
Člověk musí hledat sebe sama a metoda tohoto hledání se musí zrodit v něm. Ta nesmí přijít ze systému. Najít svou vlastní metodu chce odvahu. Když se vrátím k tomu, že se člověk na zemi dívá jako na předmět či prostředek, který mu má sloužit, vyplývá z toho, že se nenacházíme ve veselé době.
Skutečný problém je ničení naší planety. Lidé jsou rozbití, už nevědí, že jsou. Člověk se potřebuje opít, potřebuje filmy, kde je mnoho krve a násilí, aby něco cítil. Protože necítí nic. I děti se dnes drogami sebepoškozují, aby něco cítily. Všichni jezdí na stejné dovolené, aby o tom pak mohli vyprávět, kde všichni fotografují a filmují totéž.
Co se stane s člověkem, který pouze slouží systému? Lidé, kteří mají moc, logicky potřebují být zastoupení mladými lidmi, kteří v sobě ještě nemají generalizované podstaty, které vznikají nejen z myšlení myšleného, ale také z osobních prožitků, proher a vítězství, z osobních hlubokých smutků, z toho podstatného života.
K tomu je člověk schopen dospět až tak v šedesáti letech. Dříve ne. Mladí lidé umějí být neuvěřitelně krutí, aniž by o tom věděli. Mládí je nebezpečné v tom, že věří bezmezně systému. To je pro společnost nebezpečné. Člověk, který kus života odžije, nepotřebuje už jen tvrdá data, aby došel k poznání.
Jemu stačí zkušenost, umí větřit, předvídat. Proč tento trend společnost akceptuje? S mladými lidmi je snazší manipulovat. A některé mocné státy to umějí velice dobře. Takhle se přece dělají převraty ve státech. Nedovedu si představit, co z dnešních dětí vyroste. Neumějí pořádně číst ani pořádně vyprávět.
Co však umějí opravdu dobře, je ovládat telefon a notebook. Stávají se z nich ti, kteří budou milovat a uctívat správnost postupu, ale nebudou umět mluvit sami se sebou, nebudou se umět ptát. Už umím chvílím dovolit, aby ke mě přicházely, umím v nich prodlévat, a když jsem někde venku, cítím celek světa.
To je půvabné. Jsou to setkání, která v sobě nesou mnoho laskavosti. Člověk je přijat bytím a sám ho přijímá. Je to tak děsivě jednoduché. Zní to krásně, ale předpokladem pro prožití takových chvil je asi klid. Lidé tlačení k výkonu a zvyšování tohoto výkonu moc klidu nemají. Je k tomu nutná jediná věc. Na chvíli neplánovat.
Člověk si myslí, že plánováním změní svět, jeho bohem se stal diář v telefonu. Nechte se vynést do lesa a jen následujte své nohy, jděte bez cíle. Nemyslete u toho na kalorie, které spálíte, nehledejte houby, vykašlete se na svou úžasnost. Pouze jděte a nemyslete na to, kam jdete. To je přítomnost.
A přítomnost je to jediné, co v životě opravdu máme. Naše elity dělají z lidí roboty na dálkové ovládání, necitelný člověk je přesně ten, kterého vyrábí systém. To je děs, který by lidé měli vědět. Myslíte si, že existuje svoboda slova? Svoboda slova je iluze. A je dnes řízená ještě mnohem více než kdysi dávno.
Protože dneska jsou možnosti, o kterých se elitám v minulosti ani nezdálo. Hrůzy byly také, ale lidé měli větší smysl pro humor. Lidé cítili. A to je dnes to, co nevidím, lidé jsou necitelní. Je celkem nebezpečné říkat, co si člověk myslí. Hned dostane přes ústa. Stejně jako kdysi. Ale ten proces smutku v sobě musíte dokonat.
Pusťte k sobě každý šedivý den, protivné obličeje v metru v pondělí ráno, pusťte k sobě vše, co není pohodlné. To je klíč ke štěstí. Napište jim, že když budou chtít něco opravdu pochopit, tak musí v sobě ten problém přetavit v odpověď, a protože každá odpověď je odpovědí na otázku, tak je nutné otázku objevit.
A až jim odpovědi a otázky do sebe zapadnou jako ozubená kolečka v hodinkách, tak proniknou k něčemu, čemu říkáme porozumění. Až totiž půjdou lidé lesem, ten les bude odpovědí. Až půjdou líbeznou starou Prahou, tak jim odpovědí budou domy. To, co se dnes děje zlého ve světě, je hotovou odpovědí na dosud skryté otázky.