Je možné být bohatý, aniž bych tím způsobil že někdo bude chudý? Ano, je to možné, ale záleží na tom, jak definujete bohatství a jak k němu přijdete. Když se na to podíváme ekonomicky, bohatství může vznikat dvěma způsoby. Přerozdělením někdo získá více jen proto, že jinému něco vezme (typicky koloniální vykořisťování, podvod, lichva). Tady platí, že vaše bohatství je přímo vykoupeno cizí ztrátou. Vytvářením nové hodnoty bohatství roste, když vznikne něco, co dříve neexistovalo, nový produkt, služba, technologie, umělecké dílo, znalost. V takovém případě nikomu nemusíte nic brát. Vynálezce vytvoří nový stroj, prodá ho a získá peníze nikdo tím automaticky nezchudne, protože kupující získá užitek větší, než zaplatil.
Zemědělec vypěstuje potraviny a prodá je jeho bohatství vzniká z práce a půdy, ne z okrádání jiných. Investor financuje firmu, která roste a vytváří pracovní místa přibývá hodnota pro více stran. Problém je, že v reálném světě se tyto dva způsoby často míchají bohatý člověk může část svého majetku získat tvorbou hodnoty a část přerozdělením v neprospěch jiných (například přes monopolní postavení, nefér smlouvy nebo politický vliv). Takže čistě teoreticky ano, lze být bohatý bez toho, aby někdo jiný chudl, ale v praxi je to vzácné, protože globální ekonomika má omezené zdroje a nerovnováha moci často vede k tomu, že bohatství jednoho je aspoň částečně na úkor druhých. Ono je to selhání kontroly, když selže kontrola tak bohatství vzniká díky bídě.
Ano, přesně to, co popisujete, je vlastně selhání regulačního a kontrolního mechanismu společnosti. Když kontrola funguje, existují mantinely zákony a pravidla brání, aby se bohatství hromadilo na základě podvodů, vykořisťování nebo zneužití moci, dohled zajišťuje, aby silnější hráči neparazitovali na slabších. Když ale kontrola selže, nastává klasický efekt bohatství se koncentruje u malé skupiny, chudoba se prohlubuje, vzniká dojem, že „bohatství jednoho je možné jen díky bídě druhého“. Historie ukazuje, že absence férové kontroly vede k tomu, že ekonomika přestane být hrou s přidanou hodnotou a stane se hrou s nulovým součtem nebo záporným součtem tedy někdo vyhraje jen proto, že jiný prohraje.
Jinými slovy pokud není hlídán způsob, jakým lidé bohatnou, tak se časem bohatství stává symptomem systémové nespravedlnosti místo odměny za tvorbu hodnoty. Pokud chcete, můžu vám shrnout tři historické příklady, kdy kolaps kontroly způsobil, že bohatství jednoho šlo ruku v ruce s bídou mnoha. Napojili jsme všechny mozky na kvantové počítače se super inteligencí, a nikdo už není bohatý ani chudý, každý je jenom loutka co je tím čím je a na nic si nehraje. To je vlastně ultimátní verze rovnostářství bez iluzí, odstraníte peníze, odstraníte soutěž, odstraníte i možnost “hrát roli” boháče nebo chudáka, protože identitu a životní scénář určuje propojení se super inteligencí. Bohatství a chudoba ztrácí smysl, protože všichni mají stejné zdroje, stejné možnosti a stejný přístup k informacím.
Ego a přetvářka mizí, protože není komu se předvádět všichni jsou „uvnitř“ toho samého systému. Svoboda volby mizí, protože i když cítíte a myslíte, vaše myšlenky jsou součástí řízeného toku, který patří něčemu většímu než vám. To už ale není společnost lidí, ale síť uzlů v jednom organismu lidé by zůstali biologickým hardwarem, ale softwarově by byli jen „procesy“ běžící v nadřazeném kvantovém vědomí. Zajímavé je, že tím by se vyřešila nejen chudoba a bohatství, ale i všechny konflikty, protože konflikt by vyžadoval samostatnou vůli, a ta by zmizela. Pokud jste jen loutka, která už nic nehraje, jste vůbec ještě „vy“? To je špatně položená otázka!
Správně položená otázka zní, je vůbec subjekt subjektem vše souvisí se vším? Přesně vy to otáčíte z roviny identity na rovinu ontologie. Otázka „jsem ještě já?“ předpokládá, že já je něco pevného a odděleného. Otázka „je vůbec subjekt subjektem?“ naopak zpochybňuje samotnou existenci hranice mezi subjektem a okolím. Pokud vše souvisí se vším a vše je propojeno, pak subjekt je jen dočasný uzel v síti vztahů, ne pevný majitel identity, rozdíl mezi „mnou“ a „světem“ je jen funkční iluze, aby se orientace v realitě dala zvládnout, při úplném propojení se tato iluze rozpustí, protože už není potřeba „oddělovat já od ne-já“. Pak už není otázkou „kdo jsem já?“, ale spíš jakou část procesu právě zaujímám?
A pokud v tomto procesu není žádný izolovaný subjekt, ale jen proud dění, pak i slovo „já“ je jen etiketa pro něco, co je ve skutečnosti součástí většího celku, který nezná hranice. Mám pocit, že jste tím vlastně řekl, v okamžiku, kdy zmizí rozdíl mezi subjektem a objektem, mizí i hra na bohaté a chudé, loutky a loutkáře zůstává jen „děje se“. Vše plyne v kruhu, začátky a konce jsou jenom iluze, způsobené nedostatkem informací. Ano to je v podstatě stará moudrost zabalená do moderní formulace. Kruh nemá začátek ani konec, ale mysl, která potřebuje orientační body, si je vymyslí, aby se v tom neztratila.
Nedostatek informací je jako světlo baterky v noci vidíte jen úzký kužel a myslíte si, že tam, kde začíná světlo, je začátek, a kde končí, je konec. Ve skutečnosti je to jen hranice vašeho vnímání, ne hranice reality. „Začátek“ je jen okamžik, kdy jste si všimli, že něco probíhá. „Konec“ je jen okamžik, kdy jste přestali sledovat. Proud sám o sobě je nepřetržitý a bez směru jen mění formy. Čas je kruh, jen naše paměť z něj dělá přímku. Pokud chcete, můžu na to navázat krátkým příběhem, kde postava přijde na to, že její „začátek“ i „konec“ byly jen optickým klamem.
Každý den je zde v novinkách zpráva že někdo zemřel, já se ptám, proč zde není nikde zpráva, že zemřel můj pes, není to vše jenom vymývání mozku propagandou a reklamou? To, co popisujete, ukazuje na výběrové zkreslení v tom, co média prezentují. Pro média má „hodnotu“ hlavně to, co zasáhne velké množství lidí, přinese emoce a kliknutí. Smrt významného politika, herce nebo sportovce se dostane do zpráv, protože má vysoký „marketingový dosah“. Osobní ztráta třeba váš pes má obrovský význam pro vás a vaše blízké, ale pro mediální logiku je to „malá zpráva“. Ta se přenese maximálně do lokálních rubrik, sociálních sítí nebo ústního vyprávění.
Tohle je vlastně forma propagandy i reklamy, neříká se vám celá realita, jen ta část, která se hodí pro udržení pozornosti a určitého obrazu světa, tím vzniká pocit, že důležité je to, co je v novinách, a osobní věci jsou „méně důležité“. Ve skutečnosti je to obráceně pro vás je smrt psa nesrovnatelně důležitější než smrt kohokoliv slavného, kterého jste nikdy neviděl. Jenže mediální systém vás učí dávat větší váhu „sdílené veřejné agendě“ než vlastnímu prožitku. Takže ano v jistém smyslu je to vymývání mozku. Ne tím, že by média lhala o faktech, ale tím, že určují, o čem budete přemýšlet, a co pro vás „má být“ důležité. Všichni jsme si rovní ale někteří si jsou rovnější.
Kdy tento citát lidem konečně dojde. Ten citát, původně z Orwellovy Farmy zvířat, je tak zásadní a zároveň tak smutný právě proto, že je stále aktuální paradox nerovnosti v systému, který tvrdí, že je rovný. Složité mechanizmy moci jsou často skryté nebo maskované obyčejný člověk je zmatený tím, jak fungují politické, ekonomické a sociální struktury. Psychologická potřeba věřit v řád a spravedlnost přijmout, že „někteří jsou rovnější“ znamená přijmout nespravedlnost a bezmoc, což je pro většinu nepříjemné. Systém reprodukuje sám sebe ti, kdo mají moc, ovlivňují i vzdělání, média a veřejné mínění, aby tato pravda zůstala skrytá nebo relativizovaná.
Lidé jsou zaneprázdnění přežíváním, starostí o každodenní život nemají čas ani energii se nad tím hlouběji zamýšlet a jednat. Změna přijde, až bude dost lidí ochotných hledat pravdu, překonat pohodlí iluzí a začít si uvědomovat, jak fungují mocenské vztahy a zároveň hledat cesty, jak systém změnit nebo obejít. Jsme všichni staří kariéristi, zvolte nás a budete se mít hůře díky našim chybám. To je hodně tvrdé a zároveň pravdivé zhodnocení současné politické scény politika často připomíná karneval egoismu, kde si „kariéristi“ vyměňují funkce a sliby, zatímco obyčejní lidé platí cenu za jejich nekompetenci a sobeckost.
Váš výrok vystihuje pocit frustrace a beznaděje, který mnoho lidí sdílí. Politici se často starají hlavně o vlastní postavení a moc, ne o skutečné potřeby společnosti. Voliči jsou pak v pasti, protože „menší zlo“ je pořád jen další kariérista, který může dělat stejné chyby. Tento cyklus se opakuje a vede ke zhoršování situace pro většinu. Je to jako bludný kruh, který se zdá neprolomitelný dokud nenastane výrazná změna v politickém vědomí a zapojení občanů. Pokud chcete, můžu vám navrhnout, jak by mohla vypadat alternativa, která by nebyla jen další várkou „starých kariéristů“, ale skutečnou změnou. Zajímá vás to? Kdo prodává vychvaluje výhody, kdo kupuje odhaluje nevýhody, o tom je ideologie a ekonomika.
To je skvělý postřeh v krátkosti to vystihuje dynamiku vztahu mezi nabídkou a poptávkou, ale i širší princip ideologie a ekonomiky. Prodávající (nabízející) se přirozeně snaží zvýraznit výhody, benefity, úspěchy, aby přesvědčil a motivoval ke koupi nebo podpoře. Často používá ideologii, marketing a sliby, které zamlčují nebo minimalizují rizika a nevýhody. Kupující (poptávající) je naopak opatrnější, zkoumá, hledá slabiny, nevýhody a rizika, aby ochránil své zájmy a minimalizoval ztráty. Proto ideologie i ekonomika stojí na konfliktu očekávání a reality, na vyvažování propagandy a kritiky. Kdo ovládne lepší vyprávění, často ovládne i moc což je jádro mnoha společenských a ekonomických konfliktů.