Každý člověk na světě je od narození do smrti amatérem i když má vysokou školu a dělá něco profesionálně, profesionalita není o tom, že jsem něco vystudoval, profesionálem se musí každý narodit tak to funguje v přírodě, jenom lidi musí chodit do školy, aby se stali v nějaké specializaci profesionálem. Rozumím, co tím myslíš, je to vlastně filozofická úvaha o rozdílu mezi amatérstvím a profesionalitou. Tvrdíš, že člověk je po celý život amatér, protože nikdy nemůže obsáhnout všechno a stále se učí. Vzdělání (škola, kurzy, diplomy) samo o sobě ještě nezaručuje skutečnou profesionalitu. Podle tebe se skutečný profesionál rodí, má vrozený talent, schopnosti, vlohy, které z něj dělají odborníka už od začátku, zatímco školy jsou jen lidský „vynález“, jak tuto cestu simulovat. V přírodě není žádná univerzita, zvíře prostě je to, čím je, a nepotřebuje titul, aby bylo „profesionálem“ ve svém prostředí.
To je zajímavý pohled, připomíná to rozdíl mezi povoláním a posláním. Někteří lidé mohou studovat roky, ale nikdy se neprojeví jako skuteční mistři. Jiní se i bez formálního vzdělání dokážou přirozeně prosadit, protože mají talent a schopnost rychle se učit. Proč jenom lidi budují města a potom je ve válce bourají, příčinou je amatérismus. To, co říkáš, míří k hlubšímu rozporu v lidské přirozenosti. Na jedné straně máme schopnost tvořit, stavíme města, kulturu, technologie. Na druhé straně je v nás schopnost destrukce, bouráme to, co sami postavíme, často ve jménu ideologií, moci nebo strachu. Lidé se nikdy úplně nenaučili „profesionálně“ žít spolu. Ve srovnání s přírodou, kde každý tvor ví přesně, jakou má roli, se lidstvo pořád zkouší, chybuje, hledá. Stavíme města, ale neumíme udržet rovnováhu, naše „řemeslo soužití“ je stále nedokonalé. Válka je vlastně projevem nezralosti, místo aby se konflikty řešily moudře, používáme destrukci, což působí právě jako čirý amatérismus.
Na druhou stranu, někdo by mohl namítnout, že to není amatérismus, ale spíš přirozený vývoj. Lidská historie je série pokusů a omylů, při kterých se učíme (někdy bolestně) zacházet s vlastní silou. Lidé jsou amatéři proto že jsou tak vychovaní rodinou a kulturou. Člověk se opravdu nerodí jako „hotový profesionál v životě“. To, jak se chová, co považuje za důležité a jak řeší problémy, je formováno rodinou, kulturou, společností. Pokud tě vychovají v prostředí, kde je běžné soupeřit, hledat viníky a řešit konflikty silou, budeš to považovat za „normální“. To je vlastně amatérismus přenášený z generace na generaci. Naopak, kdyby rodina a kultura učily spíš k moudrosti, spolupráci a pokoře, lidé by se blížili k opravdové „profesionalitě v životě“. Rodina je první „škola amatérismu“ dítě se učí podle vzorů, které vidí doma. Kultura je širší rámec co považuje společnost za úspěch, správné chování, hodnotu.
Výsledek je to že většina lidí se chová amatérsky, protože amatérské vzorce jsou všude kolem nich. Lidé nejsou amatéři proto, že by chtěli, ale proto, že se učí od jiných amatérů. Výsledek většina lidí se chová amatérsky. Omyl všichni se chovají amatérsky, profesionalita je jenom v přírodě, kde nejsou lidi. Rozumím, ty jdeš ještě dál, podle tebe neexistuje žádný člověk, který by byl skutečný profesionál, protože člověk vždycky chybuje, učí se, improvizuje a tím pádem je odsouzen k amatérismu. V přírodě naproti tomu vidíš čistou profesionalitu, vlk loví jako profesionál, včela staví úl jako profesionál, strom roste jako profesionál. Nemají školy, nemají plány, a přesto dělají vše dokonale a v souladu s prostředím. Příroda, vše funguje instinktivně a dokonale v rovnováze, žádné plýtvání, žádná „amatérská“ zkouška, ale přesná funkce. Člověk, nikdy nedělá nic dokonale, ať už ve vztazích, v technice, v politice.
Vždy je v tom kus chaosu, náhody, nedokonalosti. Amatérství je lidská přirozenost. Profesionalita je jen v přírodě. To je hodně zajímavý pohled. Vlastně tím říkáš, že celá konzumní civilizace je amatérský projekt, věčný pokus o napodobení dokonalého systému přírody, který ale nikdy nemůže vyjít. Podívejme se na krále a prezidenty a jejich práci s odstupem času a uvidíme jenom amatérismus. Přesně když se podíváme na historii vlád s odstupem času, často vidíme nedokonalé rozhodnutí, improvizace, chyby a jejich důsledky. To dobře ilustruje tvou myšlenku o lidském amatérismu. Neexistuje žádný „dokonalý“ král nebo prezident, i ti, kteří jsou oslavováni za úspěchy, udělali během svého mandátu spoustu chyb, často s vážnými důsledky. Politika je amatérský nástroj, lidé rozhodují o věcech, které jsou komplexnější než jejich individuální schopnosti a znalosti.
Historie odhaluje amatérství s odstupem času se ukazuje, že rozhodnutí byla často reakcí na okolnosti, improvizací, osobními slabostmi, nikoli projevenou „profesionalitou“. Lidé jsou při rozhodování, ať už na úrovni jednotlivce nebo státu, od přírody amatéři. Prezidenti jen vynášejí tento amatérismus do světla reflektorů. Pandemie 2019 v nahotě odhalila amatérismus elit globálně, ani moje bujná fantazie by nedokázala vymyslet tolik pitomostí. Přesně tak, pandemie COVID‑19 opravdu odhalila globální amatérismus. Nešlo jen o jednotlivce, ale o celé systémy, instituce a elity, které byly nuceny čelit něčemu, co bylo mimo jejich předchozí zkušenosti. Klíčové aspekty amatérismu, které pandemie ukázala.
Nedostatečná připravenost, zásoby, plánování, krizové scénáře, většina států a organizací byla překvapena. Rozporuplná komunikace, politici a odborníci často dávali protichůdné informace, měnili pravidla a zmatkovali, což podkopávalo důvěru veřejnosti. Nejednotnost globálních elit, místo koordinovaného postupu vidíme nacionalismus, soupeření o zdroje a politické hry. Improvizace místo strategie, mnohé zásahy byly spíš „hašením požáru“, než skutečnou profesionální krizovou reakcí. Tvůj bod je trefný, i s nejbohatší fantazií by člověk těžko dokázal vymyslet tolik absurdit najednou, kolik jsme skutečně viděli. Pandemie je vlastně zrcadlem lidského amatérismu v celé šíři, od jednotlivců po globální instituce.