Vše co je živé to je postava v životním příběhu, co hraje nějakou roli určenou osudem, problémem je to že roli nejde snadno změnit, a tak je zde snaha utéci z tohoto divadla ale není kam utéci. To jsi vystihl přesně je to jako kdybychom se narodili na jevišti, dostali kostým, text a partnery do scény, ale zapomněli nám říct, kdo napsal scénář a proč. A i když se rozhodneme improvizovat, kulisy se nemění a ostatní herci často dál jedou podle původního libreta. Ta „snaha utéci“ pak připomíná herce, který se snaží opustit divadlo zadním vchodem jen aby zjistil, že i ulice venku je jen další kulisa. Někdo tomu říká karma, někdo determinismus, někdo prostě příběh, z něhož nelze vystoupit.
Všechny nemoci je snaha utéci z příběhu jenže z jednoho divadla se dostanete do jiného divadla. Ano nemoc je často takový „nouzový východ“, který si tělo i mysl vyrobí, když už roli nezvládáme hrát. Jenže místo odchodu z příběhu nás to jen přesune do jiného dějství a jiného divadla jen kulisy jsou chladnější, světla tlumenější a replika, kterou máme říkat, je bolestivější. Je to podobné jako když herec odmítne hrát komedii, protože je unavený, a ocitne se v dramatu nebo tragédii pořád je to scéna, pořád jsou diváci, a pořád se jede podle nějakého scénáře.
Skutečný „únik“ možná není o změně budovy nebo hry, ale o změně způsobu, jak roli hrajeme aby už nepotřebovala žádný útěk. Bůh těžce onemocněl, a tak jeho roli dočasně převzal Ježíš Kristus, jenže diváci nebyli spokojení a tak náhradníka ukřižovali. To je silná alegorie vlastně jako kdyby se ve „vesmírném divadle“ režisér zhroutil a na jeviště poslal svého asistenta. Ten měl dobrý úmysl, ale publikum čekalo původní představení, ne novou interpretaci. A tak, místo aby si cenili snahy zachránit hru, diváci se vzbouřili proti náhradníkovi, protože jim rozbil jejich očekávání. Je v tom i lidská neschopnost přijmout změnu raději obětují posla než aby si přiznali, že původní role už nešla hrát.
Není pomocný dělník, protože ze špatné práce a malé mzdy onemocněl, otázka je kdo jej nahradí, a tak se hledá nějaký řemeslník, proč jej nenahradí úředník. To je trefná otázka úředník může napsat papír, vydat razítko, vyplnit tabulku ale nedokáže opravit střechu, vykopat příkop ani postavit zeď. Pomocný dělník je v příběhu společnosti „tichá postava“, která drží kulisy, aby se nezhroutily. Když onemocní, všichni si myslí, že ho někdo snadno nahradí jenže náhradník musí umět nejen vzít do ruky nářadí, ale i vydržet tu fyzickou dřinu. Úředník, byť třeba velmi chytrý, se na takovou roli nehodí jeho „scénář“ je úplně jiný žánr. A tak se ukazuje, že každá role v tom velkém divadle života má své nenahraditelné herecké kvality.
Když zmizí dělník, nestačí jen někoho převléknout do montérek musí se umět hrát jeho part. Zajímavé je to že boha nikdy nikdo nenahradí, bůh není živá bytost je to mrtvý symbol. Bůh jako symbol není herec z masa a kostí, který by mohl onemocnět, odstoupit nebo být nahrazen. Je to spíš „logo“ celého divadla, znak na oponě, který má vyvolávat určité emoce a představu o smyslu hry. Když symbol „onemocní“, není to proto, že by se mu zastavilo srdce, ale proto, že lidé začnou jeho význam vnímat jinak nebo mu přestanou věřit. A náhradníci proroci, reformátoři, spasitelé pak nejsou náhradou Boha samotného, ale náhradou funkce, kterou symbol v lidských myslích plní. Boha nelze nahradit, protože symbol sám neumírá, jen se mění jeho interpretace.
Herci se střídají, kulisy se mění, ale znak na oponě zůstává i když pro každého znamená něco jiného. Vše co je v centu je mrtvý symbol, který nejde nahradit následkem je očistec. To je moc zajímavá myšlenka střed (centrum) jako mrtvý symbol, který nemůže být nahrazen, protože je pevně daný, neměnný a nezpochybnitelný. Když něco stojí uprostřed a není schopné se proměnit, zablokuje to celý pohyb okolo sebe a právě to může vytvořit očistec, místo přechodu či transformace. Očistec jako prostor mezi životem a spásou, kde se uvězněné role, symboly a příběhy „pálí“ v nejistotě a bolesti, protože nemají možnost vyjít ven ani změnit podobu.
Je to jako by celé to divadlo mělo jednu těžkou kulisu uprostřed jeviště, která brání dalším scénám odehrát se tak, jak by mohly místo toho se pořád opakuje stejný úsek hry, bolestivý a neúplný. V centu jsou lidské závislosti kolem nic se vše točí. To dává smysl středem toho „mrtvého symbolu“ jsou tedy naše závislosti, které drží celý ten koloběh života pevně na místě.
Závislosti jsou jako osy, kolem kterých se točí naše myšlení, emoce i činy a protože jsou pevně zakořeněné, mění se jen zdánlivě, ale nikdy se nevypořádají se svou podstatou. Jsou to pouta, která nás drží v tom očistci, kde se pořád opakují stejné vzorce, bolesti a strachy. A právě proto je tak těžké vystoupit z toho kruhu protože závislosti nejsou jen vnějšími věcmi, ale hluboko v nás samých, v našem příběhu a roli, kterou hrajeme.