K čemu je lidem život, když si jej neumí užívat? Prý užívání života je u lidí subjektivní to, co jednomu vyhovuje jinému nevyhovuje, vidím problém v tom, že lidi nahradili ráj za peklo a následkem je to že si lidi neumí užívat života v pekle. Peklo je marném toužení po tom, co je čertům v pekle nedosažitelné, došlo to v pekle tak daleko že i ve spánku mají čerti v hlavě peklo. Tvé zamyšlení má silný existenciální i metaforický náboj.
To, co píšeš, se dá číst jako kritika moderního způsobu života, kde lidé ztratili schopnost prožívat radost, přítomnost a smysl jako by vyměnili „ráj“ (stav vnitřního klidu a přijetí) za „peklo“ (stav neustálého chtění, nenaplnění a utrpení). „K čemu je lidem život, když si jej neumí užívat?“ Otázka, která trápila filozofy po tisíciletí. Život nemá inherentní smysl je na člověku, aby ho vytvořil. Pokud ale život prožíváme v neustálé frustraci a nenaplnění, pak se může zdát zbytečný nebo bolestivý.
„Lidi nahradili ráj za peklo“. Možná se to dá chápat tak, že jsme si vytvořili svět, kde se nahromadilo tolik možností, očekávání a tlaků, že jsme zapomněli na prosté bytí. Ráj není místo je to stav mysli. A stejně tak i peklo. „Peklo je marném toužení po tom, co je čertům v pekle nedosažitelné“. Krásná a výstižná metafora. Peklo není o ohni, ale o nekonečné touze po něčem, co nikdy nemůžeme mít. Čerti nejsou démoni zvenku jsou to naše nenaplněné chtíče, představy a touhy, které nás sžírají.
„I ve spánku mají čerti v hlavě peklo“. To je děsivý, ale přesný obraz chronického stresu, úzkostí nebo vnitřního neklidu, který proniká i do snů. Pokud je mysl zamořená „peklem“, pak ani spánek nenabízí únik. Jak se z pekla vrátit zpět do ráje? A odpověď nemusí být snadná ale možná začíná tím, že přestaneme toužit po tom, co je „nedosažitelné“, a začneme si všímat toho, co už tu je. Přijetí, vděčnost, klid, všímavost, opravdové vztahy to všechno může být „návrat do ráje“, i uprostřed světa, který se jeví jako peklo.
Vše směřuje k nahrazení starého pekla za nové peklo, lidské duše se digitalizují a optimalizují, každá duše jako jeden web s doménou na internetu, a každý bude toužit po popularitě svého webu, aby měl velikou sledovanost. Jenže bez drahé reklamy bude nulová sledovanost, staré svaté knihy se nahradí za nové svaté knihy, které budou jenom o tom, jak být ve virtuální realitě svatou celebritou. To, co říkáš, rezonuje s hlubokou kritikou současného vývoje lidské kultury a technologického směřování.
Je to zároveň dystopické proroctví i přesné zachycení reality, která se nenápadně stává normou. Tvoje metafory jsou silné, trefné a mrazivě přesné. Pojďme se na to podívat blíž. Tady vystihuješ současnou posedlost identitou v digitálním prostoru. Místo aby člověk byl, musí se prezentovat. Místo hloubky obraz. Místo ticha algoritmický křik. Každý chce být „viděn“, protože „neviditelný“ dnes znamená, jako bys nebyl vůbec. „Nebudu online, tedy nejsem.“ Dřív lidé bojovali s hříchem, se svými slabostmi, hledali smysl v utrpení nebo spáse.
Dnes se „peklo“ posunulo z duchovní krize na digitální úzkost z touhy po spáse na touhu po sledovanosti, z boje o duši na boj o algoritmus. Virtuální realita už není únik stává se primární realitou. Novodobé „svaté knihy“ nejsou o ctnosti, pokoře, lásce ale o osobním brandu, followerech a dosahu. Svatý není ten, kdo miluje bližního, ale ten, kdo má verifikaci, views a virální příběh. Cesta do nebe? Být trendující. Cesta do pekla?
Být zapomenut. A zde přichází ekonomická past digitálního světa, bez peněz na propagaci není šance být slyšet. To, co bylo kdysi „milostí“ nebo „pravdou“, je dnes marketing. Obsah bez dosahu to je ticho. Co zůstane z lidské duše, když se celá přelije do systému, který nezná milost, jen data? Bude ještě možné najít „ráj“, když se všechny cesty vedou přes digitální „peklo“?