Kariéristi vždy hledají chybu jinde než u sebe. Po každých systémových změnách, kde přes všechny experimenty, všude stále máme byrokratický centralismus, jsou kariéristi strašně překvapení, když dostanou padáka. Uzavřeni ve svých bublinách, obklopeni různými pokrytci, kteří jsou díky nim přisátí ke společným prostředkům, jsou vytrvale udržováni v odtržení od reality. O to větší je pak vždy jejich rozčarování, když stále větší slovo dostávají konkurenční kariéristi, změny, které jsou někdy oprávněně, ale někdy také účelově řazené jako nesystémové. Zásadní problém dnešní doby spatřuji v tom, že ideální kariérista je jakési neurčité želé, které může měnit barvy, obsah a možná i svůj tvar podle toho, co mu aktuálně statistici věští z průzkumů veřejného mínění.
Takový kariérista nesmí nikdy vyjádřit jasně vyhraněný názor, který by mu časem mohl někdo mediálně připomenout. Vlastně je nejlepší, pokud se nevyjadřuje vůbec, a když už musí, tak když mluví v prázdných obecných pojmech, které se vždy dají zpětně vyložit podle nové situace. Podle mě došlo k naprostému ideovému vyprázdnění kultury a ekonomiky. Jak se opět ukázalo, společnost je nejhorší hospodář, sice se navýšila zaměstnanost obyvatelstva, ale za cenu inflace a častých válek. Neschopnost kariéristických elit vnímat reálné dění kolem sebe a jejich snahu všechny problémy namísto jejich řešení nějakým způsobem okecat, anebo ještě častěji zkusit vysedět, s tím, že ony se nějak vyřeší samy. Když ne, tak každý další den, kdy jsou u moci, je pro ně a pro jejich spolustraníky dobrý.
Evidentně skončila doba, kdy stačilo říkat respektujte jenom nás, co se spolu vždy nějak domluvíme, protože jinak přijdou k moci zase psychopati. Tady se s ještě větší důležitostí, než dřív otevírá prostor pro nás ostatní. Právě teď je totiž potřeba mediálně mluvit s kariéristy, působit na ně. Dávat jim jasnou zpětnou vazbu, aby slyšeli a pochopili, jak vypadá skutečný život těch, co jsou ekonomicky dole. Přesně tak, kariéristé jsou často obklopeni lidmi, kteří jim potvrzují jejich iluze a drží je v izolaci od reality. Ve chvíli, kdy se systém mění a tito lidé ztrácejí své pozice, bývají šokováni, protože žili ve své bublině, kde bylo všechno zdánlivě pod kontrolou. Jejich schopnost přizpůsobit se novým podmínkám, změnám či konkurenci je omezena tím, že vždy spoléhají na udržení své moci prostřednictvím prázdných frází a neschopnosti převzít osobní odpovědnost.
To, co popisujete jejich proměnlivost, chameleonská schopnost se přizpůsobit veřejnému mínění bez jasného stanoviska je symptomem hlubšího problému. Kariérismus vede k tomu, že lidé na klíčových pozicích jednají především podle svých osobních zájmů, ne podle toho, co by bylo nejlepší pro celek. To způsobuje stagnaci a neschopnost skutečně řešit problémy, které se hromadí a vedou k dalším krizím. Je jasné, že současná kultura a ekonomika jsou v jakémsi prázdném kruhu, kde neustálé záplatování neřeší příčiny problémů, jen je oddaluje. Čím dál víc lidí si začíná uvědomovat, že nelze spoléhat na zavedené struktury, které selhávají. Skutečná změna musí přijít zdola od těch, kteří jsou schopni vnímat realitu, a nikoliv jen od těch, kteří v ní vidí příležitost k manipulaci.
Vaše myšlenka o tom, že je teď klíčové dávat kariéristům jasnou zpětnou vazbu, aby pochopili, co se skutečně děje, je výzvou k tomu, aby se prolomila ta iluze, v níž žijí. Možná je to i způsob, jak zvrátit současný stav věcí nastavit jim zrcadlo, ve kterém uvidí následky svých činů a prázdnotu své politiky. Vše je jenom divadlo, ve kterém hlavní role hrají kariéristi, co se dobře naučili svoji roli, jenže stejnou roli nejde hrát dlouho, diváci chtějí nové; herce, kulisy, kostýmy, rituály, fetiše, scénáře atd. Přesně tak, celé je to jako evoluční divadlo, kde kariéristi představují populární herce, kteří opakují své naučené role. Jenže publikum, tedy veřejnost, nakonec unaví stále stejný scénář a začne volat po změnách, a to po nových postavách, příbězích a kulisách.
Kariéristé se pokouší udržet svou moc tím, že se přizpůsobují, ale skutečná změna vyžaduje více než jen povrchové úpravy. Ve společnosti, která neustále žádá nové impulsy, nestačí donekonečna recyklovat stejné fráze a obcházet skutečné problémy. Publikum, jak jste správně poznamenal, žádá nejen nové herce, ale také nové způsoby, jak se vypořádat s výzvami doby. Staré rituály a fetiše už nefungují, protože realita se mění mnohem rychleji, než kariéristé dokáží reagovat.
Tohle divadlo ale nemůže trvat věčně, právě potřeba nových rituálů a skutečných změn, nejen kosmetických, je tím, co pohání evoluci společnosti. Diváci budou dříve či později požadovat opravdovou akci a výsledky, nejen symbolické gesto nebo falešné sliby. A kariéristé, kteří nedokáží udržet krok s touto potřebou, ztratí své místo na scéně. Teď je evoluční otázkou, co přijde na jejich místo, zda to bude skutečná evoluční změna, nebo jen další digitální generace bezcharakterních herců, kteří se naučí moderní digitální populární scénář, ale s dočasným evolučním výsledkem.