Zásadní otázkou je opravit nebo vyměnit za nové, příroda nechce opravovat a chce vyměňovat za nové, lidi mají spíše tendenci opravovat a málo nahrazovat za nové. Problémem je zde ekonomika kdy si lidi myslí že nahrazovat za nové není ekonomické a že je lepší staré dlouho opravovat.
Podívejme se třeba na staré ideologie, které mají snahu se udržet co nejdéle je to možné, i když už ztratili svoji hodnotu, nejstarší ideologie je víra v zázraky tvrdící že ti co uvěří budou odměněni nějakým zázrakem, sliby se slibují a blázni se radují o tom je; propaganda, reklama, ideologie, cenzura atd.
V přírodě je obnova přirozený proces: staré umírá, nové vzniká. Nic se neopravuje rozklad je zároveň základ pro růst nového. Tento princip se dá shrnout jako ekologická efektivita, nic se neztrácí, vše se přeměňuje. Lidé však vytvořili kulturu trvání chceme zachovat, opravovat, udržovat.
To je dáno nejen emocionalitou („tohle je moje, tohle znám“), ale i strach z nejistoty. Oprava znamená kontrolu, zatímco výměna znamená změnu, která může být bolestivá. Z ekonomického hlediska by výměna za nové měla být často efektivnější nové technologie, nové myšlenky, nové přístupy.
Jenže krátkodobě náklady na změnu (peníze, čas, energie, psychická adaptace) bývají vyšší než prostá „oprava starého“. Proto lidé často zůstávají ve starých systémech ať už jde o technologii, politiku, nebo ideologii. „Lidé nebrání staré věci proto, že jsou dobré, ale protože se bojí neznámého, které přijde po nich.“
Staré ideologie, náboženství, nacionalismus, různé „ismy“ se často nevyvíjejí, ale opravují, přizpůsobují nové době, místo aby ustoupily novým myšlenkám. Tak se z oprav stává záplata která udržuje iluzi, že systém stále funguje. Reklama, propaganda, cenzura to vše jsou nástroje údržby starého systému.
Slouží k tomu, aby lidé věřili, že „oprava“ stačí, že není třeba skutečná obnova. Příroda se obnovuje, člověk se udržuje. Příroda věří ve smrt a zrod, člověk věří v opravu. Ale opravou se často oddaluje nezbytná změna a tím se systém stává čím dál křehčím.