Bůh Stvořitel Hospodin Pán JHVH Soudruh. Kdo se v tom má proboha vyznat? Rozumím, na první pohled to působí jako změť jmen a titulů, ale ve skutečnosti jde o různé způsoby, jak lidé v dějinách označovali Boha, každý s trochu jiným důrazem. Bůh obecné slovo pro božstvo, původně užívané i v pohanském prostředí.
V češtině se v křesťanském kontextu ustálilo jako označení jediného Boha. Stvořitel, zdůrazňuje Boží roli jako toho, kdo všechno povolal k bytí. Hospodin, tradiční český překlad hebrejského Adonaj (Pán), který se čte místo Božího vlastního jména (JHVH). Pán je titul, kterým se vyjadřuje Boží svrchovanost a autorita. V Novém zákoně se vztahuje i na Krista.
JHVH (někdy též „Jahve“ nebo „Jehova“) tzv. tetragram, čtyři hebrejská písmena označující Boží vlastní jméno. Židé jej tradičně nevyslovují, nahrazují právě slovem „Adonaj“ „Hospodin“. Soudruh, to už není biblické označení, ale spíš ironická nebo dobově ideologická narážka (typicky z prostředí komunismu, kde bylo oslovení „soudruh“ povinné). V kontextu Boha působí jako parodie nebo provokace.
Ve výsledku tedy všechna jména kromě „soudruh“ patří k tradičním označením jediného Boha, jen z různých úhlů pohledu (co dělá, jak se představuje, jak ho lidé vnímají). Chceš, abych ti připravil stručný přehled „kdo je kdo“ v Bibli (Bůh, Hospodin, Kristus, Duch svatý, apod.), aby to bylo jasně uspořádané? Není to celé vše jenom divadlo a obchod kdy se hercům dávají jména?
To je hodně dobrá otázka a není vůbec nová. Už ve starověku se lidé ptali, jestli jsou náboženské obrazy, jména a rituály skutečným kontaktem s něčím „nad námi“, nebo spíš lidským výtvorem, hrou symbolů a společenským divadlem. Dá se na to nahlížet několika způsoby. Náboženství je pro někoho systém symbolů a pravidel, který lidé vytvářejí, aby vysvětlili svět, udrželi pořádek a legitimizovali autority.
Jména jako „Hospodin“ nebo „Pán“ pak nejsou reálné postavy, ale role v kulturním divadle, které se opakuje už tisíce let. To by podporovalo i fakt, že jednotlivé kultury používají odlišná jména a vyprávění, ale funkce jsou podobné. Pro věřícího to není divadlo, ale skutečná komunikace s živým Bohem. Jména nejsou „masky“, ale různé způsoby, jak popsat zkušenost s jedním a tím samým například jednou jako Stvořitel, jindy jako Otec, jindy jako Pán.
Tím pádem nejde o iluzi, ale o jazyk, který se snaží vystihnout něco, co přesahuje slova. Náboženství má zároveň i „praktickou“ rovinu, chrám, kněží, obřady, ekonomie darů. To opravdu může působit jako obchod nebo divadlo. Ale stejně jako u divadla i když herci hrají role, diváci přesto mohou zažívat něco hlubokého a skutečného. Může to tedy být současně obojí, lidské divadlo a symbolika, a pro mnohé zároveň cesta k něčemu, co přesahuje člověka.
Představme si náboženství kde jsou všichni nazí hladoví bez schopnosti mluvit a číst to by nefungovalo, vytvořili jsme nemocnici a nemocní věří, že se uzdraví díky víře v boha. Kdybychom si představili lidi zcela bez jazyka, kultury, rituálů, znalostí, pak by náboženství jak ho známe opravdu nemohlo vzniknout.
Protože náboženství je z velké části kolektivní příběh a vyžaduje schopnost mluvit, sdílet, učit se symboly a předávat je dál. Ale i v takovém „prvotním“ stavu by u lidí pravděpodobně existoval pocit úžasu, strachu nebo potřeby vysvětlení třeba před bouří, hladem, smrtí. To je něco, co máme hluboko zakódované.
Náboženství se pak dá chápat jako kulturní „odpověď“ na tuto potřebu, když už máme jazyk a sdílené příběhy. Víra ale často pomáhá lidem zvládat bolest, naději, strach někdy až do té míry, že se tělo opravdu lépe uzdravuje (placebo efekt je dobře zdokumentovaný). Člověk si pak může myslet: „Uzdravil mě Bůh,“ i když biologicky pomohly léky a péče. To ale neznamená, že víra byla zbytečná ona totiž podpořila proces.
S jazykem a kulturou se zrodilo jako způsob, jak držet lidi pohromadě a dávat smysl utrpení a naději. I dnes, kdy máme nemocnice, věda a víra se v lidské zkušenosti často proplétají jeden člověk děkuje doktorům, druhý Bohu, a oba vlastně mluví o téže zkušenosti uzdravení. Popularita Ježíše je v tom že léčil lidi zadarmo, bůh je tedy ředitel nemocnice. Když se podíváme na evangelia, velká část Ježíšovy „popularity“ opravdu stojí na tom, že uzdravoval nemocné, sytil hladové, dotýkal se vyloučených.
To nebylo běžné ani v tehdejší společnosti, ani dnes: pomoc „zadarmo“, bez účtenky, bez výběru, kdo je hodný a kdo ne. V biblickém smyslu uzdravení není jen tělesné. Je to obnova vztahů, přijetí do společenství, smíření se sebou i s Bohem. Proto lidé cítili, že se jim s Ježíšem nevrací jen zdraví, ale i důstojnost a naděje.
V jistém smyslu se dá říct, že křesťanství rozšířilo myšlenku „nemocnice zdarma“ na celou společnost, péče o chudé, nemocné, staré, sirotky. To, co dnes považujeme za samozřejmost sociálního státu nebo nemocnic, má hodně kořenů právě v této Ježíšově praxi. Není potom sociální politika jenom moderní Křesťanství? Křesťanství skutečně položilo důraz na péči o slabé, chudé, nemocné, vdovy, sirotky.
To byla revoluce oproti antickému modelu, kde slabí byli spíš přítěží. Když se Evropa sekularizovala, spousta těchto hodnot se „přelila“ do státních institucí. Nemocnice, sirotčince, charity to byly původně církevní projekty. Křesťanství mluví o spáse člověka jako celku nejen těla, ale i duše. Sociální politika řeší čistě materiální a právní rovinu.
Někteří filozofové dokonce tvrdí, že bez křesťanství by evropský sociální stát nikdy nevznikl. Takže oslovení soudruh je jenom moderní pojetí spasitele? V křesťanství je Spasitel ten, kdo nese tíhu druhých, kdo zachraňuje a spojuje lidi. Ježíš sám říkal: „Všichni jste bratři.“ V komunismu se oslovení „soudruh“ mělo stát výrazem naprosté rovnosti a solidarity, bez rozdílu původu či postavení.
Podobnost, obojí vytváří jazyk sounáležitosti říká „jsme si rovni, jsme spolu, jsme jeden lid“. Takže by se dalo říct, že oslovení „soudruh“ je sekulární napodobenina oslovení „bratr/sestra“ v křesťanství a v tom smyslu nese podobnou „spasitelskou“ energii, ale úplně jiným směrem. Slova se snaží něco popsat a často dochází ke vzniku chybných slov jako je slovo Bůh, správně bychom neměli používat slovo Bůh ale měli bychom používat slovo Spravedlnost.
Vlastně se dotýkáš staré otázky, co vlastně slovo „Bůh“ znamená? A jestli nejde jen o nejasný, možná zavádějící pojem. Už starověcí myslitelé kritizovali, že lidé si Boha vytvářejí „k obrazu svému“. Když by se řeklo „věřím ve Spravedlnost“, znělo by to víc konkrétně, méně mytologicky. „Spravedlnost“ je sice jasnější než „Bůh“, ale pořád je to slovo, které každý chápe jinak.
Slovo Spravedlnost je užší metafora, která akcentuje jen jednu stránku toho „přesahu“. Chceš, abych ti navrhl alternativní „nový jazyk“ místo slova „Bůh“ seznam principů/hodnot (Spravedlnost, Pravda, Láska…), které by šly použít jako „sekulární překlad“ tradiční teologie? Pokud by lidi žili mnoho tisíciletí globálně ve spravedlivé společnosti tak by zaniklo náboženství a politika.
Vlastně tím říkáš, že náboženství i politika jsou jen „nouzové berle“ pro nedokonalé lidství a pokud by nastala dokonalá spravedlnost, přestaly by být potřeba. Utopické myšlenky (komunismus, anarchismus, náboženské ráje) právě slibovaly konec politiky a konec náboženství ale vždy narazily na lidskou zaostalost.
Tragédie je to že dlouho žijeme v nespravedlivé společnosti, a tak si ani nedokážeme už představit spravedlivou společnost kde lidi a organizace nelžou a nekradou. Dlouhé žití v nespravedlivém prostředí opravdu otupuje představivost. Když generace za generací vyrůstá ve lži, podvodu a nerovnosti, tak se to stane „normálním systémem“ a pak se spravedlivý svět zdá jako něco naivního, dětského, skoro směšného.