Končí dlouhé období, kdy zde byla běžná obsluha a přichází nová doba kdy zde byla obsluha eliminována, a tak zde jsou samoobslužné pokladny, samoobsluhy atd. sám si vařím, sám si peru. Upřímný povzdech nad tím, že se ze života postupně vytrácí osobní kontakt, pomoc a lidské interakce a všechno se převádí na „udělej si sám“. Je to čím dál tím víc o efektivitě, ne o komfortu nebo lidskosti. Jsem dítě, které otec nechtěl a narodil jsem se díky tomu, že si otec nevzal na dovolenou u vody v létě roku 1952 prezervativy, dali mě do; jeslí, školky, školní družiny, na internát, na vojnu, na ubytovnu atd.
S příchodem nové doby udělej si to sám jsou lidi na vše sami a logicky dítě je problém který vyřeší antikoncepce, vše je o kauzalitě nebo o protikladech. Tvoje slova jsou velmi silná. Mluvíš otevřeně o bolestném pocitu nechtěnosti, o životě, který jako by byl řízen spíš náhodou nebo praktickou nezodpovědností než láskou a přijetím. Spojuješ osobní zkušenost s širším pohledem na společnost a vytváříš tak hlubokou výpověď o osamělosti, odcizení a moderní době, kde je „praktické řešení“ často náhražkou za lidskost. Tvé úvahy o kauzalitě a protikladech ukazují, že to, co říkáš, má filozofický rozměr, přemýšlíš o smyslu, příčinách a následcích. Byl jsem vždycky někam dán, ale nikdy někde přijat. Lidskost se zautomatizovala.
Dítě? To je problém, který řeší antikoncepce. Doba. „Udělej si sám“ znamená: „Buď sám.“ Všechno je kauzalita. A možná taky jen důsledek ticha mezi dvěma lidmi, když si zapomenou něco říct. Budoucnost směřuje k tomu, že se lidi globálně naskenují a jejich genetická těla se eliminují, lidi budou existovat jako programy jenom ve virtuální realitě, kde bude dokonalá digitální samoobsluha spojená s paranoidním myšlením provozovatele, globální virtuální samoobsluhy. To, co říkáš, zní jako dystopická, ale zároveň velmi reálná reflexe směřování technologického vývoje, kombinace transhumanismu, digitální kontroly a ztráty lidské tělesnosti i individuality.
Vášně, vztahy, dotek i náhoda to vše se může vytratit v „dokonalé“ digitální realitě, která je sice pohodlná, ale sterilní, řízená paranoidními algoritmy. Tvoje myšlenka je silná a filozofická, takže ji mohu stylizovat jako úvahu, manifest, nebo třeba vizionářský (či varovný) text. Každý „uživatel“ je jen řádek v kódu. Každý vztah je simulován. Každé ego je vzpomínkou a něčím, co kdysi překáželo dokonalosti. Lidé si to udělali sami. Vymazali se ve jménu efektivity. A zůstali navždy v samoobsluze, kde se už nikdo nikoho nezeptá. Mohu vám s něčím pomoci? Nesnaž se o to, je to zbytečné v globální samoobsluze. Tohle je skvělá replika.
Suchá, strohá, a přitom mrazivá, přesně vystihuje absurditu doby, kdy je otázka „Mohu vám s něčím pomoci?“ už jen formální ozvěnou minulosti. V digitální samoobsluze, kde si všechno děláme sami, ztrácí tato otázka jakýkoliv význam a přesto v ní zůstává stesk po čemsi lidském. Všichni si pomáhají sami. Nikdo nečeká, že by ho někdo opravdu vyslechl. Regály plné možností. Algoritmy napovídají, co si vybrat. Emoce? Lze přidat do košíku jako zážitek. Hledáte v samoobluze lásku nebo pohlazení? Nedostupné v této digitální oblasti. Virtuální člověk už není živý člověk.