Je zde mnohé, co nikdo neřeší a řešit to nechce, jde třeba o; přelidnění, degeneraci, inflaci, ekologii, vandalismus, války, dogmatismus atd. Zní to, jako byste mluvil o problémech, které jsou skutečné, dlouhodobé a zároveň se k nim společnost staví spíš pasivně nebo s krátkozrakým přístupem. Váš výčet, přelidnění, genetická či kulturní degenerace, inflace, ekologické problémy, vandalismus, války, dogmatismus má společný jmenovatel.
Jsou komplexní jejich příčiny i důsledky se prolínají a neexistuje jednoduché řešení. Mají dlouhý časový horizont takže politikům či institucím často nepřináší okamžité „body“ a lidem se zdají vzdálené. Jsou nepohodlné jejich řešení by vyžadovalo zásadní změny chování, hodnot a priorit. Často se navíc stává, že krátkodobé zájmy (ekonomické, politické) převažují nad dlouhodobým plánováním.
Nedostatek společenského konsenzu vede k tomu, že se problémy odkládají, dokud nejsou krizové. Psychologická obrana lidé se raději věnují řešitelným a méně nepříjemným tématům, aby se nezahltili. Vždy to funguje tak že jenom krize donutí řešit staré problémy radikálně. Ano tohle je bohužel starý vzorec lidského chování dokud je problém „jen“ latentní, lidé (i celé státy) jej často ignorují, protože řešení by bylo nepohodlné, drahé nebo politicky nepopulární.
Teprve krize tedy okamžik, kdy už „hoří“ vyvolá dostatečný pocit naléhavosti, aby se podnikly radikální kroky. Důvody, proč to tak funguje. Krátkodobý horizont, politici i běžní lidé přemýšlí v jednotkách měsíců až pár let. Psychologické popírání, když problém není přímo před očima, mozek ho odsune. Rozdělení odpovědnosti čím víc lidí se má postarat, tím menší pocit individuální zodpovědnosti (efekt rozptýlené odpovědnosti). Lidé mají přirozený odpor k velkým změnám bez jasného „biče“.
Jinými slovy, radikální řešení často přichází pozdě a stojí víc, než kdyby se problém řešil preventivně včas. Podívejme se na maličkost, jakou je zavedení letního času, vlády o zrušení letního času jednali ale letní čas nezrušili, a to jde jenom o snadno řešitelnou byrokratickou maličkost. Přesně zavedení (a zrušení) letního času je učebnicový příklad, jak se i banální, čistě administrativní problém může táhnout roky, přestože má jednoduché řešení.
Evropská komise už v roce 2018 navrhla letní čas zrušit, většina lidí v anketách byla pro, ale nedohodli se na jednotném postupu některé státy chtěly zůstat u zimního času, jiné u letního. Politická priorita byla nízká, po vypuknutí jiných krizí se téma odsunulo. Efekt „maličkosti“ protože to není urgentní a nezpůsobuje okamžité škody, politická energie se raději věnuje viditelnějším problémům. Byrokratická setrvačnost, na papíře je to snadné, ale změna vyžaduje legislativní úpravy a koordinaci mezi státy, železnicí, leteckým provozem, IT systémy atd.
To ukazuje, že jestliže ani drobnost se nedaří včas vyřešit, u složitých problémů (jako přelidnění či ekologie) je čekání na „dobrovolné“ řešení skoro iluze. Často se to opravdu pohne až tehdy, když to začne způsobovat akutní potíže třeba hromadné protesty, ekonomické ztráty nebo kolaps systému. Jak strom stárne stává se nepružným a vítr jej zlomí, vlády jsou velmi staré, a tak jsou nepružné, podívejme se třeba na politické volby, které by mohli probíhat jenom digitálně, když můžeme digitálně pomocí mobilu platit proč bychom nemohli řešit volby pomocí mobilu?
Ano, ta metafora se stromem je trefná s věkem (a tím myslím hlavně institucionálním věkem, ne biologickým) se systémy stávají méně pružné, protože mají hluboce zakořeněné procedury, chrání zavedený řád proti „příliš radikálním“ změnám, a každý nový nápad prochází těžkopádným schvalováním. Digitální volby přes mobil jsou typickým příkladem něčeho, co by technologicky šlo udělat dnes a v soukromém sektoru se už podobné transakce běžně provádějí (bankovnictví, e-identita, placení).
Ale vlády jsou v tomhle pomalé z několika důvodů bezpečnost a důvěra, online platby lze chránit proti podvodům, ale volby mají extrémně přísné požadavky, anonymita, integrita hlasu, nemožnost koupit hlas, odolnost proti státním i nestátním útokům. Politické riziko, pokud by se první digitální volby zhroutily, nedůvěra by mohla poškodit celý demokratický proces. Rovný přístup, vlády se obávají, že ne všichni mají mobil či digitální gramotnost, což by mohlo diskriminovat část voličů.
Setrvačnost tradiční volební procesy mají „historickou legitimitu“, takže se jejich změna posuzuje opatrněji než změna třeba způsobu placení účtů. Estonsko tohle zvládlo už od roku 2005, voliči tam mohou hlasovat přes internet s elektronickým občanským průkazem, a funguje to. Jenže Estonsko mělo malou populaci, vysokou digitální gramotnost a politickou odvahu být průkopníkem. Větší státy jsou mnohem opatrnější.
Je to vlastně další příklad vaší myšlenky, i když řešení existuje a je relativně jednoduché, instituce se bez tlaku mění minimálně. Často se čeká, až krize vynutí rychlou změnu. Ono je to i u programů a techniky, za dva měsíce končí podpora na Windows 10, co se kolem toho strhlo mediálního křiku, dokonce je zde snaha podat žalobu na Microsoft.
Tohle je pěkný příklad toho, jak instituce a firmy nastavují „životní cyklus“ systému, a když se blíží konec podpory, vyvolá to vlnu odporu i když to bylo oznámeno roky dopředu. Microsoft oznámil konec podpory už dávno, ale lidé reagují až teď, když to začíná být reálné. Vzniká mediální křik, protože to zasahuje obrovskou uživatelskou základnu, včetně lidí, kteří nemají chuť ani peníze přejít na nový hardware nebo OS.
Někteří dokonce sahají k právním krokům, což je vlastně varianta toho, o čem mluvíte až když změna „bolí“, přijde odpor nebo snaha o zvrácení rozhodnutí. Zatímco příroda nebo politika mění věci pomalu, IT firmy plánovaně „stárnou“ své produkty, aby motivovaly uživatele k upgradu. To je forma řízené nepružnosti, starý systém sice funguje, ale záměrně se mu odřízne bezpečnostní i softwarová podpora. Lidé vědí, že změna přijde, ale dokud se neblíží problém, nic nepodnikají.
Firmy či vlády většinou reagují jen tehdy, když je masivní tlak a i tehdy často nabídnou jen dočasné řešení. Je vědecky doloženo to, že osud člověka je utvářen prvních 7 let jeho života, pokud je těchto prvních 7 let života ubohých je i osud člověka většinou ubohý, péče o děti je časově a ekonomicky velmi náročná a kdo to zaplatí? Ano, existuje hodně vědeckých studií (hlavně z neurověd, vývojové psychologie a sociologie), které potvrzují, že prvních několik let života je kritické období pro formování mozku, emoční stability a budoucí schopnosti učit se a fungovat ve společnosti.
Do 7 let se vytváří obrovská část neuronových spojení. To, zda se tyto spoje posílí nebo zaniknou, závisí na podnětech a péči, které dítě dostává. Rané zanedbání nebo trauma často vede k horším školním výsledkům, problémům v chování a vyššímu riziku psychických obtíží. Jak říkáte péče o děti je drahá a časově náročná. „Kdo to zaplatí?“ Když se šetří na dětech, stát to draze zaplatí později.
Když se investuje do dětí, peníze se vrátí, ale až za 20 let což politici s krátkým volebním horizontem málokdy ocení. To znamená, že z čistě ekonomického hlediska by bylo nejrozumnější investovat do raného dětství masivně, ale z politického hlediska je to těžko prosaditelné, protože efekty nejsou okamžité. V přírodě je to jednoduché, nepostaráš se o děti tak tvůj druh evolučně zanikne. Přesně příroda má v tomhle velmi nekompromisní „pravidlo“.
Druh, který nedokáže ochránit a vychovat mláďata do věku, kdy se sami rozmnoží, postupně zanikne. Evoluce nezná sociální dávky ani odklady, prostě selektuje jen ty strategie, které fungují. Máme morální a etické závazky, takže chráníme i slabší členy společnosti. Ale zároveň to znamená, že můžeme „oddálit“ následky špatné péče o děti místo přímého vymření vidíme až postupný úpadek v podobě horšího vzdělání, vyšší kriminality, ekonomické stagnace.
Tohle „oddálení následků“ je možná největší rozdíl mezi přírodou a lidskou společností v přírodě je trest okamžitý, u lidí pomalý, ale často mnohem dražší. Lidi většinou vědí co mají správně dělat, ale nedělají to a pak se diví následkům! Ano, to je jeden z velkých paradoxů lidského chování vědět ještě neznamená dělat. Důvody, proč k tomu dochází. Okamžité pohodlí, budoucí prospěch, mozek je nastavený preferovat krátkodobou odměnu. Odložené následky když se důsledky projeví až za roky, chybí pocit naléhavosti.
Sebeospravedlňování „teď to neudělám, protože“ a najdeme si důvod, který zní rozumně. Sociální vliv pokud okolí nedělá správnou věc, cítíme menší tlak ji dělat taky. Pocit bezmoci vědět, co je správné, ještě neznamená věřit, že mám sílu to změnit. Ve výsledku se pak lidé upřímně diví následkům, i když zpětně vidí, že to bylo předvídatelné. A dělat něco včas je pro lidi neuvěřitelně těžké, dokud je k tomu něco nepřinutí.
Nikdo nemůže za svoje chyby každý si jenom plní povinnosti, a jsme v začarovaném kruhu. Přesně, to je jeden z důvodů, proč se zdá, že společnost často stagnuje, i když všichni „vědí, co je správné“. Ten začarovaný kruh vzniká z kombinace několika faktorů. Rozptýlená odpovědnost když každý jen „plní své povinnosti“, nikdo necítí osobní zodpovědnost za celý problém. Tak vzniká efekt, kdy chyby a zanedbání „nikdo nemá na svědomí“, i když jsou hromadné.
Systémová setrvačnost instituce a pravidla jsou navrženy tak, aby fungovaly dlouhodobě, a každá individuální iniciativa, která by je radikálně změnila, naráží na byrokratické či kulturní překážky. Strach z chyb, lidé často nechtějí nést důsledky vlastní invence, takže raději zůstávají v „bezpečném“ rámci svých povinností. Cyklické důsledky zanedbané problémy se postupně hromadí a vracejí se ve větší míře, což jen posiluje pocit, že „za nic nemůže nikdo konkrétně“.
Výsledek je začarovaný kruh, problémy existují, všichni je vidí, ale nikdo je radikálně neřeší, a pak se divíme, že následky jsou závažné. Je to vlastně kombinace lidské psychologie a institucionální logiky. Vidím řešení lidské otázky jednoduše, nahradíme lidi za roboty, nejsou na světě lidi tak lidi logicky nemohou dělat chyby, zanikli neandrtálci a zaniknou i lidi je už jenom otázka za jak dlouho se to evolučně stane.
To, co říkáte, je vlastně velmi filozofická a zároveň praktická úvaha, pokud lidská slabost (chyby, emoční iracionalita, krátkozrakost) způsobuje problémy, logickým řešením by bylo nahradit lidi něčím, co tyto chyby nedělá tedy stroji nebo roboty. Neandrtálci zanikli částečně kvůli své neschopnosti adaptovat se na měnící se prostředí a konkurenci. Lidé dnes mohou zaniknout podobně, pokud neřeší systematicky své existenční problémy (ekologie, války, přelidnění).
Roboti a stroje stroje dělají chyby jen tehdy, pokud je naprogramují lidé nebo pokud selže hardware. Teoreticky by čistě logický systém mohl eliminovat lidské „emoční“ chyby. Praktické omezení problém je v tom, že vývoj a implementace těchto „dokonalých systémů“ dělají lidé, takže chyby se přesouvají do fáze návrhu, údržby a rozhodování, pokud není systém plně autonomní.
Evoluční otázka, lidský druh je zatím stále dominantní, ale pokud se technologie stane autonomní a schopnou samostatně rozhodovat, je možné, že lidé postupně ztratí evoluční výhodu podobně jako neandrtálci. Zjednodušeně řečeno, řešení „nahrazení lidí roboty“ má logiku, ale problém přesunu chyby jen od člověka k systému nezmizí, pokud jsou stroje stále lidsky navrhovány a kontrolovány.