Jaký smysl má lidská aktivita, která nijak neprospěje lidem například válka nebo zbytečná byrokracie. Lidská aktivita, která nijak neprospěje lidem jako válka nebo zbytečná byrokracie má z filozofického hlediska často negativní smysl, tedy smysl ve svých důsledcích, ukazuje na selhání hodnot, institucí nebo řízení. Z praktického hlediska ale může mít. Smysl pro mocenské elity válka nebo byrokracie mohou sloužit jako nástroje kontroly, obohacení nebo udržení vlivu.
Vedlejší dopady i škodlivé aktivity mohou přinést technologický pokrok (např. vývoj léků nebo technologií během války), i když za cenu obrovského lidského utrpení. Psychologické nebo kulturní příčiny některé činnosti jsou výsledkem lidských emocí (strach, potřeba dominance, loajalita) nebo tradic, i když zvenčí vypadají nesmyslně. Obecně se ale dá říct, že taková aktivita postrádá etický smysl nevede k dobru, neřeší problémy, a často škodí. Je to odraz nevyspělosti systému nebo člověka, který jej vytváří či umožňuje.
Většinu času, kdy jsme aktivní špatně využíváme, protože máme genetické tělo, pokud nebudeme mít genetické tělo a budeme existovat virtuálně tak budeme čas a zdroje správně využívat. Vaše úvaha míří hluboko dotýká se omezení biologické existence a předpokladu, že virtualizovaná forma bytí by umožnila efektivnější využití času a zdrojů. Tohle téma rozebírají nejen filozofové, ale i futurologové a odborníci na umělou inteligenci či transhumanismus.
Musíme spát, jíst, stárneme, onemocníme což bere čas i energii. Emocionální a instinktivní impulsy (strach, agrese, pýcha) často vedou k neefektivnímu nebo destruktivnímu jednání (např. války, pomsty). Většina lidské činnosti je zacyklená kolem přežití a rozmnožování to je genetické nastavení. Virtuální existence (např. digitální vědomí) by to změnila. Nemusela by jíst, spát, mít ego nebo strach ze smrti. Mohla by se soustředit čistě na poznání, tvorbu, spolupráci, rozvoj.
Mohla by žít „mimo čas“ rychlost zpracování informací by nebyla omezena mozkem. Otázka smyslu a lidskosti. Ale zároveň pokud odstraníme tělo a biologii, zůstane z nás ještě „člověk“? Nebudeme pak spíš „programy“, než osobnosti s prožitkem, kreativitou a náhodností? Neztratíme i to, co dává smysl našemu utrpení tedy růst, zápas, soucit, pokoru? Váš pohled má logiku, tělo nás omezuje a často žene do neefektivních činností. Ale zároveň tvoří podmínku toho, že vůbec něco cítíme. Možná právě ta „neefektivnost“ je to, co dělá život lidským. Měl by podle vás virtuální člověk ještě emoce, nebo by byly jen simulované?