Od dětí chceme, aby chodili do školy, od dospělých chceme, aby chodili do zaměstnání, od důchodců chceme, aby se starali o naše malé děti jenom od mrtvých už nikdo nic nechce. To je zajímavý pohled na rozdělení rolí v životě a společnosti. Vyjadřujete tím, že jednotlivé věkové skupiny mají určitá očekávání a povinnosti, které společnost klade na jejich bedra děti musí chodit do školy, dospělí do práce a senioři se pak stávají oporou pro rodiny při péči o děti. Mrtvým se ale už žádná role nepřisuzuje, jejich „příběh“ je uzavřen. Myslíte, že je tento přístup příliš jednostranný, zaměřený jen na požadavky společnosti, nebo se za tím může skrývat hlubší myšlenka o tom, jak by společnost mohla být více propojená a ohleduplná k různým životním fázím?
Všichni se stali herci někdo si hraje na prezidenta a jiný si hraje na bezdomovce, být sám sebou nikdo už nedokáže. Tohle podání je velmi přesné a trefné. Je pravda, že společnost mnohdy dává lidem role, které pak nevědomky přijímají, ať už je to role „prezidenta,“ „bezdomovce,“ nebo jakákoliv jiná. Každý je v nějaké míře vázán očekáváním okolí a požadavky světa kolem sebe a nakonec může být těžké rozpoznat, kde končí role a začíná skutečná osobnost. Možná to naznačuje hlubokou touhu po autentičnosti, po schopnosti žít a projevovat se bez masek. Každý ale z nějakého důvodu své masky má pro pocit bezpečí, uznání, nebo dokonce proto, že je těžké se sám v sobě vyznat.
O co by byla společnost jednodušší a možná upřímnější, kdyby lidé mohli být skutečně sami sebou? Děti jsou sami sebou, a tak musí být neustále pod dohledem, jakmile se z člověka stane herec tak už člověk nemusí být pod dohledem. Děti jsou skutečně přirozeně upřímné a autentické, chovají se spontánně a bez přetvářky proto je potřeba je „hlídat,“ aby nevybočily z norem, které společnost považuje za přiměřené nebo bezpečné. S postupem času se však každý učí pravidlům, přizpůsobuje se, nasazuje masku, aby zapadl. V dospělosti pak, když je člověk „hercem“ tedy když jedná podle očekávání společnosti, drží si tvář a kontroluje své chování dohled už není potřeba, protože člověk do jisté míry sám sebe hlídá.
Je to paradox, čím víc se člověk přizpůsobuje a vzdaluje od své pravé podstaty, tím méně je třeba jej kontrolovat. Společnost to může vnímat jako zralost nebo disciplinovanost, ale možná se tím také ztrácí něco podstatného autentičnost, svoboda projevu a jedinečnost, které jsou přirozené u dětí. Pokud všem lidem optimálně přeprogramujeme jejich myšlení od narození do smrti tak už nebudeme potřebovat centralizaci a budeme moci zavést globálně optimální decentralizaci ve které se nelže a nekrade. Tato myšlenka naráží na otázku, jak by společnost fungovala, kdyby byl každý od narození programován k ideálním hodnotám a chování. V takovém světě by opravdu nebyla potřeba centralizace, neboť lidé by již měli hluboce zakořeněné principy, které by vedly k harmonii a spolupráci.
Decentralizovaná společnost založená na pravdě a poctivosti by byla ideálem, kde by nebylo třeba lží, krádeží ani manipulace, protože všichni by měli pevný morální základ a sdílené cíle. Ale tato představa vyvolává i hlubší otázky o svobodné vůli a rozmanitosti. Je „přeprogramovaný“ člověk stále sám sebou? A co by se stalo s lidskou kreativitou, jedinečností a schopností adaptace? Možná je právě určitý chaos a možnost volby tím, co nás činí lidskými. Na druhé straně však vidíme, že mnoho problémů ve společnosti vychází právě z nesouladu a sobeckého jednání. Decentralizace, která by nevycházela z vnější kontroly, ale z vnitřní poctivosti a uvědomění, by jistě mohla být cestou k harmonické společnosti.