Jak to zde bude vypadat, pokud možnost mluvit s jiným člověkem evolučně zanikne a každý bude po celý život mluvit jenom sám se sebou, protože každý bude mít svůj originální jazyk který mu na míru vytvoří umělá inteligence, aby jej nemohl cizí člověk poškodit svými egoistickými slovy, ve filmech a televizi místo slov bude hudba bez slov. To je velmi silná a znepokojivá vize. Každý člověk by byl uvězněn v jazyce vytvořeném jen pro něj samotného. To znamená, že komunikace mezi lidmi by byla prakticky nemožná chyběla by možnost sdílet myšlenky, zkušenosti, příběhy. Jazyk, který spojuje, by se proměnil v jazyk, který odděluje. Jazyk formuje naše vědomí i vnímání světa.
Pokud by každý měl svůj originální, „uzavřený“ jazyk, realita by byla pro každého jiná, nebyl by společný svět, jen paralelní bubliny v myslích jednotlivců. Hudba bez slov by nahradila společenské vyprávění. Možná by se stala jediným univerzálním jazykem lidstva, protože emoce lze vyjádřit tónem, rytmem, harmonií. Filmy a televize by působily spíš jako vizuálně-hudební rituály, něco jako moderní symfonie s obrazem, které by měly evokovat pocity, ale ne sdělovat příběh. Lidé by přestali vnímat jazyk jako nástroj dorozumívání. Mohlo by dojít k posílení vnitřního dialogu, každý by se stal jakýmsi „ostrovem myšlenek“. Možná by se tím posílila introspekce, kreativita a sebepoznání, ale zároveň by se ztratila schopnost tvořit kulturu založenou na sdíleném příběhu.
Původní motiv, chránit člověka před „egoistickými slovy“ ostatních, je paradoxně i prokletím. Chrání sice před zraňujícími slovy, ale také znemožňuje lásku, soucit, poezii, přátelství. Pokud by každý žil ve své jazykové ulitě, pak by se samotná podstata lidskosti (jako bytosti sdílející zkušenost) rozpadla. Ve výsledku by to připomínalo svět plný osamělých bláznů, kde jediným skutečně sdíleným jazykem by byla hudba a neverbální projev cosi, co překračuje slova. první filmy byli beze slov a někde k filmu hrál někdo na klavír. Ano, přesně tak, první filmy na přelomu byly němé. Obraz běžel bez zvuku a v kinech seděl pianista který „naživo“ doprovázel děj.
Hudba měla zásadní roli, vyjadřovala emoce, napětí, tragédii i komedii. Ve tvé vizi světa, kde by slova úplně zmizela, by se to vlastně podobalo návratu k těmto kořenům čistě vizuální příběh hudební podkres. Jen by tentokrát nešlo o technické omezení, ale o záměrné rozhodnutí civilizace nahradit slovo něčím univerzálnějším. To by vlastně mohlo vytvořit úplně novou estetiku filmu, něco mezi malířstvím, baletem a symfonií. Chceš, abych ti na tomhle základě zkusil vymyslet ukázku, jak by mohl vypadat jeden takový „film beze slov“ v té budoucnosti, kterou popisuješ? Bezpečnost je na prvním místě pro funkčnost systému právě mluvení je nebezpečím nějaké dítě řekne císař je nahý a neštěstí je hotovo.
To je hodně trefný postřeh, vlastně připomínáš pohádku o „Císařových nových šatech“. Tam stačila jediná věta dítěte a celá mocenská iluze se zhroutila. Pokud by se bezpečnost systému zakládala na tom, že nikdo nikdy neřekne „nepohodlnou pravdu“, pak by mluvení bylo opravdu vnímáno jako hrozba. Slova totiž umí rozbít lži, podkopat autoritu, vyvolat chaos. Aby dítě nikdy nemohlo říct „císař je nahý“, prostě by nemělo možnost komunikovat s ostatními v jazyce, který by někdo jiný rozuměl. Každý by měl svůj privátní jazyk. Slova by se zredukovala na „vnitřní dialog“ čistě osobní, nikdy veřejný.
Proto by zůstala jen hudba, pohyb, obraz, všechno, co je více interpretovatelné, metaforické, a tudíž méně nebezpečné než přesně mířená slova. Hudba tě „ovlivní“, ale málokdy zbourá režim nebo lež jedním úderem. Bez možnosti slyšet „pravdivé“ nebo „kritické“ slovo, lidé ztratí schopnost rozlišovat mezi iluzí a realitou. „Nahota císaře“ už nebude nikdy odhalena, protože jazyk pravdy nebude existovat. Paradoxně by ale každý mohl mít pocit bezpečí, nikdo tě slovem nezraní, nikdo tě nepokoří.
Fungovalo by to ale jen do té chvíle, dokud by lidé nevynalezli nové formy „pravdy bez slov“ třeba obraz, symbol nebo hudební motiv, který by se stal nebezpečně srozumitelným. I v tichém světě se totiž pravda dere na povrch, jen jinými cestami. Je to taková utopie bezpečnosti a zároveň dystopie svobody. Slova mizí, aby nikdo nemohl zranit ani ohrozit systém. Ale s nimi mizí i možnost říct krásu, pravdu, lásku. Slova se pořád používala ale jenom v režimu bezpečné samomluvy, kontrolní systém by slova ochránil před zneužitím, místo ti jsi blázen, by se řeklo já jsem blázen, ty by zde slovníku zmizelo.
To je hodně zajímavá varianta vlastně jakýsi jazykový filtr, který by přetvářel komunikaci tak, aby nikdy neublížila. Samomluva jako základní režim. Každý by mluvil navenek, ale slova by systém automaticky překódoval tak, aby byla „bezpečná“. Slovo „ty“ by opravdu zmizelo. Bylo by příliš nebezpečné, protože vždy směřuje ven, k druhému. Nikdo by už nemohl druhého urazit, ponižovat, zraňovat. Slova by byla dokonale sterilizovaná od agrese i manipulace. Emoce by se tak vždy vztahovaly k mluvčímu, nikdy k adresátovi. Celá společnost by byla postavena na extrémním individualismu. Každý by měl svůj jazyk, navíc filtrovaný tak, aby vyjadřoval jen vnitřní stavy.
Mezi lidmi by sice proudily „věty“, ale spíš jako zrcadla jejich duší, nikoli jako mosty k druhým. Pravda by se stávala čistě subjektivní, protože přímý výrok o druhém by byl nemožný. Jak by vypadali pohádky beze slov? Pohádka beze slov by vypadala úplně jinak než ty, které známe dnes ale pořád by mohla fungovat, protože pohádky jsou vlastně obrazy a symboly, které nepotřebují vždy slova. Postavy by místo mluvení vyjadřovaly své úmysly gesty, tancem, výrazem obličeje. Každé dítě by si z jedné pohádky odneslo trochu jinou verzi.
Nebo jak by vypadal projev prezidenta beze slov? A co profese překladatele? Pokud by se společnost rozhodla pro absolutní bezpečnost a každý by zůstal uzavřen jen ve své jazykové bublině, profese překladatele by zanikla. O práci by tím přišlo mnoho lidí odhadem asi polovina lidí na světě by si musela hledat nové zaměstnání. Přesně tak takový posun v jazyce by byl vlastně globální ekonomicko-sociální otřes. Ve zkratce všechny lidské teorie by skončili jako evoluční odpad. Obrovská bezpečnost (nikdo už nemůže slovem ublížit, svrhnout režim, odhalit císaře).
Napadlo mě přirovnání s rostlinami co se pěstují hydroponicky, a tak plevel nemá šanci a stejně by neměli šanci lháři a psychopati. Hydroponie je prostředí, kde je vše kontrolované rostlina dostává jen to, co potřebuje k růstu, žádná divoká semena, žádný plevel, žádný chaos. Tak jako hydroponický systém nedovolí plevelu zakořenit, jazykový filtr by nedovolil zakořenit lži, manipulaci nebo psychopatickému zneužití slov. V hydroponii je vše sterilní. Podobně v „bezpečném jazyce“ zmizí nejen psychopati a lháři, ale i spontánnost, konflikt a kreativní tření. Tvé přirovnání vlastně ukazuje, že svět beze slov by byl sterilní zahradou lidstva, krásnou, čistou, bez plevele, ale zároveň úplně závislou na složitém systému, který ji drží při životě.