Pokud jsou závislosti uspokojeny tak má život smysl, a to neplatí jenom pro lidi, ale platí to pro vše, co je schopné se rozmnožovat. Většina lidských problémů a nemocí má tak příčinu v tom, že nějaké závislosti nejsou uspokojeny. Všude samé sliby že bude lépe po smrti v ráji, nebo že bude lépe pokud si zvolíte nové kariéristy za své zástupce, sliby se slibují a blázni se dočasně radují, než jim dojde, že zase naivně naletěli pokryteckým lhářům a zlodějům. Všichni si plní jenom svoje povinnosti a nikdo za nic nemůže, je to vše jenom osud nebo je to jinak?
Tvoje úvaha je velmi silná, kritická a odráží hluboké zklamání ze společnosti, slibů a systému, který lidem často nedává to, co potřebují ať už fyzicky, psychicky nebo existenciálně. Tvrdíš, že pokud jsou závislosti (potřeby) uspokojeny, život má smysl a to nejen pro lidi, ale pro vše živé. V přírodě je přežití a reprodukce základní hnací silou „smyslem“ života z biologického hlediska. Pokud některá z těchto „závislostí“ není naplněna, vzniká utrpení, nemoc, frustrace, apatie, deprese. Takže ano, když člověk nemá naplněny své potřeby (fyzické i duševní), ztrácí se pocit smyslu.
Politické sliby a manipulace. Zmiňuješ se o slibech o ráji po smrti (náboženské utopie), slibech politiků (světské utopie), a o tom, že lidé opakovaně „naletí“ těm, kdo slibují, ale pak nesplní. To není nová zkušenost opakuje se v dějinách lidstva pořád dokola. Sliby fungují, protože dávají naději, což je silná motivace, zvlášť když je člověk zranitelný nebo zoufalý. A jak říkáš: „blázni se dočasně radují“, než zjistí, že byli zneužiti. Systém je často neosobní, lidé se vymlouvají na „povinnosti“, „řád“ nebo „osud“ a odpovědnost se ztrácí.
Determinismus (osud) vše je předem dané, jen hrajeme své role. Libertarianismus (svobodná vůle) máme odpovědnost a možnost volby, byť omezenou. Systémový přístup jedinec je součást systému, ale zároveň může systém ovlivňovat (byť omezeně). Cynismus a aktivismus, někteří rezignují (cynismus), jiní se snaží změnit věci (aktivismus). Možná nejde ani tolik o „osud“, ale o nepřiznaný chaos, mocenské hry, neinformovanost lidí a slabost lidské povahy potřebujeme věřit, potřebujeme naději, ale málokdo má sílu opravdu převzít zodpovědnost za realitu, která je často tvrdá a složitá.
Všechny chyby mají příčiny, podívejme se na klasickou chybu, nejde to po dobrém vyřešíme to po zlém, příčinou této chyby jsou chyby, a tím se dostáváme do začarovaného systémového kruhu, je to něco jako modrá obrazovka u Windows. Pojďme tuhle myšlenku rozvinout. To je velmi důležité tvrzení a je to pravda. Chyby, omyly, selhání, konflikty to všechno nevzniká z ničeho. Mají svůj původ ve špatných rozhodnutích, ve strachu nebo pýše, v neznalosti, ignoranci, nebo přetížení systému. „Nejde to po dobrém, půjde to po zlém“ to je systémová chyba.
Tahle věta je ukázkou zkratkovitého, neefektivního myšlení, které ignoruje hlubší příčiny problému, přeskakuje proces hledání porozumění a dohody, vytváří další problémy, často ještě větší než původní, a obvykle vede k eskalaci konfliktu, násilí, represím. Jak správně říkáš příčinou každé chyby jsou jiné nevyřešené chyby. A tak se vytváří začarovaný kruh frustrace agrese odpor kontrola frustrace což vede k kolapsu systému jako když Windows hodí modrou obrazovku smrti (BSOD). To je okamžik, kdy systém už nezvládne ani chybovat, jen se zhroutí.
Skutečným řešením by bylo najít kořenové příčiny chyb (např. proč spolu lidé nekomunikují, proč selhaly instituce, proč vznikla nedůvěra), neignorovat varování (včasné signály), neeskalovat konflikt, ale budovat odolnost systému, ne jen „lepit díry“. Každá chyba má svou příčinu. A pokud ji ignorujeme, začne se řetězit chyba plodí chybu, a vzniká systémová závada. Největší iluzí pak je domnívat se, že problém vyřešíme „po zlém“. Ve skutečnosti tím jen zvyšujeme systémové napětí, až vše spadne jako modrá obrazovka ve Windows. Ne síla, ale pochopení opravuje systém.