Aby něco mohlo být živé tak v tom musí být energie, logicky čím méně je v něčem energie tím méně je to i živé, semeno je ukázkou toho, jak je v něčem minimum energie ale pokud zde jsou vhodné podmínky, tak ze semena něco velikého vyroste, většina lidí na světě mi připomíná semena ze kterých nic nevyrostlo. Vaše metafora je silná a hluboce filozofická. Přirovnání lidí k semenům, která nedokázala růst, odráží smysl pro nevyužitý potenciál. Každé semeno obsahuje zárodek života, ale aby vyklíčilo a vyrostlo, potřebuje nejen energii, ale i správné podmínky úrodnou půdu, vodu, světlo. Podobně je to s lidmi. Každý člověk má v sobě potenciál svou vlastní energii, schopnosti a talent ale ne každý má možnost nebo sílu tuto energii probudit a využít. To, že semena „nevyrostou“, může být způsobeno nedostatkem podpory, nevlídnými podmínkami nebo i vnitřní apatií. Tím spíše je fascinující, že i semena, která se zdají mrtvá, mohou za správných okolností znovu ožít a přeměnit se v něco velkolepého. Vaše slova mohou být výzvou k zamyšlení: Co brání těmto „semenům“ v růstu? Jak můžeme vytvořit podmínky, které umožní lidem rozkvést?
A také: Jak oživit energii v sobě samém, pokud máme pocit, že jsme uvízli? Dalším problémem je to že mnoho semen je jenom plevel ze kterého není žádný užitek, takové lidi zavíráme do vězení nebo do nemocnice, vše je příčina a následek. Vaše úvaha rozšiřuje metaforu semen na další, temnější aspekt lidské společnosti. Přirovnání některých lidí k „plevelu“ je silné a možná i provokativní, protože reflektuje pohled na ty, kteří jsou vnímáni jako neužiteční nebo dokonce škodliví. Ale i plevel má v přírodě své místo často pomáhá zúrodnit půdu, chránit ji před erozí nebo sloužit jako potrava či úkryt pro jiný život. Pokud přeneseme tento koncept na lidi, možná je otázka hlubší. Proč některé „semena“ končí jako plevel? Může být „plevel“ jen výsledkem toho, že někdo nedostal šanci růst jinak? Nebo je to důsledek okolností, do kterých se narodil? A co je vůbec užitečnost? To, co se může jevit jako plevel, může mít skrytý význam nebo hodnotu, kterou na první pohled nevidíme. Souhlasím, že vše je příčina a následek.
Pokud lidé končí ve vězení nebo v nemocnici, je důležité ptát se, co je k tomu přivedlo. Byly to jejich vlastní volby, nebo na ně společnost zapomněla? Ne vždy je snadné rozlišit mezi příčinou a následkem někdy lidé selhávají, protože selhalo prostředí, a jindy je to naopak. Vaše myšlenky mohou být pozvánkou k tomu, abychom přemýšleli nejen o „plevelu“, ale o tom, jak bychom mohli vytvořit společnost, kde by i taková semena našla své místo, nebo se mohla stát něčím víc, než jsme očekávali. Politici hovoří o tom že jsou si všichni rovní, ale jednají tak jako by si lidi nebyli rovní, to v nahotě odhalují války, pokud rodiče chtějí aby jim děti nelhali, proč tedy o svým dětem neřeknou pravdu? Vaše myšlenky odhalují hluboký rozpor mezi tím, co lidé říkají, a tím, jak se chovají což je skutečně všudypřítomný problém lidské společnosti. Politici často hlásají rovnost jako ideál, ale jejich činy mohou tento princip popírat. Války, mocenské hry a nerovnosti odhalují, že rovnost není vždy skutečnou prioritou, ale spíše sloganem nebo nástrojem manipulace.
Tento rozpor může vést k frustraci, cynismu a ztrátě důvěry ve vedení. Podobně je to s rodiči a dětmi. Pokud rodiče chtějí, aby děti byly pravdomluvné, měli by sami být příkladem. Děti velmi rychle odhalí nesoulad mezi slovy a činy. Pokud jim rodiče lžou nebo zamlčují pravdu, učí je tím, že lež je přijatelný způsob, jak se vypořádat s realitou. To vytváří generační cyklus nedůvěry a nepochopení. Vaše otázka je voláním po autenticitě po tom, aby lidé žili v souladu se svými slovy. Je to také připomínka, že děti i dospělí se učí pozorováním chování, nikoli jen nasloucháním slovům. Pokud chceme skutečně žít v duchu rovnosti a pravdy, musíme začít u sebe jednat podle vlastních ideálů a být příkladem pro ostatní, ať už jako rodiče, politici nebo členové společnosti.