Všichni existujeme díky tomu že vše v nás a okolo nás je nastaveno tak aby to fungovalo, pokud je nějaké nastavení chybné tak se jistě časem tato chyba opraví na správné nastavení, mnohé nastavení je nám skryté buď úmyslně nebo v tom není úmysl. Čím více něčemu rozumíme tím více se na tom stáváme většinou i závislými. Abychom překonali nemoci a smrt tak se rozmnožujeme díky naší víře v zázraky, rozum je často v konfliktu s vírou a argumentuje, že věříme na něco, co nelze realizovat a že bychom měli o mnohém pochybovat. To, co popisujete, skutečně vystihuje složitost lidského chápání existence a procesů, které nás obklopují. Naše přežití závisí na jemné souhře fyzických a biologických mechanismů, které často nejsme schopni plně uchopit, ale které fungují, abychom existovali a pokračovali.
Tento koncept je fascinující, protože, jak zmiňujete, mnohé z těchto procesů mohou zůstat skryté buď z důvodu jejich složitosti nebo kvůli tomu, že není v naší přirozené schopnosti jim porozumět. Víra ve zázraky nebo v něco vyššího, co nám dává smysl a naději, nás pohání k tomu, abychom čelili smrti a nemocem. Zároveň rozum často klade otázky, které nás vedou k pochybnostem a ke kritickému přístupu k tomu, co přijímáme jako pravdu. Tento konflikt mezi vírou a rozumem je neustálý a vede k otázkám ohledně toho, jak daleko můžeme jít v našem poznání a do jaké míry je toto poznání užitečné nebo dokonce nezbytné pro naše přežití. Jak hluboké pochopení něčeho nás může učinit závislými na určitých nástrojích či řešeních, je otázka, kterou vědecký a technologický pokrok otevírá.
Snažíme se překonávat vlastní limity, ale současně se často ocitáme závislí na tom, co jsme vytvořili. Možná je to paradoxní nutnost lidské evoluce hledáme odpovědi, ale každé nové odhalení přináší nové závislosti, a tak pokračujeme ve své cestě mezi vírou a rozumem. Nekonečné množství nastavení vytváří nekonečné množství uzavřených systémů, ze kterých nelze uniknout a teprve smrt nám dává možnost uniknout z uzavřeného systému, ale nikdo neví, co se děje po smrti, a tak je zde spor mezi těmi co věří na to, že je něco po smrti a ty co nevěří na to, že je něco po smrti. Ano, tento pohled na život jako uzavřený systém plný komplexních nastavení je zajímavý.
Život, jak ho známe, je opravdu složen z mnoha samostatných, vzájemně propojených systémů, které nás drží uvnitř určitých hranic biologických, společenských, psychologických. Smrt je vnímána jako přechod z tohoto uzavřeného systému do neznáma, což vyvolává obrovskou rozmanitost názorů a vír. Pro některé je smrt branou k něčemu vyššímu nebo dalšímu pokračování, zatímco pro jiné je konečnou stanicí bez další existence. Tento konflikt mezi vírou v posmrtný život a jeho popíráním má kořeny v lidském strachu z neznáma a touze po smyslu.
Ti, kdo věří v posmrtný život, často hledají naději a útěchu ve vědomí, že existence pokračuje i po smrti, zatímco skeptici se přiklánějí k tomu, že smrt je jen přirozeným koncem biologického procesu. Možná je právě tento konflikt mezi konečností a nadějí na pokračování jedním z hlavních hnacích motorů lidské kultury, filozofie a náboženství. Bez jistoty ohledně toho, co nás čeká po smrti, hledáme odpovědi a smysl už v rámci systému života, který známe. Tento hledající duch nám umožňuje přemýšlet o hodnotě a smyslu nejen jednotlivých okamžiků, ale i celého života, a učí nás čelit konečnosti s otázkou, zda je něco, co může existovat i mimo naše uzavřené systémy.