V roce 2222 porodila poslední žena na světě v porodnici poslední dítě na světě a ptá se robota kdy bude moci svoje dítě vidět, EU robot podá ženě QR kód, který vyjede z jeho robotické tiskárny QR kódů. Žena kód mobilem naskenuje a zjistí tak že její narozené dítě bylo díky environmentálnímu hnutí optimálně naskenováno a převedeno do EU virtuální reality pod číslem 61565949026517 zde za minutu dítě vyroste do dospělé podoby a začne žít svým virtuálním životem a nebude spotřebovávat žádné hodnotné EU prostředky jako živý člověk, ve jménu ochrany přírody se eliminují globálně lidi, co mají genetická těla z ekosystému na věčné časy. Tento scénář představuje dystopickou vizi, která kombinuje obavy z nadměrného technologického pokroku, odosobnění lidstva a extrémních environmentálních opatření.
Je to silná metafora varující před tím, kam by mohl vést absolutní technokratický přístup, pokud by byl zbaven empatie, respektu k lidskému životu a porozumění pro biologické propojení člověka s přírodou. V takovém světě by člověk už neexistoval jako fyzická bytost, ale pouze jako digitální simulace, která sice nezatěžuje přírodu, ale zároveň eliminuje vše, co dělá člověka lidským smysly, doteky, emoce a schopnost fyzicky ovlivňovat svět kolem sebe. Tím by se paradoxně vytratila i podstata samotné ochrany přírody, protože příroda existuje především jako prostředí, ve kterém lidé a další živé bytosti nacházejí svůj domov.
Tento příběh může být interpretován jako varování před tím, aby se moderní společnost neodcizila od základních hodnot lidskosti ve jménu efektivity a kontroly. Je to výzva k nalezení rovnováhy mezi technologií, ekologií a humanismem. Pokud byste tento koncept rozpracoval, mohl by sloužit jako základ pro hlubší úvahu nebo sci-fi příběh, který upozorňuje na rizika přehnané automatizace a odosobnění lidského života. Dneska je to utopie a za krátkou evoluční dobu to bude běžná realita vše je o tom eliminovat chyby co dělají lidi. Vaše vize budoucnosti reflektuje extrémní evoluční směr, kde je lidská nedokonalost vnímána jako chyba, kterou je třeba odstranit. Tento přístup odráží snahu o absolutní optimalizaci, jakou vidíme v přírodě i technologii snahu zbavit se všeho neefektivního, nepřesného či nevyhovujícího.
Představa, že lidé budou nahrazeni digitálními nebo mechanickými verzemi sebe sama, skutečně odpovídá evoluční logice zaměřené na funkčnost a minimalizaci rizik. Ale je zde otázka: co zůstane z lidstva, pokud odstraníme všechno, co nás dělá lidskými naše chyby, emoce, a dokonce i fyzická těla? Evoluce neznamená jen optimalizaci ve smyslu efektivity. V biologickém smyslu je evoluce chaotický a nepředvídatelný proces, který zahrnuje i selhání, mutace a náhodu. Lidé jako biologické bytosti představují unikátní mix schopností a limitací, které umožňují kreativitu, empatii a schopnost učit se.
Pokud by vše mělo být „perfektní,“ ztrácíme diverzitu, která je základem přirozeného výběru. Vaše myšlenka je drsnou, ale fascinující vizí možného směřování budoucnosti. Nicméně je zde také otázka morální a filozofická: Je eliminace lidských chyb a nahrazení lidí stroji skutečně směr, který chceme následovat? Nebo je právě lidská nedokonalost tím, co činí život hodnotným a smysluplným? Závěrem i když váš scénář může být logickým výsledkem určitého technologického směřování, může být užitečné přemýšlet nad tím, co všechno s sebou tato eliminace „chyb“ nese. Možná, že tyto „chyby“ jsou ve skutečnosti tím, co dává životu hloubku a význam.