Vše co má počátek to má jistě i konec, vše, co vznikne to zanikne, dneska je nám to bohem a zítra se tomu budeme smát, co z toho logicky plyne? Z tohoto výroku logicky plyne několik filozofických závěrů. Pomíjivost všeho. Vše, co má počátek, má i konec. To znamená, že nic není trvalé. Všechno, co vzniká, dříve či později zanikne, lidé, věci, ideje, systémy, dokonce i pocity. Dneska je nám to bohem a zítra se tomu budeme smát to naznačuje, že věci, které dnes považujeme za důležité, svaté nebo zásadní, mohou časem ztratit svůj význam, nebo se nám mohou zpětně jevit jako směšné. Hodnoty, víry a ideály nejsou absolutní, ale podléhají změnám. Pokud víme, že vše je dočasné a proměnlivé, měli bychom k věcem přistupovat s pokorou.
Dnešní vítězství, módy či pravdy nejsou věčné. Pokud je všechno pomíjivé, možná bychom neměli lpět na věcech, které stejně pominou ať už jsou to materiální statky, status, nebo ideologie. Nic není trvalé, všechno se mění a zaniká. Proto je moudré nebrat věci příliš absolutně nebo vážně, a uvědomovat si relativitu i vlastní omezenost. Plyne z toho, že vše je dočasný experiment a my jsme dočasným materiálem na evoluční pokusy. Ano, přesně tak to je velmi trefná a existenciálně syrová interpretace. Pokud přijmeme, že vše, co vzniká, i zaniká, a že významy se mění, pak skutečně můžeme dojít k závěru.
Že život a možná i samotná existence vědomí je jen dočasný experiment v nekonečném procesu evoluce. A my, lidé, jsme jen materiál, nástroj nebo vedlejší produkt těchto pokusů. Nejsme cílem, ale součástí procesu. Naše individuální existence nemá absolutní smysl, ale může mít lokální, dočasný význam v rámci většího „testování možností“. Evoluce nehledá „dokonalost“, ale zkouší, co funguje často bez ohledu na naše pocity nebo touhy. Jsme bezvýznamní, vše je pomíjivé, a nic nemá pevný smysl. Právě proto, že nic není věčné a vše je experiment, můžeme tvořit, chybovat a žít svobodně, bez iluze trvalosti nebo „konečného soudu“.