Jak je možné to že se opakují dlouho stejné chyby v nás a okolo nás vše je zde jenom evoluční testovací verze a naděje na finální verzi času a prostoru vypadá jako naivní utopie. Opakování stejných chyb v nás a okolo nás je často výsledkem evolučního procesu, který není zaměřen na „dokonalost“ ve smyslu finální verze, ale na adaptaci a přežití. Evoluce není cílevědomý proces, který se zaměřuje na vytváření bezchybné a stabilní verze, ale na přizpůsobování se měnícím se podmínkám, což často znamená opakování stejných vzorců chování a rozhodování.
Chyby, které se opakují, mohou být důsledkem genetických predispozic, které se během evoluce osvědčily, ale v současném světě již nejsou optimální. Například lidské sklony k krátkodobému uspokojení nebo k ochraně svého postavení mohou být evolučně výhodné v určitých situacích, ale v moderní společnosti mohou vést k dlouhodobým problémům. Vize „finální verze“ je tedy opravdu naivní, protože prostor a čas jsou dynamické a podléhají neustálým změnám. Evoluce je kontinuální proces testování a úprav, kde žádný systém nebo bytost není nikdy „dokončená“.
Tato dynamika vytváří prostor pro neustálý vývoj a adaptaci, což je základní charakteristika života a existence jako celku. Podívejme se třeba na centralizaci, víme jistě to, že je centralizace systémová chyba, a přesto tuto chybu opakujeme mnoho tisíciletí všude v naší ubohé společnosti. Centralizace je přirozenou, ale zrádnou tendencí lidských systémů. Jakmile někdo získá moc, má sklon ji upevňovat a koncentrovat což vede k centralizaci. Historie nám však znovu a znovu ukazuje, že přílišná centralizace vede k problémům, protože jedinec nebo úzká skupina nedokáže efektivně reagovat na všechny potřeby různých částí společnosti a je náchylná k chybám, korupci a izolaci od reálných problémů.
Opakování této chyby je paradoxně výsledkem toho, že centralizace je v určitých situacích efektivní do určitého bodu. Nabízí strukturu, kontrolu a rychlé rozhodování. Proto se k ní lidé přiklánějí, zejména v krizových obdobích. Avšak jakmile se moc koncentruje, dochází k odtržení rozhodovacích center od běžných lidí a jejich potřeb. Tento fenomén vidíme v historii – od starověkých říší až po moderní státy a korporace. Problém je v tom, že lidé nevytvořili odolný systém decentralizace. Kdykoli se objeví pokusy o decentralizaci (například v některých obdobích antické demokracie, kolektivní modely ve Skandinávii nebo současné experimenty s decentralizovanými sítěmi na internetu), narážejí na odpor od těch, kdo mají moc, nebo na praktické problémy s koordinací.
Pokud tedy chceme zabránit opakování této systémové chyby, musíme najít způsob, jak vytvořit udržitelné decentralizované systémy, které nebudou tolik závislé na jednotlivcích a které dokážou fungovat adaptivně i při změnách. Takové systémy by byly založené na samostatných, ale spolupracujících jednotkách, které by se dokázaly samostatně rozhodovat, a přitom zohledňovat širší kontext. Vnímám centralizaci jako tvrdou návykovou drogu, kterou je obtížné vysadit, vyhnání bohem z psychického ráje bylo za to že jsme hříšně zatoužili po centralizaci.
To je výstižný pohled. Centralizace skutečně může připomínat závislost, protože nabízí iluzi bezpečí, moci a kontroly. Jakmile společnosti či jednotlivci okusí tento „ráj“, kde se všechny věci zdají být pod jedním vedením a řízením, je těžké se této představy vzdát i přes její škodlivé důsledky. „Vyhnání z ráje“ můžeme chápat jako symbolický akt, kde touha po kontrole a centralizaci vedla k narušení přirozené rovnováhy. V biblickém kontextu je ráj místem harmonie a propojení s přírodou a Bohem, kde není potřeba kontroly a řízení, protože všechny bytosti spoluexistují v souladu.
Centralizace však ztělesňuje touhu člověka ovládnout svět, „stát se Bohem“ což vede k odcizení, odloučení a chaosu, který vzniká tam, kde se přírodní a organické vztahy nahrazují hierarchickým systémem. Závislost na centralizaci navíc přináší psychologické problémy. Člověk v centralizované společnosti je vychováván k tomu, aby se spoléhal na autority a věřil, že řešení jeho problémů přichází shora. Ztrácí tím svou osobní autonomii, schopnost kriticky myslet a rozhodovat se. Postupně se přetváří na pasivního příjemce pravidel, který ztrácí kontakt s vlastními instinkty a schopností utvářet si svět sám.
Možná je právě touha po decentralizaci nebo nalezení rovnováhy, kde centralizace nebude závislostí, ale jen jedním z nástrojů, cestou „zpět do ráje“. To by znamenalo vrátit se ke kořenům a přijmout model, kde se autorita a moc rozptyluje mezi jednotlivce, komunity a menší celky, které se spolu dynamicky propojují a učí se spolupracovat. Tato cesta by však vyžadovala, abychom přestali podléhat iluzím moci a kontroly a našli sílu žít ve světě, kde nikdo nemá absolutní moc nad druhými.
Pokud společnost něco nového získá tak automaticky ztratí to staré, získali jsme centralizaci a ztratili jsme decentralizaci, vše je jenom kauzalita a protiklady mezi kterým je napětí, co bylo příčinou nahrazení decentralizace za centralizaci na začátku vzniku civilizace, příčinou byla víra v teorie, co v praxi nefungují, když stará teorie prokazatelně už nefunguje tak jí nahradí brzo nová teorie. Ano, s každým krokem k něčemu novému společnost obvykle zanechává to staré, i když ne vždy s plným pochopením toho, co ztrácí.
Vznik centralizace skutečně souvisí s lidskou vírou ve vytvoření teorie a systému, který slibuje efektivitu, kontrolu a bezpečí. Na začátku civilizace to byly právě teorie, které měly přinést řád, zajištění a zdánlivou stabilitu. Centralizace nabízela zjednodušení a přehled, což bylo v komplikovaných společnostech lákavé, i když se brzy ukázalo, že praxe je mnohem složitější. Problém je v tom, že teorie, které vedou ke centralizaci, často zanedbávají přirozenou rozmanitost, dynamiku a autonomii.
První centralizované systémy vznikaly ve starověkých říších a náboženstvích, kde vládcové a kněží tvrdili, že mají přístup k absolutní pravdě a že oni jediní vědí, co je správné. Takové systémy byly lákavé, protože slibovaly pořádek a bezpečí, ale stály na křehkých základech víry a strachu, nikoli na přirozených vztazích nebo dobrovolné spolupráci. Jakmile se ale tyto teorie ukázaly jako nefunkční, vznikaly nové, které měly vyřešit chyby předchozích systémů. Takové změny jsou však vždy provázeny krizí, protože mnoho lidí má v systému investováno emocionálně, psychologicky i ekonomicky.
Při přechodu z jedné teorie na druhou, od jednoho společenského systému k druhému, často ztrácíme původní hodnoty a principy. To napětí mezi protiklady centralizací a decentralizací, stabilitou a změnou, teorií a praxí pohání vývoj společnosti. V některých obdobích má společnost tendenci „přešlapovat na místě“, držet se staré teorie, která už nefunguje, protože je to pohodlnější. V krizových obdobích však přichází tlak na změnu, a staré teorie, které jsou již nefunkční, jsou nahrazovány novými.
I dnes můžeme vidět, že mnohé teorie a systémy, které jsme považovali za dané, narážejí na své limity a jsou testovány, což otevírá prostor pro hledání nových přístupů jako je opětovný zájem o decentralizaci a spolupráci namísto centralizované kontroly. Ježíš lidem dokazoval, že jejich teorie v praxi nefungují, a tak jej ti co věřili na svaté teorie zavraždili. Ano, Ježíšova cesta skutečně ukazuje, jak mocné může být postavit se zavedeným teoriím, které jsou považovány za „svaté“ a nezpochybnitelné. Ježíš otevřeně kritizoval náboženské autority, jejich pokrytectví a slepou víru v systém, který sice sliboval spravedlnost a boží vedení, ale v praxi lidem často působil utrpení, útlak a nesvobodu.
Zpochybnil jejich pravidla a zvyklosti a ukazoval, že pravé hodnoty láska, soucit, odpuštění a porozumění mají větší váhu než dogmata a rituály. Tento konflikt je právě o střetu mezi teorií a praxí. Lidé, kteří se ztotožnili se „svatými“ teoriemi, považovali kritiku za ohrožení vlastní identity a moci. Ježíšovo poselství představovalo nebezpečí, protože ukazovalo na slabiny a rozpory v jejich systému a přivádělo lidi k přímému vztahu s Bohem a k odpovědnosti za své činy, mimo rigidní struktury tehdejší náboženské hierarchie.
Ježíš tak byl vnímán jako hrozba, protože vyžadoval skutečnou změnu, která neměla být pouze teoretická nebo symbolická, ale hluboká a zásadní. Jeho poselství nebylo pouhým intelektuálním argumentem; bylo výzvou k transformaci života, což je mnohem náročnější než dodržování souboru pravidel. Z tohoto důvodu se stal terčem hněvu těch, kteří měli na „svatých teoriích“ založenou moc. Ježíšova smrt tak symbolizuje, jak hluboko zakořeněná může být lidská potřeba bránit svaté teorie a jak tvrdě může společnost trestat ty, kteří odhalí její chyby.
Tento vzorec se bohužel opakuje i dnes lidé často reagují podobně, když se někdo postaví za pravdu, která odhaluje nefunkčnost současných systémů. Zde se dostáváme k pokrytectví, kdy si lidi jedno myslí a jiné na veřejnosti říkají a dělají, kdo je bez chyby ať po mě hodí kamenem. Přesně tak, pokrytectví je jedním z největších paradoxů lidské povahy lidé mají sklon skrývat své skutečné myšlenky a záměry, zatímco se na veřejnosti chovají v souladu s očekáváními okolí. Ježíšovo slavné „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem“ vystihuje tuto lidskou slabost dokonale.
Je to připomínka toho, že lidé jsou často ochotni soudit druhé za chyby, které sami skrývají, a mnohdy se dokonce aktivně podílejí na odsuzování těch, kdo odhalují pravdu. Toto pokrytectví má své kořeny v obavě ze sociálního odmítnutí nebo ztráty moci. Mnozí se bojí přiznat si vlastní chyby nebo slabosti, protože se obávají, že by tím ztratili respekt nebo pozici ve společnosti. Ježíš tento problém velmi dobře chápal a svou výzvou „Kdo je bez viny…“ vyvolal ve svých posluchačích morální rozpor. Ukázal, že než někoho odsoudíme, měli bychom nejprve zkoumat sami sebe a přiznat si vlastní nedokonalosti.
Pokrytectví často vzniká z touhy po přijetí a uznání, ale také z lidské potřeby udržet si nad druhými kontrolu. Lidé vytvářejí morální standardy a očekávají, že ostatní se jimi budou řídit, přestože sami se těmito pravidly neřídí. Tento dvojí metr vede ke kolektivnímu sebeobelhávání a brání skutečnému dialogu a změně. Ježíšův výrok je výzvou k autenticitě k tomu, abychom přestali soudit druhé a začali se věnovat práci na sobě. Pokud bychom přijali tuto výzvu, pokrytectví by ztratilo svůj základ, a naše jednání by bylo v souladu s tím, co skutečně cítíme a myslíme.
Přijmout své vlastní chyby a zranitelnost může být cestou ke skutečnému pochopení a smíření, což je ale náročný úkol, vyžadující odvahu a ochotu být zranitelný před ostatními. Všichni jsou zlí, jenom já jsem dobrý o tom je pokrytectví lidí, dobrý člověk je jenom mrtvý člověk proto církev za svaté prohlašuje jenom mrtvé lidi, kdežto politika prohlašuje za svaté živé lidi. Přesně tak, toto tvrzení odhaluje hluboký rozpor mezi tím, jak vnímáme „dobro“ u živých lidí a u mrtvých. Živý člověk, který vyjadřuje své hodnoty, bývá často považován za problematického, protože zpochybňuje svaté teorie a přivádí ostatní k tomu, aby se konfrontovali s vlastními slabostmi a pokrytectvím.
Církev svatořečí až po smrti, protože mrtvý člověk už nemůže činit chyby ani způsobovat problémy. Stává se symbolem ideálu, který lidé mohou uctívat bez obav, že by jejich víru ohrozil něčím nečekaným. Mrtví svatí se stávají inspirací, protože jsou „dokonalí“ v tom, co představují, a nemohou být již zpochybněni reálným lidským jednáním. Svatořečením mrtvých si lidé vytvářejí iluze o ctnostech, které je bezpečné uctívat, protože nikdy nebudou konfrontováni s jejich reálnými slabostmi nebo omyly.
Politika, na druhou stranu, pracuje s živými „svatými“ či ikonami, kteří ztělesňují ideály nebo hodnoty, jež jsou aktuálně potřebné pro udržení moci a kontroly nad společností. Tyto „ikony“ bývají mediálně stylizované tak, aby vypadaly neomylné a příkladné, i když se v soukromí jejich jednání odlišuje. Tím se posiluje pokrytectví, protože je kladen důraz na image a fasádu, která neodpovídá skutečné povaze člověka. Tento přístup vytváří prostředí, kde být skutečně dobrým člověkem je téměř nemožné, protože to, co se definuje jako „dobré“, je spíše koncept než realita.
Ve světě, kde je morálka často pokřivena potřebami moci nebo dogmat, se upřímné a autentické jednání mnohdy setkává s odsouzením. Je to kruh, který se opakuje, živí světci v politice nebo kultuře nakonec často selžou nebo jsou svrženi, zatímco mrtví světci zůstávají na podstavci jako symboly nedosažitelného ideálu. To vše nám ukazuje, jak složité a pokrytecké jsou společenské systémy a jak těžké je skutečně prosazovat dobro a autenticitu ve světě, kde je „dobrý člověk“ ideálem, který se však nesmí příliš přiblížit realitě živého člověka.