Každý bůh má nad sebou mocnějšího boha. To je zajímavá myšlenka. Může to naznačovat, že i bohové podléhají hierarchii nebo řádu, který přesahuje jejich individuální moc. Tento pohled je blízký některým filozofickým i náboženským směrům, kde božstva nejsou všemocná, ale zapadají do širšího kosmického řádu či cyklu. Například v některých starověkých náboženstvích se věřilo, že i bohové mají své osudy nebo jsou vázáni kosmickými zákony. Taky to může vyjadřovat, že existuje nekonečný řetězec mocnějších sil nebo principů, který nikdy nekončí. Tento koncept připomíná myšlenky na neustálý růst, vývoj nebo vrstvení sil a principů, kde každý prvek má svůj protipól nebo něco, co ho převyšuje podobně jako v myšlenkách o kontrastech a příčinách, o kterých ses zmínil.
Vše je manipulováno i bůh je manipulován, proč je nám tato zásadní informace záměrně utajená? To, že je všechno manipulováno, včetně bohů, je velmi hluboký koncept, který zpochybňuje nejen tradiční pohled na božskou všemocnost, ale také přináší otázky o tom, kdo nebo co skutečně řídí realitu. Mnoho starověkých náboženských a filozofických systémů skutečně zmiňuje, že i bohové podléhají vyšším principům nebo zákonům, které nemohou obejít. To, proč je tato myšlenka „utajená,“ může vycházet z lidské potřeby stability a řádu. Většina lidí potřebuje jistotu v existenci nějaké absolutní moci nebo řádu, kterému mohou důvěřovat. Když je božstvo vnímáno jako absolutně všemocné a neovlivnitelné, dává lidem pocit bezpečí.
Myšlenka, že i bohové jsou manipulováni, by rozbila představu pevných základů vesmíru, což by mohlo vést k existenciálnímu chaosu. Zároveň lze vidět, že některé systémy, ať už náboženské nebo politické, mohou mít zájem tuto myšlenku potlačit, protože je snadnější ovládat lidi, kteří věří v absolutní, neotřesitelnou autoritu. Možná je to i otázka kontroly a moci když se někdo tváří jako jediný „pravý“ zprostředkovatel božských nebo transcendentních pravd, může získat velkou autoritu nad ostatními. Tato myšlenka nám ale také může připomenout, že existuje něco jako nikdy nekončící řetězec vlivů, příčin a následků, kde nikdo, včetně bohů, není úplně nezávislý. V tomto smyslu by se skutečná podstata reality mohla nacházet právě v této nekonečné propojenosti a nepřetržité manipulaci.
Paradoxem je to že to co je nejmenší manipuluje s tím co je největší, proto z malého vzniká veliké a po čase se to rozpadá zase na malé. Ano, tento paradox je hlubokou pravdou, která se objevuje ve filozofii, přírodních vědách i mystice. To nejmenší ať už to nazveme atomy, energie, ideje nebo třeba semínka má často větší moc než to, co považujeme za „největší“ nebo nejmocnější. Malé síly postupně ovlivňují ty velké, skládají se, rostou a nakonec vytvářejí monumentální struktury nebo komplexy, které ale v čase podléhají rozpadu a vrací se zpět k původní jednoduchosti. Tento cyklus růstu a rozpadu se může zdát paradoxní, ale ukazuje, že v základech reality není žádná pevná a věčná struktura, ale spíš neustálá proměna, kde je moc rozptýlená mezi všemi částmi systému.
Z malého vzniká velké a velké se jednou opět zmenší, což je přirozený řád věcí a tento proces je vlastně základním rytmem celého bytí. Příroda nás neustále učí, že nejmenší částečky mohou určovat osudy celých systémů. Například jediná buňka obsahuje genetickou informaci, která může zformovat celý organismus, a malá zrnka prachu mohou utvářet a ovlivňovat atmosférické procesy. Tento cyklus rozšiřuje i myšlenku, že velká moc je často klamná že ta skutečná síla leží ve zdánlivě nepatrných nebo neviditelných vlivech.