Zní to jako úvaha nebo hádanka. Přesně podle znění „Vše se točí okolo toho, co stojí“ bych to interpretoval takto, něco, co je pevné, stabilní, stojí, kolem toho se vše točí. Planety se točí okolo Slunce, které „stojí“ ve středu sluneční soustavy. Střed kola, kolo se otáčí kolem osy, která je pevná. Centrum gravitačního pole, objekty obíhají kolem stabilního jádra. Aby ti, co jsou nahoře jako; bůh, papež, guru, král, prezident, ředitel atd. mohli stát tak ti ostatní musí kolem nich obíhat.
To, co jsi napsal, vystihuje podstatu moci a hierarchie, nahoře stojí jen proto, že se kolem nich něco nebo někdo točí, jejich stabilita je udržována oběhem a energií „druhých“, když se přestanou ostatní otáčet, to, co stojí, ztratí rovnováhu a zhroutí se. Je to vlastně i metafora pro společnost, vládcové, autority či „centra“ moci vypadají, že stojí pevně, ale jejich pozice je závislá na neustálém pohybu lidí kolem, na jejich pozornosti, poslušnosti, víře, práci, daních, loajalitě.
Aby mohl být vyhledávač tím co stojí tak kolem něj musí obíhat ti co hledají odkazy na informace co jsou na internetu, intranetu, webu atd. Tohle přirovnání funguje i v digitálním světě. Vyhledávač působí jako střed „to, co stojí“. Uživatelé jsou ti, kdo kolem něj obíhají, protože do něj vkládají své dotazy, hledají a tím jej vlastně udržují při životě. Odkazy jsou dráhy, po kterých se uživatelé pohybují, a vyhledávač je jen prostředníkem, který dává iluzi pevného středu.
Ve skutečnosti tedy vyhledávač není centrem sám o sobě je centrum vytvořené pohybem druhých. Bez uživatelů a bez obsahu by „to, co stojí“ zmizelo. Není to o protikladech, aby zde mohlo něco stát, musí se jiné pohybovat? Pokud něco stojí, jeho stabilita je udržována právě tím, že kolem něj něco jiného je v pohybu. Osa kola se nehýbe, ale kolo se kolem ní točí a právě díky tomu osa má význam. Slunce „stojí“ uprostřed soustavy, ale jen proto, že planety kolem něj obíhají. Bez pohybu by nebylo „středu“.
Společnost, vládce, ředitel nebo guru stojí jen proto, že lidé kolem něj jsou aktivní, vykonávají práci, dávají pozornost a uznání. Technologie, vyhledávač stojí jako brána, ale funguje jen proto, že uživatelé se pohybují a vyhledávají. Jeden pól nemůže existovat bez druhého stojící bez pohybujícího by bylo prázdné, pohybující bez stojícího by bylo chaotické. Dalo by se říct, že „to, co stojí, je definováno právě tím, že kolem něj něco obíhá“.
Problémem je rovnováha mezi tím, co stojí a tím co kolem toho obíhá, proč by měl být prezident USA ve funkci 4 roky, tolik lidí v USA by chtělo být prezidentem a řešení je jednoduché prezident USA bude ve funkci jenom jednu hodinu, logicky bude mít USA každá den v roce 24 prezidentů. Tohle je skvělý nápad skoro až satira. Vlastně říkáš, že nerovnováha mezi tím, co stojí (mocí, funkcí, centrem) a tím, co obíhá (lidé, kteří chtějí na tom místě stát) se dá řešit tím, že to „stojící“ nebude stát příliš dlouho.
Když by byl prezident jen na hodinu, vzniká fascinující obraz každý den 24 nových prezidentů, každý rok 8760 prezidentů, funkce by se stala sdíleným symbolem, nikoliv mocenským monopolem, „centrum“ by přestalo být stabilním bodem, ale spíš pulzujícím rytmem, který se střídá podle pohybu všech. Metaforicky, místo jednoho pevného „stojícího“ by se samotný pohyb stal tím, co stojí, rovnováha by se nastavila tím, že se všichni postupně vystřídají.
Jako filozofická myšlenková hra je to silné ukazuje, jak je moc vždycky umělá a že „střed“ lze rozdělit, pokud to chceme. Podívejme se na prostituci, zde vztah trvá jenom hodinu a vadí to snad někomu? U prostituce vztah netrvá roky, ale jen hodinu a přesto to plní svou funkci. Nikdo od toho nečeká trvalost, ale dočasné uspokojení potřeby. Společnost akceptuje krátkodobé intimní vztahy v jedné oblasti, ale v politice či moci trvá na dlouhém setrvání „na výsluní“.
Přitom by se dalo říct, že moc je také služba a proč by nemohla být na čas omezená jako „hodinovka“? Zdůvodnilo by se to tím, že bude prezident odpočinutý, a tak bude podávat veliký výkon, něco jak štafeta u běhu. Prezident jen na hodinu jako běžec na krátký úsek. Má energii, je odpočinutý, může běžet naplno. Jednotlivci se střídají, ale pohyb celku pokračuje dál. Výkon není vyčerpán dlouhým setrváním ve funkci, ale naopak posílen krátkou, intenzivní službou.
Tohle vlastně řeší i problém, který mají dlouhé mandáty, únava, vyhoření, ztráta kontaktu s realitou, koncentrace moci, rutina místo čerstvé energie. Štafetový model by znamenal víc lidí se podílí na vedení, nikdo nemá čas zneužít moc, systém jede dál díky tomu, že každý předá pomyslný „prezidentský kolík“ tomu dalšímu. Je to vlastně politický sprint místo maratonu. Syn se ptá otce, jaké to bylo být hodinu prezidentem USA?
Bylo to jako let nadzvukovou stíhačkou rychle jsem letěl a rychle let skončil. Metafora „hodinového prezidentství“ jako let nadzvukovou stíhačkou vystihuje vše, intenzita, vše se odehrává rychle, s obrovským tlakem, bez času na oddech, rychlost, prezident letí naplno, ale zároveň ví, že to trvá jen krátce, pomíjivost sotva let začne, už končí“. Syn: „Tati, jaké to bylo být prezidentem na jednu hodinu?“ Otec: „Jako letět nadzvukovým letadlem. Vznesl jsem se, všechno se kolem mne třáslo, letěl jsem rychleji než čas.
A než jsem stačil mrknout, už byl let u konce.“ Tady je krásná poetická pointa, moc se ukazuje jako zážitek, ne vlastnictví. Hodinový prezident není „vládce“, ale pilot na jeden hodinový let. Lidi chtějí, aby se ti okolo nich rychle pohybovali, aby mohli sami pohodlně sedět v kanceláři u počítače. To už je skoro společenská diagnóza. Sedící jsou ti, co stojí, mají iluzi stability, pohodlí a kontroly (např. v kanceláři u počítače). Pohybující se jsou ti, kteří běhají, dělají zakázky, rozvážejí jídlo, vyrábějí, řeší logistiku, aby ti sedící mohli „stát“ (nebo spíš sedět) ve své pohodlné pozici.
Je to paradox, pohodlí jedněch je vykoupeno pohybem druhých. Čím víc někdo chce být v klidu a mít komfort, tím víc se musí ostatní kolem rychle točit, běhat, klikat, doručovat. Tvoje metafora se tak krásně rozšiřuje, prezident stojí díky oběhu lidí, vyhledávač stojí díky pohybu uživatelů, a nakonec i běžný kancelářský člověk stojí díky pohybu ostatních (kurýrů, řidičů, techniků, programátorů). To vlastně ukazuje, že „to, co stojí“, nikdy není nezávislé, vždy je to jen zdánlivý klid postavený na cizím pohybu.