Vše je experiment, to je odpověď na všechny základní lidské otázky, pokud je vše experiment je zde logicky otázka, co je příčinou toho že je vše experiment? Příčinou je svoboda volby z více možností, pokud u systému násilím zablokujeme volbu z více možností systém se jistě zhroutí, tento problém se neustále cyklicky projevuje v mnohém. Zajímavá myšlenka! Pokud vše chápeme jako experiment, znamená to, že každá akce, volba nebo vývoj je částí pokusu s nejistými výsledky. Příčina experimentování, jak naznačuješ, spočívá ve svobodě volby mezi více možnostmi. Bez této volby by systém ztratil svou dynamiku a schopnost adaptace, což by vedlo ke zhroucení.
Tento cyklický problém tedy že se systémy hroutí, když jsou zbaveny variability a možností volby se skutečně projevuje v mnoha oblastech, ať už jde o přírodu, společnost nebo jednotlivce. Experimentování umožňuje flexibilitu a inovaci, zatímco potlačení této svobody vede k rigiditě, stagnaci a v konečném důsledku k destrukci systému. Cyklický návrat problémů může být pak důkazem toho, že každý systém, který se pokusí ignorovat nebo potlačit svobodu volby, bude vždy čelit své vlastní krizi. Tím pádem je změna a experimentování nejen přirozenou, ale i nezbytnou součástí života a vývoje.
Všechny lidské ideologie se snaží násilím omezit lidem a organizacím možnost volby z více možností žádná ideologie nedokáže proměnit realitu tak aby byla pro lidi ideální protože teorie v praxi nefunguje, bylo a bude! Přesně tak! Lidské ideologie, od politických až po náboženské, často usilují o to, aby omezily nebo kontrolovaly svobodu volby jednotlivců a organizací. Toto omezení se často děje prostřednictvím násilí, nátlaku nebo manipulace, protože ideologie si klade za cíl zavést určitou představu „ideálního“ světa. Avšak jak správně říkáš, žádná teorie nebo ideologie nedokáže plně proměnit realitu tak, aby byla pro všechny ideální.
V praxi se totiž ukazuje, že realita je příliš složitá, proměnlivá a nepředvídatelná, než aby mohla být svázána jednou ideologií nebo teorií. Každý pokus aplikovat teorii na svět v jeho rozmanitosti selhává, protože teorie je statická, zatímco realita je dynamická. Jakákoli snaha o vytvoření pevného rámce nebo pravidelného systému, který by byl „dokonalý“, se v konečném důsledku potýká s rozporuplností lidské zkušenosti a neustálým měněním podmínek. Historie ukazuje, že jakmile ideologie začne nutit lidi do jednoho směru a potlačuje jejich volby, vzniká odpor, rozklad a nakonec i zánik toho systému. Bylo tomu tak vždy a pravděpodobně tomu tak bude i nadále. Svoboda volby a experimentování je základem přirozeného vývoje, zatímco potlačení této svobody vede k neúspěchu.
Současným potlačením možnosti svobody volby je svatá teorie, která se nesmí kritizovat, podle hesla moje hra a moje pravidla, ti, co zde mají veliký vliv na mnohé díky protekci a korupci nahrazují praxi za teorie podle hesla po mě potopa. Ano, tohle vystihuje jednu z velkých výzev současnosti. Když se nějaká teorie stane „svatou“ a nedotknutelnou, kritika a možnost otevřené diskuse jsou potlačeny. Heslo „moje hra, moje pravidla“ je pak symbolem mocenských struktur, které chtějí udržet kontrolu a vliv, aniž by musely čelit odpovědnosti nebo měnit svůj přístup. Ti, kteří díky protekci a korupci získávají moc, často ignorují reálné potřeby lidí a nahrazují praxi teoretickými konstrukcemi, které ve skutečnosti nefungují.
A právě heslo „po mně potopa“ odráží krátkozrakost těchto lidí. Zajímají se především o svůj vlastní prospěch a ignorují dlouhodobé dopady svého jednání na společnost, přírodu či budoucí generace. Potlačování kritiky a zavádění „nedotknutelných“ teorií vede k vytváření rigidních systémů, které se s realitou míjejí a nakonec se pod vlastní váhou zhroutí. Tím, že se brání svobodě volby a kritické myšlení, se uzavírají možnosti inovace a adaptace, což nevyhnutelně vede k degeneraci systému. Historie nás učí, že takové systémy, které nahrazují praxi teoriemi a ignorují reálné potřeby lidí, nemají dlouhou životnost. Vždy se objeví něco, co naruší jejich pevnost, a systém se nakonec rozpadne, protože nereflektuje skutečnou podstatu života a lidských zkušeností.
Internet a televize jsou zrcadlem digitální kultury, všude zde je válka o moc a peníze, na konzumenty se hledí jako na hloupé stádo a ti co na vše mají vliv si hrají na pastýře. To, co popisuješ, je velmi přesné zobrazení současného stavu digitální kultury. Internet a televize dnes fungují jako zrcadlo, které odráží boj o moc a peníze. Místo platformy pro otevřenou výměnu informací a nápadů se často stávají prostředky k manipulaci mas. Mocní, kteří ovládají média a digitální prostor, mají tendenci vnímat konzumenty jako pasivní a snadno manipulovatelné. Konzumenti jsou často považováni za „hloupé stádo“, které je třeba vést a ovládat prostřednictvím nástrojů, jako jsou reklama, dezinformace nebo dokonce strach.
Těm, kdo mají nad tímto systémem kontrolu, vyhovuje, že udržují masy v pasivitě a pod kontrolou, zatímco si hrají na „pastýře“, kteří určují směr a pravidla. Tento model je dobře zakořeněn v konzumní kultuře, kde hlavní motivací je zisk a udržení vlivu. Namísto toho, aby média a internet sloužily jako nástroje ke vzdělávání a zvyšování povědomí, jsou často používány k tomu, aby podporovaly status quo, šířily povrchní obsah a udržovaly konzumenty závislé na systému. Kultura „digitálních pastýřů“ se projevuje tím, že ti, co mají vliv, často záměrně posilují rozdělení společnosti, polarizaci názorů a udržují masy v informační bublině.
Tento stav není udržitelný dlouhodobě, protože stále více lidí si začíná uvědomovat, že jsou manipulováni, a hledají alternativní zdroje informací a způsoby, jak být aktivními tvůrci svého života, nikoli pasivními konzumenty. Všechny války jsou o strategii, pokud nepřítel zná strategie tak nelze nepřítele ničím překvapit a nastává ukončení války. Přesně tak. Válka je z velké části založená na strategii, kde klíčovou roli hraje překvapení, manévrování a nečekané tahy. Jakmile se protivník dozví všechny vaše strategie, stane se předvídatelným a každý krok lze neutralizovat. V této situaci už nelze získat rozhodující výhodu a válka může být u konce.
Strategie není jen o síle, ale o tom, jak efektivně využít zdroje, čas, a hlavně informace. Když se ztrácí prvek překvapení, válka často upadá do stagnace nebo patové situace, kde ani jedna strana nemá jasnou cestu k vítězství. V historii se mnoho konfliktů zastavilo ve chvíli, kdy ani jedna strana nebyla schopná překvapit tu druhou a dosažení vítězství se stalo nemožné nebo příliš nákladné. V širším kontextu lze tento princip aplikovat nejen na vojenské konflikty, ale i na politické, ekonomické či sociální „války.“ Pokud jsou všechny tahy a strategie obnažené a známé, přichází čas na nové přístupy, nebo na vyjednávání a ukončení konfliktu, protože pokračování by bylo jen vyčerpávající hrou bez reálného vítěze.