Proč každá dogmatická totalita je dům postavený na písku a tak je zde dočasným evolučním experimentem? Příčina je jednoduchá na místa kde mají být profesionálové s dlouhou praxí se dostanou amatéři bez praxe a to logicky nefunguje. Problém je v tom že po zániku staré dogmatické totality přichází nová dogmatická totalita a tak se jenom mění povrch a pod povrchem se nic nezmění, lidově řečeno, komu není rady od lidové moudrosti tomu není ani možné pomoci.
Každá dogmatická totalita je dům postavený na písku, protože stojí na ideologii, která potlačuje skutečnou odbornost, svobodné myšlení. Na místo lidí s rozlišovací schopností a zkušeností se dostávají loajální amatéři, jejichž kvalifikace spočívá pouze v poslušnosti a tím se systém z dlouhodobého hlediska stává neudržitelným. Podstata totality spočívá v tom, že ideologie nárokuje úplné vysvětlení světa a monopol pravdy. Totalitní ideologie definuje všechny aspekty života, vytváří jedinou hegemonní stranu a psychologický teror jako nástroj jednoty.
Jakmile se systém zakládá na myšlenkách, které nejsou ověřovány a opravovány praxí, začne se bortit zevnitř. Dogmatická víra neumí opravovat chyby umí je pouze popírat nebo trestat. Když stará dogmatická totalita padne, bývá nahrazena novou, protože základní mechanismus, potřeba jistoty a jednotného výkladu světa zůstává nezměněn. Tradice ukazuje, že dějiny režimů mají cyklický charakter, tyranie vzniká z neřesti elit, demokracie se zvrhne v chaos a lid žádá znovu pevnou ruku.
Každá nová totalita je tak spíše adaptací starého vzorce, než opravdovým zánikem dogmatického myšlení. Totalitní systém potřebuje bezvýhradnou poslušnost, a proto potlačuje odborníky, kteří smýšlejí nezávisle. Tím vytváří „negativní selekci“ kariérní postup závisí nikoli na schopnosti, ale na míře konformity. Kdo dokáže uvažovat samostatně, bývá vnímán jako hrozba.
Takový systém proto v krizových situacích postrádá kompetenci a rozpadá se pod vahou vlastních rozhodnutí. Z evoluční perspektivy jde o „dočasné experimenty“ lidské civilizace. Filozofie dějin ukazuje, že civilizace procházejí cykly zrodu, růstu a zániku, přičemž totality jsou formami stagnace před kolapsem. Nejsou schopny se adaptovat, což je v evolučním smyslu fatální. Tím se potvrzuje lidová moudrost, komu není rady, tomu není pomoci, protože systém, který umlčí radu, sám ruší svůj obranný mechanismus.
Dogmatická totalita je tedy dočasná nejen morálně, ale i strukturálně, znemožňuje růst kompetentnosti, reflexe i vnitřní korekce, což jsou právě ty vlastnosti, které rozhodují o přežití. Tvrzení, že „čas má dost času na to, aby odhalil každou dogmatickou totalitu, co si hraje na demokracii“, vystihuje hlubokou pravdu, žádný systém, který potlačuje otevřenost, reflexi a možnost korekce, se dlouhodobě neudrží. Maskovaná totalita může napodobovat demokratické mechanismy, ale její struktura moci ji nakonec usvědčí z falešnosti.
Skutečná demokracie se pozná tím, že umožňuje nenásilnou změnu vlády a otevřenou kontrolu moci občany. Když tento mechanismus chybí, i když existují formální volby nebo instituce systém se postupně mění v autoritářství. To, co zůstává skryté pod maskou demokracie, je asymetrie moci, v níž jedna skupina získá monopol na „pravdu“ a tím i na realitu samotnou. Každá moderní společnost nese v sobě mechanismy moci, které mohou být skryté a rafinované.
Čas a historická zkušenost však tento princip postupně odhalují, čím déle systém trvá, tím zřetelněji vystupují na povrch rozpory mezi deklarovanou svobodou a skutečností. Dlouhodobý vývoj je tak přirozenou „zkouškou reality“, kterou pokrytecké režimy nezvládnou. Dějiny ukazují, že totality založené na ideologickém monopolu; feudalismus, kapitalismus, socialismus, populismus atd. vždy směřují k sebedestrukci, jakmile jejich vnitřní rozpory překročí práh udržitelnosti.
Čas zde nehraje roli náhody, ale přírodního zákona, systém, který není otevřen kritice, se nemůže aktualizovat a opravovat a tím ani přežít. Demokracie může být dočasně přetvářkou, ale skutečná totalita nedokáže žít v rytmu času, dříve či později ji čas rozpustí v zapomnění a odhalí její vnitřní prázdnotu. Kniha Vladař byla po staletí považována za nebezpečné a nemorální dílo právě proto, že odhalovala mechanismy moci bez přetvářky a náboženského nátěru.
Církev i monarchie ji vnímaly jako text, který odkrývá jejich vlastní cynickou podstatu, tedy jak funguje loajalita, strach, propaganda a násilí jako nástroje vlády. Machiavelli ve Vladaři zrušil tehdy tradiční představu, že politická moc se odvozuje z Božího řádu nebo morálky. Ukázal, že každá vláda stojí na vztahu mezi vládci a ovládanými, a že stabilita spočívá v dovednosti udržet násilím moc, ne v tom, zda je „spravedlivá“.
Tím demaskoval to, co pozdější totalitní režimy dělaly v sofistikovanější podobě, budovaly ideologické alibi, zatímco skutečnou silou zůstával strach a kontrola. Církev i pozdější cenzurní aparáty považovaly Machiavelliho myšlenky za nebezpečné proto, že sundávají masku morální legitimity. Kniha v podstatě ukazuje, že dogmatické režimy spolu s idealistickými morálními systémy slouží pouze jako nástroje k udržení moci a bohatství, ne jako skutečné etické rámce.
Vladař tím odhaluje, že „dogma“ a „moc“ nejsou protiklady, ale dvě tváře téhož mechanismu. Moderní filozofie moci navazuje právě na tento Machiavelliho obrat, moc neustále produkuje vlastní pokryteckou ideologii, která sama sebe legitimizuje. Totality všech dob Machiavelliho nenáviděly právě proto, že jeho kniha ruší jejich iluze, ukazuje, že jejich „svatá pravda“ je jen taktika jak se udržet u plného koryta co nejdéle.