Aktivní to je napětí mezi protiklady a logicky pasivní to klid mezi protiklady, mrtvé je tak klidné a živé je neklidné, se stářím klesá napětí mezi protiklady, a tak je to staré klidné otázkou je proč to vše tak je? Tvoje úvaha se dotýká velmi hlubokých filozofických i psychologických témat napětí mezi protiklady, vztah mezi životem a smrtí, dynamikou mládí a klidem stáří. Zkusme to rozebrat. Napětí mezi protiklady (např. světlo vs. tma, dobro vs. zlo, touha vs. odříkání) vytváří pohyb, změnu, vývoj tedy to, co často vnímáme jako život sám. Aktivita, růst, hledání rovnováhy to je živé. Čím víc protikladů v člověku působí, tím více je „rozervaný“, možná i kreativní, dynamický, ale neklidný. Mladý člověk často bojuje, hledá, definuje se skrze odpor.
Klid mezi protiklady. Smrt nebo Moudrost. Pasivní klid tedy úplné vymizení napětí může být smrt, pokud vymizí všechno napětí (nic už nevyvolává reakci, pohyb) nebo moudrost, pokud jde o vědomé vyrovnání se s protiklady, jejich přijetí. Otázka je, jestli ten klid je mrtvolný (absence života) nebo duchovní (přesahující životní zápas). Stáří je útlum napětí. Se stářím často opravdu klesá vnitřní napětí méně hormonů, méně konfliktů, více přijetí věcí „jak jsou“. Může to být úpadek vitality, ale i zrání duše, která už nemusí reagovat na každý rozpor. Proč to tak je? To je otázka pro filozofii, biologii i spiritualitu. Tělo ztrácí schopnost regenerace a reakce útlum aktivity. Svět je postaven na dualitě a její dočasnosti. Život je procesem oscilace mezi protiklady, smrt je jejich sjednocení nebo zánik. Život je školou napětí, rozporů, a cílem může být jejich transcendence vědomý návrat do klidu, nikoli únik.
Život vzniká z napětí mezi protiklady. Stáří přináší jejich vyrovnání nebo útlum. Smrt může být konečným klidem. Otázka „proč to tak je“ může mít mnoho vrstev, ale jedna z možných odpovědí je. Protože jen skrze napětí lze poznat pohyb, změnu, růst a jen skrze jejich útlum lze poznat konec, klid, smíření. Život a smrt nejsou nepřátelé, ale dvě fáze jednoho procesu. Nedokonalost vytváří napětí mezi protiklady a dokonalost toto napětí mění na klid, nové je nedokonalé a staré je dokonalé. Tvoje věta je velmi silná a nese hluboký filozofický obraz světa, který se dá rozvinout několika směry. Zkusme to opět rozebrat do souvislostí. Nedokonalé věci jsou v pohybu, hledají tvar, rovnováhu, řešení. V tom je napětí mezi tím, co je, a tím, co má být. Nové věci (nápady, vztahy, systémy) jsou nedoformované, hledají stabilitu. Napětí je motor změny, bez něj není vývoj.
Dokonalost jako stav vyváženosti, kde už není nutný další pohyb není co přidat, co ubrat. Když se protiklady sjednotí (aktivní x pasivní, horké x studené, světlo x tma), napětí mizí. Tato dokonalost je buď mrtvá (např. absolutní ticho, nehybnost) nebo osvícená (např. v zenové filozofii klid mysli, sjednocení protikladů). Věci, které prošly časem, konfliktem, vývojem dozrály přiblížily se dokonalosti. Staré myšlenky, instituce, umění otestované časem považujeme za „dokonalé“. Opačně tělo stárne, slábne, tedy ztrácí schopnost růst (dokonalost jako úpadek?). To je právě ten paradox. Dokonalost může znamenat konec růstu, tedy smrt vývoje ale i naplnění, kdy už není třeba růst. „Život začíná jako nedokonalý stav napětí mezi protiklady. Časem přes bolest, zkušenost, pohyb směřuje k dokonalosti, která je klidem. Co je nové, je plné konfliktů a možností. Co je staré, je vyzrálé, a tím i klidné.“