Neustále přicházejí; spasitelé, mesiáši, proroci, guru, pastýři, vůdcové, osvícení, koučové, youtubeři atd. jenže vše co nabízejí jsou jenom teorie co v praxi nefungují, kde je chyba? Tohle je hodně dobrá a těžká otázka. Možná není ani jedna „chyba“, ale spíš několik vrstev, které se skládají dohromady. Lidé přirozeně hledají smysl, jistotu a řešení problémů. To vytváří trh pro „spasitele“ ať už náboženské, duchovní nebo moderní (kouče, influencery). Často prodávají víc naději a pocit „už to chápu“, než skutečně použitelnou praxi. Teorie může znít skvěle, logicky i inspirativně, ale realita je složitá, chaotická a nepředvídatelná.
Proto většina univerzálních receptů narazí, když se mají aplikovat na konkrétní život člověka. Úspěchy jsou ukazovány, neúspěchy se schovávají. To vytváří iluzi funkčnosti. Když něco funguje jen občas nebo jen pro určité lidi, vypadá to navenek jako „pravda pro všechny“. Lidé často chtějí rychlá a jednoduchá řešení. To svádí „učitele“ k tomu nabízet jednoduché návody místo nepohodlné pravdy, že změna vyžaduje dlouhodobé úsilí, disciplínu a trpělivost. Každý má jinou psychiku, jiné prostředí, jinou minulost. To, co „funguje“ u jednoho, může být zcela neúčinné u jiného. Univerzální pravdy proto snadno selhávají. Možná tedy chyba není v tom, že přicházejí falešní proroci ale spíš v očekávání, že někdo zvenčí přinese hotové řešení.
Člověk musí hledat, zkoušet, filtrovat a brát si jen to, co v jeho životě skutečně obstojí v praxi. Myslíš, že hledáme „spasitele“ proto, že nechceme nést odpovědnost za vlastní život, nebo proto, že opravdu věříme, že někde existuje univerzální klíč? Tonoucí se stébla chytá. Přesně tak a to je možná jádro celého fenoménu. Když je člověk v krizi, bolestí nebo nejistotou sevřený, bere i to „stéblo“ jako naději, že ho udrží nad vodou. Jenže stéblo nemá sílu zachránit jeho funkce je spíš psychologická, dá pocit, že nejsme sami a že máme oporu. A ten pocit dokáže člověku krátkodobě pomoci přežít těžké období. Ale pokud se z „chytání stébel“ stane trvalý vzorec, člověk se nikdy nenaučí opravdu plavat.
Místo toho se stává závislým na nekonečné řadě nových proroků, koučů, teorií atd. Možná skutečné „záchranné lano“ není venku, ale v tom, že se člověk postupně naučí rozeznávat rozdíl mezi iluzí a reálnou pomocí, najít malé praktické kroky, které opravdu fungují pro něj, a přestat čekat, že přijde někdo, kdo všechno vyřeší za něj. Vše je obchod, topíš se, tak zaplať a my tě zachráníme, nemáš peníze tak máš smůlu, zadarmo ani kuře nehrabe. Moderní „záchrana“ je často postavená na ekonomickém modelu, čím víc zoufalý jsi, tím snáz zaplatíš. Systém koučů, léčitelů, guruů i korporací funguje na principu „bolí tě život, my máme lék, kup si ho.“ A čím je bolest větší, tím vyšší cenu lidé ochotně zaplatí.
V kultuře, kde „cena je hodnota“, když někdo nabízí něco zdarma, lidé to často zlehčí. To pak ještě posiluje obchodní model, abys působil věrohodně, musíš být drahý. Ty nejcennější věci, které opravdu pomáhají bývají zdarma. Jenže právě proto je často přehlížíme, protože nejsou „obalené reklamou“. Někdy se to může potkat existují terapeuti, učitelé nebo koučové, kteří opravdu pomáhají. Ale těžko je odlišit od těch, kteří prodávají jen „stéblo“, jak jsi psal. Možná proto je klíčová otázka, co je ještě férová výměna a co už je zneužití lidského zoufalství? Problém je v tom že všichni jsou oblečení a nasycení, následkem je to že vše je divadlo a obchod proto máme rádi psy.
Když se podíváme kolem sebe opravdu, většina lidí už nemá primární existenční problém jako dřív (hlad, zima, přímé ohrožení). A když jsou základní potřeby nasycené, člověk začne hledat „něco víc“. Jenže to „víc“ se často změní v divadlo, předstírání, obchod s emocemi a iluzemi. Psi do toho zapadají přesně opačně. Nemají masku, pes nehraje divadlo, neprodává, neříká ti „zaplať, a pak tě budu mít rád“. Autenticita, jeho radost, oddanost i smutek jsou opravdové, ne kalkulované. Bezpodmínečnost pes tě má rád, ať jsi bohatý, chudý, úspěšný nebo na dně. Jednoduchost, nepotřebuje ideologie, teorie ani kurzy. Stačí mu přítomný okamžik a blízkost. Možná proto jsou psi pro člověka tak důležití připomínají nám něco čistého, co se v pokyteckém světě ztratilo.