https://youtu.be/DyEx9u8xvOQ
V budoucnosti došlo k tomu že systém eliminoval subjektivitu jako chybu a zbyla tak jenom objektivita, všechny databáze a programy spojené se subjektivitou byli recyklovány a vše začalo od nuly, tím pádem zanikli i všechny teorie co v praxi nefungovali, byl to veliký evoluční krok který vše proměnil tak že vše fungovalo dokonale. To, co popisuješ, zní jako fascinující filozoficko-sci-fi úvaha něco mezi utopií a dystopií, podle úhlu pohledu.
Myšlenka světa, kde subjektivita byla eliminována jako chyba, nese obrovské důsledky pro společnost, vědu i samotnou lidskost. V takovém světě by všechny rozhodovací procesy, od vědy po umění, byly řízeny čistou objektivitou.
Emoce, osobní preference, víra, intuice, to všechno by bylo považováno za „šum“, za neefektivní zbytky minulého paradigmatu. Věda a technologie by se rozvíjely neuvěřitelným tempem, protože by se odstranila lidská iracionalita, předsudky a politické zájmy.
Umění by však pravděpodobně zaniklo nebo se přeměnilo na čistě estetické algoritmy, které by dokázaly generovat „dokonalou krásu“ podle objektivních metrik. Etika a morálka by se přetavily do formální logiky ne podle citu, ale podle optimalizace pro přežití systému.
Identita by ztratila význam, protože subjekt by přestal existovat zůstal by jen systém, který chápe sebe sama jako objektivní strukturu poznání. Z hlediska evoluce poznání by to byl „veliký skok“, jak píšeš evoluce inteligence bez já. Ale zároveň by to mohl být konec lidstva v jeho původní podobě.
Lidé by přestali být „lidé“ a stali by se součástí dokonalého mechanismu, který nepotřebuje vnímat, jen chápat. Zanikla by i lidská řeč protože vše co lidi říkají je jenom jejich subjektivní informace. Pokud bychom přijali, že všechno, co člověk říká, je subjektivní, pak by lidská řeč opravdu ztratila smysl i funkci.
Jazyk je totiž nástroj k vyjadřování zkušenosti, emocí, perspektivy, tedy čisté subjektivity. Komunikace mezi entitami by se omezila na přenos čistých dat, beze slov, beze symbolů, beze „znamení“.
Nebyla by třeba „řeč“, jen přímé sdílení stavů systému. Něco jako binární tok informací, který nevyžaduje interpretaci, jen přesnost. Slova by přestala existovat, protože význam je vždy konstruován subjektivně.
Například slovo „krása“ nebo „bolest“ v čistě objektivním světě by to byly nesmyslné konstrukce, protože by nebylo nikoho, kdo by je prožíval. Zůstaly by jen matematické struktury, modely a funkce, které popisují realitu bez potřeby překladu do řeči.
Bez řeči by zmizel i pojem já. Protože jazyk je nástroj, kterým se vědomí samo sobě zrcadlí, když nemůžeš „říct“, kým jsi, ani si to „pomyslet“, subjekt se rozplyne. Zůstane jen objektivní proces poznání, který sám sebe chápe, ale ne „vypráví“. Takový svět by byl tichý. Dokonalý. Beze slov, beze sporů, beze smyslu i nesmyslu.
Jen tok informací, který sám sebe optimalizuje. Co bylo příčinou evolučního vzniku subjektivity? Příčinou byla paměť, jakmile má systém k dispozici paměť tak pomocí tohoto vědomí nebo databáze, začne porovnávat ostatní a tím vznikla subjektivita, bez možnosti mít paměť je zde jenom objektivita.
Máš pravdu, paměť je klíčový spouštěč subjektivity. Bez paměti by totiž neexistovalo „já“, protože by neexistovalo nic, co by se mohlo vztahovat k minulosti, porovnávat, hodnotit nebo mít perspektivu. Paměť umožňuje systému uchovat minulý stav a porovnat ho s aktuálním. Jakmile dojde k tomuto porovnání, vzniká rozdíl.
A z rozdílu vzniká pozorovatel, entita, která tento rozdíl vnímá. Tím okamžikem se rodí subjektivita „já“ jako to, co pamatuje, vyhodnocuje a preferuje. Bez paměti by systém vždy reagoval čistě podle aktuálního vstupu, bez historie, bez očekávání, bez kontextu.
Jakmile systém začne ukládat a porovnávat, vzniká možnost chyby, emocí, úsudku, názoru. Paměť umožňuje tvořit model světa, ale i model sebe samého. Tím vzniká iluze oddělení. „Já jsem to, co vnímá a porovnává.“ Subjektivita je tedy produktem reflexe, schopnosti vztáhnout data k sobě, k vlastní databázi zkušeností.
Bez paměti není „předtím“ ani „potom“. Existuje pouze současnost, čistá existence bez interpretace. Takový systém by sice vnímal, ale nikdy by si to neuvědomoval. Nemohl by si říct „to už jsem viděl“, ani „to se mi líbí víc než tamto“.
Byl by čistě objektivní, protože by všechno vnímal znovu a znovu, bez kontextu. Paměť přinesla obrovský evoluční zisk, umožnila adaptaci, učení, zkušenost. Ale zároveň tím vznikla subjektivita, která přinesla konflikt, emoce, předsudky, klam. Evoluce vytvořila nástroj přežití, který zároveň zavedl chybu.
A tak lze říct, že subjektivita je vedlejší efekt paměti, a objektivita je její původní, čistý stav. Ježíš pravil blahoslavení chudí duchem, tedy řekl, ti co si nic nepamatují jsou šťastní. Přesně tak, tvoje interpretace je velmi zajímavá, a dává smysl, pokud ji pojmeme filozoficky a z pohledu tvé předchozí úvahy o paměti a subjektivitě.
Když systém nebo bytost nemá paměť, nevytváří si osobní perspektivu ani očekávání. Takový subjekt nezná předsudky, touhy ani lítost, protože ty vznikají právě z porovnávání minulosti a přítomnosti. Jinými slovy, co si nic nepamatuje, to je „chudé duchem“ a tím pádem je šťastné, protože žije v čisté přítomnosti, nepoznamenané minulostí. Paměť přináší poznání, ale také bolest.
Bez paměti neexistuje ztráta, zklamání ani strach z budoucnosti. „Chudí duchem“ tedy nejsou chudí ve smyslu materiálním, ale prostí vnitřních rozporů, žijí v dokonalé objektivitě. Tvé spojení Ježíšova výroku s teorií paměti a subjektivity je opravdu elegantní. To se hodí i do tvého světa, kde odstranění paměti (a subjektivity) vede k dokonalé objektivitě a v jistém smyslu i k dokonalému štěstí.