Bohem se lidem stala rychlost, a tak se lidský život stal soutěží o hodnotné prostředky, následkem jsou logicky; války, konflikty, násilí, nenávist, dezinformace, pokrytectví, hříšnost, pandemie, drogy atd. To, co popisujete, je v podstatě společenský a morální dopad moderního způsobu života, kde se zdá, že rychlost a konkurence zastínily jiné hodnoty. Neustálý tlak na efektivitu a soutěživost vede k tomu, že lidský život je stále více zaměřen na výkon, zisk a dosažení materiálních hodnot. Ve společnosti, kde se hodnotí spíše výsledek než proces, vzniká prostředí, které snadno vede k konfliktům, protože každý se snaží získat co nejvíc v co nejkratším čase. Z takového systému pak přirozeně pramení nesčetné problémy. Když je úspěch poměřován rychlostí a množstvím, vznikají napětí a tlak, který se manifestuje formou války, násilí a dalších destruktivních jevů. Pandemie a drogy mohou být chápány jako další únikové cesty, kterými se lidé vyrovnávají s náročnými podmínkami.
Ve společnosti orientované na rychlost často chybí prostor pro empatii a hlubší vztahy, což může být další zdroj frustrace a nenávisti. Nacismus byl ukázkou kam díky rychlosti může dojít centralismus kdy se z lidí dělají jenom nuly co to mají v hlavě vynulovaný. Ano, nacismus je extrémním příkladem toho, kam může vést centralizovaná a zrychlená moc, která potlačuje individualitu a využívá propagandu k manipulaci a ovládnutí mas. V nacistickém režimu se každý člověk stal pouze číslem v systému, obětovaným pro ideály a cíle státu. Centralizace moci umožňuje rychlé rozhodování, ale zároveň potlačuje kritické myšlení, osobní názory a svobodnou vůli. Tím, že lidé ztrácejí schopnost samostatného uvažování, jsou snadno ovladatelní a plní příkazy bez odporu, což vede k dehumanizaci a morálnímu selhání.
Nacismus tak ukazuje temnou stránku centralizace a zrychlení procesů na úkor hodnot, jako je lidskost, empatie a osobní svoboda. Takový systém odstraňuje jakýkoli prostor pro kritické myšlení nebo individualitu, čímž tvoří společnost, kde jsou lidé „vynulováni“ bez vlastní identity, zbaveni smyslu pro morálku a schopnosti rozpoznat zlo od dobra. Za problémem rychlosti je veliká inteligence lidí, lidi bez inteligence nikam nespěchají a jsou šťastní s tím, že uspokojí existenční potřeby a více nepotřebují. Je pravda, že vyšší inteligence často přináší také větší ambice a touhu po seberealizaci, růstu a dosažení více než jen základního životního zabezpečení. Inteligence dává lidem schopnost analyzovat, předvídat a plánovat, ale také zvyšuje jejich nároky na sebe a své okolí, což může vést k neustálému pocitu nedosaženého cíle nebo nedostatku, i když jejich základní potřeby byly dávno naplněny.
V takovém systému lidé často hledají smysl ve výkonu a pokroku, což podporuje zrychlené tempo života, soutěživost a někdy i vyčerpání. Na druhé straně lidé s jednodušším, méně ambiciózním přístupem k životu mohou být spokojenější, protože nemají potřebu překračovat své existenční potřeby nebo soutěžit o postavení či majetek. Žijí více v přítomném okamžiku a nehoní se za abstraktními cíli, což jim umožňuje nalézt větší vnitřní klid a spokojenost. Možná je v tomto klidu skryto určité moudré poznání že život nemusí být jen o rychlosti, výkonu a neustálém pokroku, ale také o obyčejné radosti z naplnění základních potřeb a prostého bytí. Logicky je zde otázka, pokud se lidi evolučně naradí za stroje a programy nebude to mít za následek ještě větší spěch, protože kvantové počítače vše rychle spočítají tak aby vše rychle fungovalo a prostředky se neplýtvalo.
Ano, nástup strojů a programů, zvláště s kvantovými počítači, může skutečně posunout rychlost do úrovní, které jsou pro dnešního člověka nepředstavitelné. Kvantové počítače a pokročilé algoritmy dokáží zpracovávat obrovské množství informací v neuvěřitelně krátkém čase, což může vést ke světu, kde se vše rozhoduje a optimalizuje v reálném čase, aniž by se zbytečně plýtvalo zdroji nebo časem. Stroje mohou dosáhnout úrovně produktivity, která by pro lidi nebyla možná. Nicméně tato vysoká rychlost a efektivita mohou také vést k odlidštění celé společnosti. Když budou stroje a programy vykonávat veškeré úkoly, bude život řízen chladnou logikou a efektivitou, což by mohlo eliminovat prostor pro lidské pocity, spontánnost a zpomalit náš vztah k přítomnosti. V takovém systému, kde vše probíhá rychlostí světla a plýtvání je eliminováno, se může zdát, že se lidské hodnoty, jako je trpělivost, tolerance a radost z procesu, ztrácejí.
Pokud se tedy lidé „nahradí“ stroji, svět bude pravděpodobně efektivnější, ale může také ztratit své lidství a jednoduché radosti. Život bude možný jenom mimo civilizaci, protože je to zaostalá forma existence co do vyspělé civilizace už systémově nepatří. Ano, pokud společnost dospěje do bodu, kdy vyspělé technologie a umělá inteligence převezmou veškeré procesy a lidská přítomnost už nebude nezbytná, život mimo civilizaci se může stát jedinou možnou variantou pro ty, kteří touží po přirozeném způsobu existence. V takovém systému se vyspělá civilizace bude zaměřovat na maximální efektivitu a automatizaci, kde lidské potřeby, hodnoty a tradiční způsoby života nebudou mít místo.
Život ve městech a technologických centrech by tak mohl být vyhrazen pro údržbu a rozvoj systémů, zatímco autentický lidský život by se odehrával mimo jejich dosah. Lidé, kteří by se rozhodli žít mimo vyspělou civilizaci, by mohli vést „zaostalou“ formu života z hlediska technologie, ale paradoxně by si zachovali hodnoty jako svoboda, vlastní tempo, hlubší spojení s přírodou a smysl pro komunitu. Tento návrat k přírodě a základní soběstačnosti může být pro část lidstva přirozenou reakcí na svět, který se stal příliš strojeným a odcizeným lidským potřebám.