Politici mi připomínají programátory, co neumí programovat, a tak tvrdí, to ta minulá vláda neuměla programovat vaši budoucnost, my umíme programovat vaši budoucnost správně. Proč politici lžou těm, co je zvolili a pořád programují nové teorie co v praxi nefungují? Politici jsou egomaniaci co si hrají na to, co nejsou, prvních deset let života člověka určuje jeho celý život, podívejme se na prvních deset let života úspěšného politika a pochopíme myšlení a konání politiků. Získání a udržení moci politika je soutěž o důvěru lidí. Slíbit „lepší program“ je jednodušší než přiznat složitost a nejistotu.
Zjednodušování reality svět je složitý, ale voliči chtějí jasná a jednoduchá řešení. Politik, který by mluvil realisticky, by působil slabě. Krátkodobost volební cykly nutí politiky hrát na efekt v horizontu několika let, ne na dlouhodobou funkčnost. Proto „programují“ spíš iluze než robustní systémy. Úspěšný politik musí mít velké ego a odolnost jinak by v konkurenčním a často špinavém prostředí neobstál. Problém je, že ego, které pomáhá přežít, se často přetaví do odtržení od reality a neschopnosti přiznat chybu. Psychologie říká, že vzorce chování, sebevědomí a vztah k autoritám se skutečně formují v dětství.
Někdo, kdo se naučil manipulovat, aby přežil, pak manipuluje i jako dospělý. Ten, kdo byl obklopen mocí nebo naopak bezmocí, může celý život hrát role, které to odrážejí. Proto má smysl dívat se na „osobní příběh politika“, ne jen na jeho program. Podobně jako v programování algoritmus, který vypadá dobře na papíře, může v praxi selhat na detailech. Politici často „prodávají kód bez debugování“ tedy teorie bez testování na realitě. Politici nelžou jen proto, že jsou špatní lidé, ale protože systém je k tomu tlačí kdo nelže, vypadá naivně a nevýrazně. Je to spíš „chyba v designu systému“ než jen „špatní programátoři“.