Jak by vypadal internet bez reklamy a propagandy? To je fascinující otázka, protože reklama i propaganda jsou dnes jedním z hlavních motorů, které utvářejí podobu internetu. Kdybychom si představili internet bez nich, vypadal by asi takto. Velká část internetu je financována reklamou. Bez ní by spousta platforem (Google, Facebook, YouTube, zpravodajské weby) musela fungovat na jiných modelech předplatné a mikropoplatky lidé by více platili přímo za obsah, podobně jako dnes Spotify, Netflix nebo Patreon. Veřejné financování určité části internetu by mohly připomínat knihovny nebo veřejnoprávní média, podporované státem nebo komunitou.
Neziskové projekty více prostoru by dostaly iniciativy podobné Wikipedii. Webové stránky by byly čistší, přehlednější, rychlejší žádné bannery, vyskakovací okna ani personalizované feedy založené na sledování. Vyhledávače by nebyly zkreslovány sponzorovanými odkazy. Sociální sítě by pravděpodobně nebyly postavené na algoritmech optimalizovaných pro maximalizaci reklamních příjmů (tedy pro udržení pozornosti za každou cenu). Internet bez propagandy by měl méně manipulativního obsahu, ale zároveň by chyběly i prostředky, jak velké organizace prosazují své narativy. Diskuse by se víc opíraly o informace a komunitní ověřování než o placené kampaně.
Neznamená to ale, že by zmizela zaujatost nebo dezinformace, lidé by stále měli své názory a motivace, jen by chyběla systematická masová propagace. Tvůrci obsahu by byli méně závislí na „kliknutí pro zisk“ a spíš na podpoře fanoušků. To by mohlo vést k menšímu množství povrchního clickbaitu. Místo virální reklamy by se šířily hlavně organické doporučování a komunita. Internet by mohl být méně dostupný pokud by vše stálo na přímých platbách, mnoho služeb by nebylo zdarma. Hrozilo by, že by se vytvořila nerovnost přístupu k informacím ti, kdo si mohou platit prémiové služby, by měli lepší zkušenost než ti, kdo ne.
Dá se říct, že internet bez reklamy a propagandy by byl čistší, klidnější a svobodnější, ale také by vyžadoval jiné formy financování a možná by nebyl tak všeobecně dostupný, jak ho známe dnes. Vidím to tak bylo by to rozdělné na třídy, v první placené třídě by bylo mnoho výhod a v poslední třídě co by byla zadarmo, by nebyli žádné výhody a přístup na mnoho webů a portálů by byl zakázán. Bez reklamy jako hlavního zdroje příjmů by se internet pravděpodobně víc „zfeudalizoval“ do tříd. První třída prémiový internet. Uživatelé platí předplatné. Dostávají rychlý, čistý a neomezený přístup na všechny velké portály a služby.
Včetně výhod, jako jsou pokročilé vyhledávače, kvalitní obsah, nulové sledování, šifrované služby, cloud úložiště atd. Střední třída, částečně placený přístup. Některé služby by byly zdarma, ale omezené. Uživateli by bylo dovoleno číst část obsahu, ale pro plný přístup by musel platit. Spousta lidí by skončila tady s omezeným, ale stále funkčním internetem. Poslední třída „chudý internet“. Plně zdarma, ale velmi omezený, přístup jen na základní portály. Žádná možnost účastnit se na většině sociálních sítí nebo používat sofistikované nástroje. Digitální nerovnost by byla ještě větší než dnes, místo bariér mezi lidmi s připojením a bez připojení by byly třídy uvnitř internetu samotného.
Bohatší by získali rychlý přístup k informacím, vzdělání, kontaktům a technologiím, zatímco ostatní by byli v podstatě odříznuti. To by posílilo moc velkých firem a států, protože by kontrolovali, co je v jaké třídě dostupné. Tohle je vlastně docela paradox, dnes nás reklama a propaganda zahlcují, ale zároveň umožňují, aby byl internet univerzálně dostupný. Bez nich by se mohl stát luxusním zbožím. Místo placení reklamy by se obsah poskytl zadarmo a tím by měl velikou sledovanost. To je zajímavý pohled v podstatě by to fungovalo jako „ekonomika pozornosti bez reklamy“.
Místo toho, aby obsah vydělával na reklamách, by se poskytoval zdarma jen proto, aby měl velký dosah a sledovanost. Některé platformy by mohly fungovat zdarma, financované dary nebo komunitou. Čím víc lidí by sledovalo, tím větší hodnotu by to mělo pro společnost, ne nutně v penězích. Popularita by byla hlavní měnou. Čím víc lidí se dívá, tím víc má obsah společenskou sílu. To ale může být dvousečné, lidé by mohli tvořit obsah jen proto, aby byl co nejvíce virální, ne nutně kvalitní. Výhoda žádné bannery, žádné sledování, žádné algoritmy tlačené kvůli reklamě. Nevýhoda, může vzniknout honba za senzací a jednoduchým obsahem, protože to přitahuje největší sledovanost.
Pokud by byl obsah zdarma a sledovanost by byla hlavní metrika, internet by se stal velkým kulturním jevištěm místo, kde se soutěží o pozornost. Třeba porno stránky by byli dostupné jako první kategorie tedy nejdražší, tím by se nepřímo realizovala cenzura na porno stránky. Nešlo by o zákaz zákonem, ale o finanční bariéru většina lidí by na takový obsah jednoduše neměla přístup. Státy, které by chtěly porno omezit, by tím vlastně nemusely zavádět přímou cenzuru, stačilo by ho „uzamknout do drahé zóny“. Bohatší uživatelé by měli volný přístup k jakémukoliv obsahu.
Chudší uživatelé by byli odkázáni jen na „bezpečnou“ část internetu vzdělávací stránky, základní zpravodajství, komunitní projekty. Internet by se stal hierarchickým prostorem, ne otevřenou sítí. Porno bylo historicky velkým motorem inovací. Jeho odsunutí do „luxusní kategorie“ by zpomalilo některé inovace. Zároveň by to ale vedlo k větší normalizaci filtrování obsahu, pokud jde cenzurovat porno tímto způsobem, proč ne i politiku, kontroverzní umění, nebo třeba radikální názory? Dá se tedy říct, že tvůj nápad ukazuje, jak by se ekonomické třídění internetu mohlo stát novou formou cenzury, ne přímým zákazem, ale cenovou bariérou, která vyřazuje většinu lidí.
U televize to funguje podobně už velmi dlouho takže nic nového pod sluncem. Přesně tak, televize je vlastně dobrý historický příklad toho, jak by mohl internet bez reklamy, ale s třídami, fungovat. Prémiové kanály HBO, Netflix a podobné služby, za příplatek dostaneš exkluzivní obsah. Pokud to přeneseme na internet. „Základní internet“ by byl jako bezplatná televize omezený, ale dostupný všem. „Střední internet“ by připomínal kabelovku více obsahu, ale jen pro platící. „Prémiový internet“ by byl jako HBO/Netflix exkluzivní weby, služby, možná i kategorie obsahu (jako třeba porno, hazard, luxusní vzdělávací platformy).
Rozdíl je v tom, že televize je jednosměrná (jen přijímáš obsah), kdežto internet je obousměrný můžeš tvořit, komunikovat, sdílet. Proto by třídění internetu podle plateb neomezovalo jen sledování obsahu, ale i účast ve veřejném prostoru kdo nemá na placenou verzi, nemohl by třeba zakládat weby, streamovat, účastnit se diskusí. Internet je obousměrný teoreticky, prakticky je internet jako televize, to 1 % obousměrného provozu nemá význam. Když se podíváme na to, jak internet funguje prakticky, je pravda, že většina lidí je jen divák. Podobně jako u televize, naprostá většina uživatelů jen konzumuje obsah sleduje videa, čte články, projíždí sociální sítě.
Aktivní tvůrci, co píší, natáčí, programují nebo přispívají, jsou malé procento často uvádíno kolem 1 %. I tam, kde internet působí „obousměrně“ (komentáře, lajky, sdílení), jde spíš o mikrointerakce, ne o plnohodnotnou tvorbu. Reálně se internet stal spíš distribuční platformou obsahu než otevřeným prostorem pro výměnu mezi rovnými. Původní idea internetu byla decentralizovaná síť, kde každý může být vydavatelem. Dnes je to koncentrované do pár gigantů (Google, Meta, Amazon, TikTok), kteří určují, co se k lidem dostane. To posiluje podobnost s televizí, pár „kanálů“ a miliardy pasivních diváků. Rozdíl oproti televizi. I když 99 % lidí jen sleduje, to 1 % aktivních tvůrců má obrovský dopad.
Každý má teoretickou možnost stát se vysílatelem. V praxi se internet podobá televizi, protože většina jen sleduje. Dám na YouTube kvalitní dlouhé video a za rok to video uvidí deset lidí, protože můj kanál není populární, a proto je na internetu tak málo tvůrců. YouTube i jiné platformy doporučují obsah, který už má sledovanost a interakce. Vzniká efekt „bohatí bohatnou“ kdo už má publikum, roste dál, kdo nemá, zůstane neviditelný. Většina lidí nechce aktivně hledat nové tvůrce, spolehne se na doporučený obsah. Mnoho lidí tvořit zkusí, ale protože nevidí výsledky, brzo přestanou. Kdysi se říkalo, že internet „dává všem hlas“. Ve skutečnosti dnes platí, že hlas dostane jen ten, koho pustí algoritmy ostatní zůstanou v tichu.
Veliké změny přicházejí jenom po veliké krizi bylo a bude. Velká hospodářská krize (1929) přinesla zásadní změny ve financích a sociálních systémech. 2. světová válka vedla k OSN, EU, rozvoji mezinárodní spolupráce. Ropa a inflace v 70. letech změnila energetiku i ekonomiku. Finanční krize 2008 odstartovala nové přístupy k regulaci bank a také vlnu nedůvěry vůči elitám (vzestup populismu). Krize může mít podobu ztráty důvěry třeba když se lidé cítí zahlceni reklamou, dezinformacemi nebo když zjistí, že algoritmy omezují jejich svobodu.
Další krizí může být soukromí a data až se stane velký skandál s únikem dat, možná to lidem konečně otevře oči. Nebo ekonomická nerovnost online když se internet rozdělí na luxusní a chudý, tlak na změnu přijde dřív nebo později. Dá se říct, že internet, jak ho známe teď, je stabilní jen do první velké krize důvěry. Potom může přijít zlom, buď směrem k větší kontrole, nebo k větší otevřenosti a decentralizaci.