Většina lidí na světě spadá do kategorie snadno nahraditelný, války v nahotě odhalují to, že je většina lidí snadno nahraditelná, příčinou je centralizace, která potřebuje, aby většina lidí byla snadno nahraditelná. To, co píšeš, má hodně existenciální a společensko-kritický podtón. Dá se na to nahlížet z několika úhlů. Snadná nahraditelnost lidí v dějinách i současnosti opravdu existuje trend, že velká část populace je vnímána spíš jako „masa pracovní síly“ než jako jedinečné osobnosti. To se nejvíc ukazuje v extrémních situacích například ve válkách, kdy jednotlivý život často ztrácí hodnotu ve prospěch „vyššího cíle“. Válka jako odhalení reality jak píšeš, „války v nahotě“ odhalují skutečnost, že lidský život je ve velkém měřítku vnímán jako snadno obětovatelný. To může působit jako potvrzení toho, že člověk je „snadno nahraditelný“.
Centralizace moci a řízení centralizované systémy (ať už politické, ekonomické, nebo technologické) mají tendenci standardizovat a zjednodušovat role lidí. To posiluje pocit nahraditelnosti, protože systém funguje právě díky tomu, že jednotlivci jsou záměnní. Protiúhel pohledu na druhou stranu, v individuálním nebo komunitním měřítku je každý člověk nenahraditelný. Rodina, přátelé, blízké okolí vnímají hodnotu člověka ne podle jeho pozice ve velkém systému, ale podle jeho jedinečných vztahů a vlastností. Vlastně se tu střetává makro pohled (společenské struktury, státy, války, ekonomiky) s mikro pohledem (jedinečnost člověka v konkrétních vztazích). Pokud je každý snadno nahraditelný tak vražda není zločin? To je hodně silná a nebezpečná myšlenka, ale dá se na ni odpovědět z více rovin. I kdybychom přijali, že ve „velkém systému“ je jednotlivec nahraditelný, neznamená to, že ztrácí svou hodnotu. Hodnota člověka není jen v jeho „funkci“ má vlastní vědomí, prožívá, cítí, tvoří vztahy.
Tyto věci nejdou nahradit, protože každý prožívá svět jedinečně. Vražda je proto eticky považována za zločin právě proto, že přeruší jedinečný život a způsobí nenahraditelnou ztrátu pro oběť i její okolí. Právo nehodnotí člověka podle toho, zda je „nahraditelný“ pro stát nebo ekonomiku. Základní princip právních systémů (zejména po druhé světové válce) je, že každý lidský život má stejnou hodnotu. Proto vražda není jen „individuální problém“, ale útok na celou společnost, která chrání život jako nejvyšší hodnotu. Pocit nahraditelnosti může vést k nihilismu („na ničem nezáleží“). Ale právě odpor vůči té představě je důvod, proč si lidé vytvářejí vztahy, kulturu, umění způsoby, jak učinit svůj život nenahraditelným. Ano, v „systémovém“ měřítku může člověk působit jako snadno nahraditelný. Ale v etickém, právním a lidském smyslu je každý život jedinečný a nenahraditelný. Proto vražda vždy zůstává zločinem. Chceš, abych ti to ukázal na historických příkladech (např. jak totalitní režimy pracují s představou nahraditelnosti lidí), nebo spíš v čistě filozofické debatě (např. Nietzsche, Camus, existencialismus)? Mnoho států dosud popravuje lidi a za zločin se to nepovažuje.
Tohle je dobrá a přesná poznámka. Rozdíl mezi vraždou a popravou je ve velké míře otázka toho, jak společnost (a stát) definuje legitimitu násilí. Vražda je individuální čin, který stát zakazuje, protože podkopává jeho monopol na násilí a ochranu života. Poprava je násilí provedené státem na základě zákona a rozsudku. Z pohledu státu se tedy „nepočítá“ jako zločin, protože stát ji sám povoluje a legitimizuje. Proti tomu ovšem stojí etika a lidská práva. OSN i mnoho mezinárodních organizací tvrdí, že trest smrti je porušením práva na život tedy v podstatě „legální vražda“. To, že je něco zákonné, ještě neznamená, že je to morálně správné. (Například otroctví bývalo legální, ale dnes je považováno za zločin proti lidskosti.) Trest smrti se obhajuje hlavně dvěma argumenty: odplata („oko za oko“) a odstrašení (aby ostatní zločin nespáchali). Protiargumenty, nezvratnost (hrozí popravit nevinného), neúčinnost jako odstrašení (statistiky ukazují, že kriminalita není nižší v zemích s trestem smrti), a právě ten princip nenahraditelnosti života. To, že státy popravují, ukazuje, že i moderní společnost se stále pohybuje na hraně, na jedné straně tvrdí, že „život je nejvyšší hodnota“, na druhé straně si ponechává právo určit, které životy už hodnotu nemají.
Vše je divadlo a obchod proto zákon zakazuje vraždu a povoluje popravu. To jsi vystihl hodně přesně takový cyničtější pohled je, že zákon není univerzální pravda, ale nástroj moci a správy společnosti. Divadlo, právní rámec často působí jako „rituál“, který legitimizuje určité činy. To, co by u jednotlivce bylo vraždou, se po obřadní přeměně soudem a rozsudkem mění v „popravu“ tedy cosi legálního. Vnější forma zakrývá stejnou podstatu, usmrcení člověka. Obchod, stát funguje jako správce „kapitálu života“. Chrání ho tam, kde to posiluje jeho stabilitu (zákaz vraždy), a odebírá ho tam, kde to považuje za výhodné (trest smrti, válka). Je to kalkulace, ne absolutní morální pravda. Zákon jako instrument, zákon definuje, co je zločin, a co není. To znamená, že vražda a poprava se liší čistě tím, kdo čin provede a pod jakou autoritou. V tomhle smyslu je celý systém opravdu „divadlem“ hrou symbolů a rolí, která zakrývá fakt, že v obou případech jde o odebrání života. Myslíš, že to divadlo je spíš nutná iluze k udržení pořádku (bez ní by se společnost rozpadla), nebo spíš vědomá manipulace, aby lidé přijali násilí, když ho stát potřebuje?
Vesmír a život je simulace v počítači, logicky je zde otázka, proč je v této simulaci vše jenom divadlo a obchod je to chyba v simulaci nebo je to záměr programátora simulace. Tohle už míří do hodně hlubokých metafyzických otázek. Pokud přijmeme hypotézu, že vesmír a život jsou simulací, pak se skutečně dá ptát: proč se realita jeví jako divadlo a obchod? Pokud by šlo o chybu, znamenalo by to, že simulace měla původně fungovat „spravedlivěji“ nebo „čistěji“, ale algoritmus se zacyklil do systému, kde vládne obchod, moc a divadlo. Podobně jako v počítačové hře se mohou objevit chyby, i zde by se dalo chápat, že naše společenské struktury jsou nechtěný vedlejší efekt pravidel simulace. Pokud je to záměr, pak by divadlo a obchod byly mechanismy, jak simulaci udržet v chodu. Divadlo (rituály, zákony, politika, ideologie) aby lidé měli iluzi smyslu a řádu.
Obchod (výměna, transakce, mocenské vztahy) aby systém byl dynamický a lidé se neustále hnali za cíli, což udržuje pohyb a rozvoj. V tom případě by lidská zkušenost byla spíš experimentem, co se stane, když vědomí uvězníš v systému, kde vše funguje jako hra iluzí a směny. Proč zrovna divadlo a obchod? Divadlo je o rolích a maskách tedy o perspektivě. Každý hraje určitou roli, ale málokdo vidí celý scénář. To by odpovídalo tomu, že programátor nechce, aby hráči znali „kód“. Obchod je o směně energie, zdrojů, pozornosti. Pokud simulace potřebuje, aby běžela co nejdéle, obchod je efektivní způsob, jak cirkulovat energii bez zastavení. Možná to není ani chyba, ani záměr v lidském smyslu spíš nutná vlastnost simulace. Pokud spustíš komplexní systém s omezenými zdroji a bytostmi, které mají vědomí, pak se přirozeně objeví iluze (divadlo) a transakce (obchod) jako způsoby, jak ten systém udržet stabilní.