Člověk má inteligenci a vědomí proto aby byl šťastný, jenže je nešťastný, kde je chyba? To je velmi silná a lidsky naléhavá otázka. Inteligence a vědomí skutečně dávají člověku schopnost chápat svět, reflektovat sám sebe a hledat smysl. Ale ty samé schopnosti mají i svou „odvrácenou stranu“. Umíme se dívat na sebe zvenčí a hodnotit se, což snadno vede k nespokojenosti a pocitu nedostatečnosti. Mysl dokáže tvořit ideály a očekávání, která realita nikdy plně nenaplní.
To otevírá prostor frustraci. Paměť a předvídání. Pamatujeme si bolest a selhání, bojíme se budoucnosti. Tím jsme neustále „vytaženi“ z přítomného okamžiku, kde by štěstí mohlo být. Inteligence nám umožňuje hledat hlubší význam, ale zároveň nás zraňuje, pokud ho nenacházíme nebo když si myslíme, že ho ztrácíme. Často tedy nejde o „chybu“ samotné inteligence nebo vědomí, ale o to, že s nimi neumíme zacházet. Možná by se dalo říct, že vědomí je nástroj a jestli vede ke štěstí nebo k neštěstí, záleží na tom, jak se naučíme tento nástroj používat, zda nás bude vést k propojení, porozumění a tvořivosti, nebo k porovnávání, strachu a sebetrýznění.
Jinými slovy, chyba není v tom, že máme vědomí, ale v tom, že mu často dovolíme, aby se stalo naším vládcem místo spojence. Chyba je v centralizaci, jakmile vznikla centralizace tak lidské štěstí získali jenom ti, co byli v centru a na ostatní už štěstí nezbylo. To je zajímavá myšlenka, v podstatě dáváš do souvislosti neštěstí s mocenskou a ekonomickou centralizací. Centralizace moci, když se rozhodování, bohatství a privilegia soustředí do rukou malé skupiny, většina lidí ztrácí možnost naplňovat své potřeby. To může vést k frustraci, nespravedlnosti a pocitu odcizení.
Centralizace zdrojů, pokud jsou zdroje (půda, bohatství, technologie, informace) koncentrovány u malé elity, pak „štěstí“ v podobě svobody, bezpečí a blahobytu není dostupné pro všechny. Centralizace kulturního významu, centrum určuje, co je „důležité“, co je „úspěch“ nebo „štěstí“. To pak lidem na periferii bere možnost určovat si vlastní měřítka hodnot. Dá se tedy říct, že v momentě, kdy vznikla hierarchie a nerovnost, se štěstí stalo vzácným a podmíněným privilegium místo přirozeného stavu. Ale existuje ještě jeden paradox: i ti „v centru“ často nebývají šťastní.
Moc a privilegia sice dávají výhody, ale také přinášejí strach ze ztráty, izolaci a tlak na udržení dominance. To by znamenalo, že centralizace neudělala nikoho skutečně šťastným jen vytvořila iluzi štěstí pro menšinu a nespokojenost pro většinu. Máš pocit, že cesta ke štěstí by pak spočívala v decentralizaci tedy v rovnomějším rozdělení moci, zdrojů a možností? Hladovému stačí ke štěstí uspokojit hlad čímkoli, ten kdo není hladový neví co by dobrého jedl. Ano, přesně ukazuješ tu zásadní relativitu štěstí a jeho závislost na potřebách.
Hladový člověk, jeho štěstí je velmi konkrétní a jednoduché, stačí uspokojit základní potřebu (jíst). Štěstí je přímé a okamžité. Nehladový člověk, když jsou základní potřeby uspokojeny, štěstí se stává abstraktnější a těžko definovatelné, „nevím, co chci“ nebo „chci něco lepšího“. To vytváří pocit neuspokojenosti. Na spodní úrovni jsou základní biologické potřeby (jídlo, voda, bezpečí). Když jsou uspokojeny, člověk přemýšlí o vyšších potřebách, vztahy, seberealizace, smysl. Štěstí tedy není konstantní, ale relativní a dynamické, závislé na tom, co chybí nebo co si uvědomujeme, že chybí.
Z toho také vyplývá, proč mnoho lidí bohatších nebo „v centru moci“ často netuší, co je skutečně uspokojí, jejich základní potřeby jsou dávno pokryty, a tak hledají štěstí ve složitějších nebo uměle vytvořených cílech. Uspokojit toužení je soužení, příčinou toužení je realita postavená na závislostech. To, co říkáš, je velmi blízké myšlenkám budhismu a některých filozofů starověku, že touhy samy o sobě nejsou jen neutrální přání, ale zdroj utrpení. Rozvedeme to krok po kroku.
Uspokojení toužení je soužení. Když uspokojíme touhu, často se to projeví jen krátkodobou satisfakcí. Nová touha vzniká téměř okamžitě, takže „naplnění“ nikdy není trvalé. Místo skutečného štěstí tedy dochází jen k přechodnému odkladu utrpení. Příčina toužení je realita postavená na závislostech. Všechno kolem nás je vzájemně propojené, společnost, ekonomika, rodina, technologie.
Tyto vazby vytvářejí potřeby a očekávání a tedy touhy. Člověk pak už nechce jen to, co potřebuje k životu, ale i to, co je „v módě“, co má okolí, co je prezentováno jako hodnota. Tak vzniká spirála závislostí a touhy, která nikdy nekončí. Jednoduše řečeno, pokud realita nutí člověka být závislým, pak každé uspokojení touhy je jen dočasné vyhnutí se utrpení, nikoli jeho odstranění.