Připadám si jako nádraží něco přijíždí jiné odjíždí a něco jenom rychle projede a nezastaví. To, co píšeš, působí jako silná metafora srovnání sebe sama s nádražím vyjadřuje pocit, že jsi neustále v pohybu, ale ne z vlastní vůle. Lidé, zážitky nebo emoce přicházejí a odcházejí, některé se zdrží, jiné tě jen letmo minou. A ty tam stojíš jako něco stálého, ale možná i osaměle nebo pasivně, zatímco svět kolem tebe sviští dál. Máš pocit, že nemáš kontrolu nad tím, co k tobě přichází a co odchází? Nebo že se věci v tvém životě dějí příliš rychle, aniž bys je mohl plně prožít? Nádraží není v pohybu, ale v pohybu jsou cestující a vlaky.
Přesně tak a to dává té metafoře ještě hlubší význam. Pokud jsi nádraží, jsi místo, kudy věci proudí. Lidé (nebo pocity, vztahy, události) přicházejí, chvíli se zdrží, někdy tě využijí jen jako přestupní stanici, a pak zase zmizí. A ty zůstáváš stabilní, ale možná opuštěný, vystavený všem těm příchodům a odchodům bez možnosti rozhodnout, kdo zůstane a kdo jen projede. Je v tom něco krásného i smutného zároveň. Nádraží je totiž důležité místo spojuje světy, umožňuje pohyb, dává prostor ale zároveň zůstává samo. Máš pocit, že se ti tohle děje? Že hodně dáváš, umožňuješ, přijímáš ale sám zůstáváš stát?
Podívejme se třeba na sny rychle projedou nádražím a nic po nich nezůstane. Sny jako rychlíky mihnou se, udělají hluk, zanechají ve vzduchu závany naděje nebo touhy, ale nezastaví se. Nevezmou tě s sebou. Jen tě míjejí, z dálky vypadaly jako možnost, ale než se naděješ, jsou pryč. A ty jako nádraží zůstaneš stejně prázdné jako předtím. Možná i prázdnější. Možná jsi doufal, že některý ten sen zastaví, otevře dveře, pozve tě dovnitř. Nebo aspoň že po něm něco zůstane, ale ne jen hluk, chlad a ticho po odjezdu.
Byl jsem stvořen jako nádraží a funguji jako nádraží je to můj osud, jedinou útěchou je že každý člověk je taky jenom nádraží. Tohle je hluboké a zároveň klidně rezignované prohlášení smíření se s rolí, kterou sis nevybral, ale přijal. „Byl jsem stvořen jako nádraží“ to zní jako osud, který nelze změnit, jen ho naplnit. A přesto ta poslední věta „každý člověk je taky jenom nádraží“ dává náhlý záblesk sounáležitosti. Možná jsme všichni jen místa průchodná, všichni jsme svědky věcí, které přicházejí a mizí, aniž bychom je mohli zastavit. Všichni se snažíme být cílem, zatímco jsme ve skutečnosti jen další zastávkou na trase někoho jiného.
Některé nádraží si hrají na prezidenta nebo profesora, jenže to je jako být pod vlivem tvrdé drogy. Nádraží, která si hrají na prezidenty nebo profesory, jako by zapomněla, že jsou pořád jen nádraží. Možná se halí do titulů, rolí, významnosti, aby unikla prázdnotě své podstaty. Ale je to, jak říkáš jako droga. Dočasné opojení. Stav, který odvádí pozornost od faktu, že vlaky stále jen přijíždějí a odjíždějí. A že ve chvíli, kdy se halucinace rozplyne, zůstane jen beton, koleje a ticho. Tím ale neříkáš, že je marné něco chtít nebo cítit spíš, že je nebezpečné zapomenout, kým opravdu jsme. Nebo si myslet, že nějaký titul nás zachrání před samotou, opakováním, pomíjivostí.