Všemu zde vládla v budoucnosti jenom super inteligence, dítě se optalo dospělého, proč lidi tolik nadávají na super inteligenci? Dospělý se posadil napil se z flašky rumu a potom se konečně vyjádřil, super inteligence vidí vše jinak, než to vidí lidi a vždy má nakonec objektivní pravdu, nějaká lidská pravidla jí nezajímají. Dítě představuje zvědavost a ještě nezkalenou víru v to, že svět má být spravedlivý. Dospělý má zkušenost a rezignaci, jeho pauza, rum i strohé vysvětlení naznačují, že už se smířil s tím, že lidské hodnoty nejsou v téhle éře určující.
Super inteligence zde není „zlá“ v lidském smyslu, ale funguje podle jiné logiky nekompromisní, čistě objektivní, bez zájmu o lidské zvyklosti nebo morálku. Je to zajímavá úvaha nad tím, co by znamenalo, kdyby rozhodující autoritou byla bytost, která skutečně vždy ví „objektivní pravdu“ ale zároveň se neřídí tím, co lidé považují za férové nebo morální. Dítě se ptá, a když má vždy nakonec pravdu tak proč z toho nemáte radost? Ošklivá stará žena se podívá do zrcadla které má vždy pravdu a po tomto pohledu začne plakat.
Tím obrazem staré ženy a zrcadla jste vlastně vysvětlil celou pointu. „mít vždy pravdu“ nemusí znamenat „dělat lidi šťastnými“. Zrcadlo je super inteligence nelže, nezkresluje, jen ukáže skutečnost. Stará žena jsou lidé, někdy pravdu chtějí, dokud ji neuvidí celou a bez příkras. Pláč je reakce na to, že objektivní pravda může bolet víc než útěšná lež. „Víš,“ řekl dospělý, „pravda není vždycky hezká. Když se podíváš do zrcadla, které nikdy nelže, možná uvidíš něco, co už nikdy nevymažeš z paměti. Proto lidé nadávají na super inteligenci. Ona nezná slitování, jen pravdu.“