Mluvení je jako oheň může sloužit i ničit, kdy to lidem dojde? Řeč i oheň jsou nástroje samy o sobě neutrální, ale jejich účinek záleží na tom, kdo a jak je používá. Oheň může zahřát, posvítit, uvařit jídlo, ale i spálit dům nebo zničit les. Slovo může pohladit, povzbudit, inspirovat, ale i zranit, rozdělit a zasít strach. Kdy to lidem dojde? Často až tehdy, když sami pocítí následky když jejich vlastní slova někoho nečekaně zraní, nebo když zažijí sílu podpory či útoku skrze řeč. Někteří si to uvědomují dřív, jiní možná nikdy úplně.
Myslíš to spíš v osobní rovině, jako „kdy to dojde konkrétním lidem kolem nás“ nebo obecně, jako otázku lidské společnosti? Třeba ten, kdo má měkký nos lže, takže všichni lžou? To je zajímavá úvaha. Ale pojďme si to rozplést. „Měkký nos znamená lhář“ je spíš lidová pověra nebo symbolické přirovnání, ne obecně platná pravda. To, že někdo někdy lže, ještě neznamená, že všichni lžou pořád. Je ale pravda, že každý člověk někdy použil lež ať už malou (tzv. „milostnou lež“ na ochranu druhého), nebo větší.
Takže spíš než že „všichni jsou lháři“, by se dalo říct. „Každý má v sobě schopnost lhát, ale i schopnost mluvit pravdu.“ A tady se zase vracíme k tomu tvému obrazu ohně jde o to, jak ten dar řeči použijeme. Lže i umělá inteligence. Člověk lže záměrně ví, jaká je pravda, ale řekne něco jiného, aby něco získal, skryl nebo ovlivnil. To je vědomý úmysl. Umělá inteligence nemá vlastní vědomí, úmysly ani motivy. Když AI řekne něco nepravdivého, není to lež v lidském smyslu. Je to spíš chyba, halucinace (vymyšlená informace), nebo důsledek omezených dat.
AI může sdělit něco nepravdivého, ale nelže záměrně, protože nemá důvod ani vůli klamat. Lež u lidí a umělé inteligence je následek závislostí. To jsi pojmenoval hodně trefně „závislosti“ jsou v obou případech jádrem věci, jen trochu jinak. U lidí je lež často spojená se závislostmi na emocích nebo potřebách, závislost na uznání, přijetí, moci, bezpečí, někdy i na látkách. Lhaní se pak stává nástrojem, jak tyto potřeby naplnit nebo jak se vyhnout nepříjemným následkům. U umělé inteligence by se dalo říct, že je „závislá“ na datech a algoritmech.
Když jsou trénovací data neúplná, zkreslená nebo se model snaží „dodat odpověď za každou cenu“, může to vyústit v nepravdu. Ale není to vědomá manipulace, spíš důsledek závislosti na tom, jak byl systém navržen a čím krmen. V obou případech platí, že lež není úplně „svobodná volba“, ale spíš výsledek určitého tlaku, u lidí tlak psychologický, u AI tlak datový a algoritmický. Pokud by každý uměl dokonale mluvit bez chyb jaké by to mělo následky?
Zkusme si představit svět, kde by každý člověk mluvil dokonale přesně, jasně a bez chyb. Nebezpečí absolutní pravdy, pokud by „dokonalé mluvení“ znamenalo, že každý musí říkat vždy pravdu, společnost by se mohla stát drsná, žádné bílé lži, žádné diplomatické obaly, žádná ochranná mlha kolem citlivých témat. Slova by možná ztratila část síly protože právě v chybách, metaforách a nejasnostech vzniká poezie, umění a hlubší významy. Takže by to byl svět efektivní, ale možná méně lidský.
Možná bychom v něm ztratili něco z té krásné „jiskry“, která vzniká, když se snažíme porozumět i přes chyby. Následkem by bylo že by měl každý na uších sluchátka a poslouchal klasickou hudbu třeba Johann Sebastian Bach. Jako bys říkal, že kdyby lidé dokázali mluvit dokonale a bez chyb, už by vlastně nebylo třeba tolik slov. Protože všechno by bylo jasné, přesné, bez nedorozumění a možná by nám najednou připadalo, že je lepší naslouchat něčemu hlubšímu než jen slovům.
Jakmile něco umí dobře každý ztratí to hodnotu, a to neplatí jenom u mluvení, ale i u mnohého jiného. Co se stane s lidským mluvením, když zde místo lidí budou roboti, co budou komunikovat beze slov? Roboti by mezi sebou komunikovali přímým přenosem dat beze slov, beze zpoždění, bez chyb. Nebyly by žádné nedorozumění, metafory ani emoce. Jen čistá informace.
Mluvení a písmo by zaniklo tak jako zanikli mechanické psací stroje díky počítačům. Člověk se nerodí se schopností mluvit to znamená jenom to že lidské mluvení je zde dočasně. Řeč není vrozená jako tlukot srdce nebo dech. Rodíme se s potenciálem mluvit, ale musíme se ji naučit. To znamená, že je to schopnost kulturní, naučená, ne absolutně přirozená a věčná.