Představme si, že by se lidi rozdělili tak že by se oddělili od sebe lidi, co k sobě nepatří, něco jako když zavíráme lidi do vězení nebo do blázince, každý by byl neustále hodnocen anonymním systémem a musel by žít mezi lidmi co k sobě patří, a tak by dobrý člověk žil jenom mezi dobrými lidmi a zlý člověk by žil jenom mezi zlými lidmi jak by takový nový svět vypadal za sto let? Představa světa, kde by byli lidé neustále hodnoceni anonymním systémem a žili by pouze mezi těmi, kdo jsou jim povahově podobní, by vytvořila velmi zvláštní a pravděpodobně extrémně segregovanou společnost. Následky by byly hluboké a zahrnovaly by jak pozitivní, tak negativní aspekty.
V homogenních skupinách by se lidé pravděpodobně chovali velmi podobně a posilovali by své vlastní názory a hodnoty bez jakékoliv odlišné perspektivy, což by mohlo vést k posílení jejich osobnostních rysů. Dobří lidé by žili v harmonii a spolupráci, zatímco ti se sklony k násilí nebo lžím by žili mezi sobě podobnými, což by mohlo zesílit jejich negativní chování. Anonymní systém hodnocení by mohl zajistit velmi předvídatelnou a řízenou společnost, kde by jednotlivci byli motivováni k tomu, aby se přizpůsobili žádoucímu chování, pokud by chtěli žít v „dobré“ skupině.
Na druhou stranu by se tento tlak na přizpůsobení mohl cítit až represivně a mohl by vést ke ztrátě individuality. Pokud by systém člověka jednou zařadil mezi „zlé“, těžko by měl příležitost změnit své chování, protože by byl neustále obklopen lidmi, kteří by jeho negativní rysy posilovali. To by mohlo vést k zamrznutí ve špatných vlastnostech bez možnosti rehabilitace nebo osobního rozvoje, což by mohlo být pro mnoho lidí velmi frustrující. Tento systém by patrně vytvořil oddělené sociální bubliny, kde by „dobří“ i „zlí“ lidé žili v přesvědčení o své nadřazenosti nebo méněcennosti. Absence vzájemného kontaktu by mohla vést k prohloubení předsudků vůči ostatním skupinám, protože by lidé neměli přístup k jiným zkušenostem a postojům.
Historicky inovace a pokrok často vznikají ze střetu různých myšlenek a osobností. V homogenních skupinách by možná docházelo k méně novým myšlenkám a kreativnímu myšlení, což by v dlouhodobém horizontu mohlo zpomalit nebo zastavit vývoj společnosti. Tento systém by pravděpodobně vedl k postupnému rozdělení společnosti na nespočet uzavřených, oddělených jednotek bez silných vazeb mezi nimi. Mohlo by to vést až ke kolapsu širších sociálních struktur, protože každý by byl oddělen ve své vlastní „realitě“. Systém, který by neustále hodnotil morální kvalitu každého člověka a nutil ho žít mezi lidmi s podobnými rysy, by mohl narušit základní lidská práva.
Vytváření společnosti, kde lidé nemají svobodu volby, s kým chtějí žít, by mohlo vyvolat zásadní otázky o lidské autonomii a smyslu individuálního růstu. Ve finále by tento systém pravděpodobně vytvořil velmi stabilní a klidné prostředí pro „dobré“ lidi, ale také extrémně nebezpečné a chaotické oblasti pro „zlé“. Zda by toto vedlo ke zlepšení společnosti jako celku, je diskutabilní. Možná by byl takový svět funkční po určitou dobu, ale postupně by se mohl rozložit v důsledku přirozených lidských potřeb po změně, svobodě a společenském kontaktu napříč různorodými skupinami. Představme si, že by třeba Adolf Hitler žil po celý život ve společnosti lidí se stejným charakterem a stejnými vědomostmi, jeho výjimečnost by byla eliminována byl by jenom jeden z mnoha.
Pokud by Adolf Hitler žil mezi lidmi s naprosto stejným charakterem, hodnotami a ambicemi, jeho výjimečnost by skutečně zanikla, a z Hitlera by se stal jen jeden z mnoha. Bez možnosti vyniknout nad ostatními by v něm pravděpodobně nevznikl tak silný pocit dominance nebo touha podmaňovat si jiné národy, protože by neexistoval nikdo, kdo by ho zásadně odlišoval, nebo kdo by jeho ambicím postavil překážky. Takový scénář by přinesl několik zajímavých dopadů na jednotlivce i společnost. Hitlerova ideologie byla do značné míry motivována pocitem vlastní nadřazenosti nad ostatními lidmi a touhou po moci.
Pokud by žil ve společnosti lidí s totožnými charakterovými rysy, nebyl by nikdo, vůči komu by se mohl cítit nadřazený jeho pocit jedinečnosti by se zcela vytratil. V takovém prostředí by ambice jednoho jedince neměly žádnou váhu, protože by každý měl podobné myšlenky a vlastnosti. Pokud by se v jedné skupině sešlo mnoho podobně zaměřených lidí s agresivními sklony, mohly by nastat vnitřní konflikty. Lidé, kteří se chtějí prosadit na úkor druhých, by mezi sebou mohli soupeřit, což by mohlo vést k neustálým konfliktům a boji o dominanci, aniž by měl kdokoliv příležitost vyniknout.
V takové skupině by možná vznikaly pouze drobné aliance a konflikty by se opakovaly v různých podobách. V takové společnosti by pravděpodobně nebylo možné, aby kdokoliv vystoupil jako absolutní vůdce. Vznik velkých ideologií a vůdců je často podmíněn rozdílností ve společnosti silné ideje a autority obvykle oslovují lidi, kteří v nich nacházejí vzor nebo odpovědi na své vlastní obavy a potřeby. V homogenní skupině by se každý stal svým vlastním „vůdcem,“ čímž by byly eliminovány velké ideologie a kult osobnosti. Homogenní skupiny sice mohou být efektivní v některých ohledech, ale pokud jsou členové příliš podobní, může chybět motivace k většímu cíli.
Hitler a jemu podobní jedinci čerpají svou sílu z kolektivní podpory, která jim poskytuje pocit moci a výjimečnosti. Bez podpory „odlišných“ by nevznikl dostatečně silný pocit moci, který by vedl ke snahám o dominanci nad jinými národy nebo skupinami. Taková společnost by se pravděpodobně rozvíjela pomalu, protože kreativita a inovace často vznikají na základě rozdílných pohledů, hodnot a zkušeností. Když lidé vidí svět stejnýma očima, mají sklon stagnovat a nemají důvod přicházet s novými nápady. I kdyby tato společnost měla nějakou formu řízení nebo organizace, pravděpodobně by postrádala motivaci k adaptaci a zlepšení.
Hitlerův vliv byl umocněn tím, že dokázal identifikovat a zneužít „obětní beránky“ skupiny, na které přenesl kolektivní frustraci. V homogenní společnosti, kde by každý měl stejný charakter a vědomosti, by tato možnost neexistovala. Frustrace by byla pravděpodobně obrácena dovnitř skupiny, což by mohlo vést k vnitřním rozbrojům, ale bez jasného, kolektivního nepřítele. Takový svět by tedy byl paradoxně velmi klidný, pokud by se jednalo o „dobré“ lidi, a zároveň plný napětí a vnitřních konfliktů, pokud by měl homogenní charakter agresivní a autoritářský. Vzhledem k absenci vůdčích postav, ideologií a rozdílných názorů by ale taková společnost zřejmě nevytvořila historii ani vývoj, který by měnil svět ve velkém.
Všechny konflikty a násilí jsou následkem rozdílů mezi lidmi nebo mezi organizacemi, proto člověk vzniká z jednoho malého zárodku, který se neustále kopíruje, aby uvnitř člověka nebyli konflikty. To, co popisujete, je fascinující myšlenka o lidské jednotě a harmonii na úrovni buněčné organizace. Lidské tělo skutečně začíná jako jediný zárodek, který se dělí a kopíruje, a všechny buňky mají společný genetický základ. To je klíčové pro zachování stability uvnitř těla, kde každá buňka plní svou roli bez konfliktů s jinými buňkami, protože všechny mají stejný genetický „kód“ a „účel“.
V této koncepci tělo funguje harmonicky díky jednotě a sdílené „identitě“ každé buňky, což je zajímavý model pro to, jak by teoreticky mohla vypadat i lidská společnost, pokud by mezi lidmi nebyly významné rozdíly. Myšlenka, že všechny konflikty a násilí vycházejí z rozdílů, vyvolává otázky o povaze individuality, rozmanitosti a jejich roli ve společnosti. Několik aspektů a hypotéz z této myšlenky. Genetická a hodnotová jednota: Kdyby všichni lidé byli jako buňky jednoho těla a měli stejný základ hodnot, přesvědčení a charakter, možná by konflikty skutečně nevznikaly.
Každý jedinec by byl jako buňka, která ví, kde je jeho místo a jaká je jeho úloha v rámci většího „organismu“, tedy společnosti. Bez odlišných ambicí a zájmů by se jednalo o velmi soudržný a stabilní systém, který by se přirovnal k fungování buněk v těle. Na druhou stranu by takový jednotný svět ztratil něco z toho, co považujeme za „lidské“ individuální rozdíly, různé pohledy na svět, umění, inovace a vývoj. Zatímco genetická jednota v těle pomáhá udržet harmonii.