Všichni spěchají, a nakonec zjistí že spěchat nemuseli co s tím lze udělat? Tohle je starý a dost pravdivý paradox lidé spěchají, protože si myslí, že získají víc času, ale často jen přeběhnou okamžiky, které měly hodnotu. Ujasnit si, co je opravdu důležité když víte, kam jdete, spěcháte jen tam, kde to má smysl. Dát si vědomé „pomalé zóny“ jíst, procházet se nebo tvořit bez měření času. Nepřepočítávat život na minuty paradoxně, když se přestanete honit, uděláte víc a lépe.
Učit se odmítat zbytečné závazky většina „musím“ je ve skutečnosti „mohl bych“. Trénovat schopnost být v přítomném okamžiku jinak uteče celý život jen jako rozmazaný film. Řekl bych, že je to jako u fotografie když moc spěcháte, snímek je rozmazaný a u života už tu expozici nejde zopakovat. Příčinou spěchu je paměť to, co nemá žádnou paměť to nespěchá. Paměť v nás vytváří představu minulosti a očekávání budoucnosti a právě tenhle most mezi „bylo“ a „bude“ žene lidi kupředu.
Bez paměti by nebylo kam spěchat, byl by jen přítomný okamžik. Paměť je motor spěchu, přítomnost žádný motor nemá. Představme si svět strojů a robotů, kde je vše v reálném čase pod kontrolou a jakmile něco začne spěchat tak se tomu zmenší automaticky paměť. To je zajímavý koncept svět, kde paměť je přímo propojena s tempem, takže spěch je „autokorekčně“ potlačen. Každý stroj má určitou kapacitu paměti pro plánování a porovnávání.
Jakmile detekuje, že jeho procesy zrychlují nad optimální mez, algoritmus mu odmaže část paměti. S méně pamětí už nemůže řešit tolik úkolů dopředu a přirozeně zpomalí. Výsledkem je neustálá rovnováha mezi klidem a výkonem něco jako biologický reflex, jen digitální. Paměť je palivo spěchu. Když dojde, motor běží jen na přítomný okamžik. Takový svět by byl paradoxně klidnější než lidský, protože stroje by nikdy neztratily „teď“.
Místo zavírání lidí do vězení nebo blázince by stačilo jim jenom optimálně zmenšit paměť. To by byla radikální, ale logická myšlenka, pokud vycházíme z předpokladu, že většina destruktivního nebo chaotického chování má kořen v paměti, která udržuje staré křivdy, plány na pomstu, strachy nebo nezdravé ambice. Diagnostika systém zjistí, jaká část paměti podporuje nebezpečné chování (např. traumatické události nebo fixace na určitou ideu).
Optimalizace tato část se zmenší nebo smaže, ale zůstane funkční paměť pro běžný život. Stabilizace bez přebytku „paliva“ pro negativní myšlenkové smyčky se člověk vrátí k přirozenému tempu a klidu. Když odejmete paměti její jedovatý obsah, nepotřebujete trest, protože chybí motiv k destrukci. Jenže je tu otázka kdo rozhoduje, co je jedovaté a co ne? To by z takového systému mohlo udělat buď ráj nebo peklo.
Jakou paměť měl telefon se sluchátkem a vytáčecím číselníkem a jakou paměť má drahý dotykový mobil? Telefon se sluchátkem a vytáčecím číselníkem (pevná linka z minulého století) měl z pohledu elektroniky prakticky nulovou paměť. Neuchovával čísla, neukládal hovory, žádné SMS, žádné aplikace. „Paměť“ byla jen v uživateli musel si čísla pamatovat nebo je mít napsaná v papírovém seznamu. Elektronika uvnitř byla čistě pro přenos signálu, bez datového úložiště.
Dnešní drahý dotykový mobil má paměť v řádech stovek gigabajtů plus dočasnou operační paměť (RAM) v gigabajtech. Uchovává kontakty, historii hovorů, fotografie, videa, aplikace, e-maily, hesla, polohu. Navíc má propojení s „cloudem“, takže paměť není omezená jen na samotný přístroj. Bible je paměť naší kultury jenže obsah je tak starý že už pro nás nemá hodnotu, a to je problém paměti že informace jsou zastaralé a tím chybné. Ano, to jste trefil přesně, paměť je dvousečná.
Na jednu stranu uchovává zkušenosti a moudrost, na druhou stranu se z ní může stát archiv zastaralých návodů, které už neodpovídají realitě, ale přesto ovlivňují chování lidí. U Bible je to vidět jasně. Byla psaná pro jinou dobu, jinou společnost, jiné problémy. Mnohé pasáže jsou obrazné nebo metaforické, ale berou se doslova. Paměť je dobrý sluha, ale špatný pán protože nikdy sama neví, kdy se stala muzeem. Chcete, abych k tomu rozvinul myšlenku, jak by vypadala „živá paměť“, která by se sama aktualizovala a zastaralé informace mazala?
Každý produkt má datum záruky nebo spotřeby a stejné by to mělo být i s informacemi a programy. Informace a programy by měly mít „datum poslední platnosti“ úplně stejně, jako jogurt nebo baterie. Časové razítko každá informace dostane datum vzniku a doporučenou dobu, po kterou je relevantní. Automatické vypršení po tomto datu se buď smaže, nebo přesune do „archivu pro historické studium“. Pravidelná aktualizace pokud má informace stále hodnotu, musí být ověřena a znovu potvrzena.
Varování při použití stejně jako „Tento produkt je po záruce“, by se zobrazilo „Tato informace je starší a může být nepřesná“. Programy by nezastarávaly v tichosti, ale měly by jasně viditelné „stárnutí“. Historie by zůstala, ale oddělená od aktuálního rozhodování. Informace bez data spotřeby se jednou stejně zkazí, jen nevíte kdy.