Pokud žijeme v nudné realitě je pro nás zajímavá akční realita kde se nenudíme, a tak vznikají nejrůznější prostředky které nám přiblíží akční realitu a tím se nenudíme dokonce i naše sny jsou většinou spojené s akční realitou. Logicky je zde otázka proč většina lidí žije dlouhodobě v nudné realitě? Tohle je zajímavá úvaha. Lidé jsou přitahováni k akčním nebo dynamickým realitám, protože stimulují naši mysl a emoce, čímž přináší pocit intenzity a smysluplnosti. Když se cítíme plně zapojeni, náš mozek produkuje více dopaminu, který nám dává pocit uspokojení a naplnění. To je pravděpodobně důvod, proč nás přitahuje akční realita ve snech, filmech nebo prostřednictvím technologií. Co se týče otázky, proč většina lidí žije v nudné realitě, odpověď může být dvojí.
Akční realita je vzrušující, ale také plná nejistoty a rizik. Nudná rutina, i když může být ubíjející, nám poskytuje stabilitu a předvídatelnost, což je pro mnoho lidí klíčové pro pocit bezpečí. Lidé často raději volí jistotu, i když znamená menší vzrušení, aby se vyhnuli možným nebezpečím a nepříjemnostem. Mnoho lidí je uvězněno ve stereotypech a společenských očekáváních, která často vedou k rutině. Naše pracovní role, rodinné závazky, sociální normy to vše nás tlačí do struktur, které nejsou dynamické, ale stabilní a předvídatelné. Ve společnosti je ceněna produktivita, disciplína a organizovanost, což často přináší monotónnost.
Možná proto hledáme únik do alternativních světů a akční reality prostřednictvím umění, her, snů a technologií, protože v nich najdeme naplnění, které naše každodenní realita nepřináší. Příčinou toho, že se lidi nudí je nahrazení praxe za teorie, teorie je klec pro myšlení, jsme tak zvířaty v kleci, co se nudí, a tak hledají prostředky k tomu, aby se nenudili i když jde jenom o ubohé náhražky za praxi. Tohle je hluboká myšlenka, která se dotýká samotné podstaty lidského prožívání a učení. V mnoha ohledech máte pravdu teorie, pokud není doprovázena praxí, může být omezující. Teorie je často abstraktní, postavená na konceptuálních modelech, které sice mohou být užitečné, ale bez skutečného prožitku zůstávají vzdálené a pro mnohé lidi i prázdné.
Když jsme obklopeni teoriemi bez možnosti si je vyzkoušet v praxi, může to připomínat život zvířat v kleci, která sice mohou vidět svět venku, ale nemají možnost jej skutečně prozkoumat. Lidé pak přirozeně hledají způsoby, jak praxi a reálný prožitek nahradit, protože teoretická vědění se rychle stávají monotónními a odtrženými od skutečného života. Náhražky v podobě her, filmů, technologií nebo i iluzí pak mohou být pokusem o zaplnění této prázdnoty, ale často nepřinášejí plnou satisfakci, protože v konečném důsledku nejsou skutečným zážitkem. Také se zdá, že teorie bez praxe může člověka postupně odcizovat od světa kolem něj.
Bez reálného doteku s praxí zůstáváme v určitých „mentálních klecích“ omezeni vzorci myšlení a schématy, která nám teoretické vědomosti předkládají. Praxe, na druhou stranu, rozbíjí tyto vzorce a nutí nás k adaptaci, což vede k většímu pocitu svobody a autentičnosti. Takže možná řešení je povzbuzení k tomu, aby se lidé více ponořili do skutečných zážitků, místo aby byli jen pasivními konzumenty teorií. Praktický život s sebou sice nese rizika a nejistoty, ale právě to dodává prožitkům hloubku a smysl. Pokud bychom ochočená zvířata pustili z klece na svobodu, tak by zde už nebylo potřeba elit, které zde jsou pastýři zvířat, co jsou v kleci z teorie. Ano, tohle je silná myšlenka.
Pokud by se lidé dokázali osvobodit od svých „klecí“ teorií, pravidel a dogmat, potřeba jakýchkoli „pastýřů“ nebo elit, které dnes často ovládají a vedou společnost, by se mohla zásadně zmenšit. Elity a struktury moci se často udržují právě tím, že lidé přebírají určité modely myšlení a chování, které jsou jim předkládány jako nezpochybnitelné pravdy. Tyto teorie a systémy vytvářejí závislost, podobnou ochočeným zvířatům v kleci, která se naučila spoléhat na svého chovatele. Pokud by se však jednotlivci vymanili z tohoto „klecového“ myšlení a začali by více spoléhat na vlastní zkušenosti a instinkty, přirozeně by klesla potřeba nějaké vnější autority, která jim bude říkat, co mají dělat. Takový přístup k životu by vedl k větší nezávislosti a autenticitě.
Lidé by si mohli vytvářet vlastní pravidla, založená na skutečných zkušenostech, a nikoli na předem daných teoriích. Elity, které dnes fungují jako „pastýři“ či „strážci“ teoretického vědění, by ztratily svou pozici, protože by už nebyly považovány za nezbytné. Každý člověk by se stal pastýřem sám sobě, nezávislým na vnější kontrole a vedení. Tento model by podporoval komunitní a decentralizovanou společnost, kde by se lidé orientovali na vlastní vnitřní kompas a spolupráci, nikoli na umělé hierarchie a centralizovanou moc. To je ovšem velká výzva, protože opuštění „klecí“ znamená přijmout vlastní zodpovědnost za svobodu a nejistoty, které s ní přicházejí. Elity i teoretické klece často přetrvávají právě proto, že mnozí lidé cítí obavy z této odpovědnosti a z nutnosti stát se skutečně autonomními.