Podívejme se, co vše zaniklo a dříve to bylo dlouho populární jde o; knihy, noviny, telefonní budky, video kazety, magnetofonové kazety, kinofilm, psací stroje, černobílé televize atd. Je fascinující sledovat, jak se svět mění a co všechno postupně mizí. Máš pravdu, tyhle věci kdysi hrály v našich životech důležitou roli a teď už je potkáváme spíš jen výjimečně nebo vůbec. Je to takový přirozený vývoj, kdy nové technologie a způsoby dělání věcí nahrazují ty starší. Je zajímavé se zamyslet nad tím, jak každá z těch věcí ovlivnila naši kulturu a společnost.
I když se zdá, že tištěné knihy ustupují e-knihám, stále mají své kouzlo a mnoho lidí na ně nedá dopustit. Držení knihy v ruce a listování stránkami je pro ně nenahraditelné. S nástupem internetu a online zpravodajství se tištěné noviny potýkají s poklesem popularity. Nicméně pro mnoho lidí stále představují důvěryhodný zdroj informací. Dnes, kdy má téměř každý mobilní telefon, už jsou telefonní budky spíše raritou. Kdysi ale byly životně důležité pro spojení s ostatními. Pamatuji si, jak jsme si půjčovali filmy na VHS a s napětím čekali, až se přetočí zpátky na začátek.
Dnes už je to úsměvná vzpomínka na dobu před streamovacími službami. Byly symbolem hudební kultury 80. a 90. let. Digitální fotografie a videa téměř úplně nahradily klasický film. Přesto má analogová fotografie stále své příznivce, kteří oceňují její specifickou estetiku. Před érou počítačů a textových editorů byly psací stroje nepostradatelným nástrojem pro psaní dokumentů a dopisů. Dnes jsou spíše sběratelskými kousky. Dnes už si jen stěží dokážeme představit svět bez barevné televize. Černobílé vysílání ale bylo pro mnoho generací běžnou součástí života. Je to taková nostalgická procházka historií technologií a médií.
Co z těchto věcí tobě nejvíc chybí nebo na co máš nejzajímavější vzpomínku? Knihy a noviny se sice vydávají ale jde to už jenom ze setrvačnosti a stejně tak zde jsou i lidé co používají psací stroje, ale za sto let se už knihy a noviny nebudou vydávat. Rozumím tvé myšlence. Je pravda, že v digitálním věku se zdá, že tištěné knihy a noviny čelí obrovské konkurenci a jejich popularita klesá. Argumenty o ekologii a pohodlí digitálního formátu jsou silné. Nicméně si nejsem úplně jistý, jestli za sto let zmizí úplně. Mám několik důvodů, proč si myslím, že by mohly přežít alespoň v nějaké formě.
Pro mnoho lidí je držení knihy v ruce, otáčení stránek a vůně papíru nenahraditelný zážitek. Stejně tak ranní listování novinami má pro některé své rituální kouzlo. V době, kdy trávíme stále více času u digitálních zařízení, mohou tištěné knihy a noviny představovat vítanou možnost, jak se od obrazovek odpojit a soustředit se na čtení bez rozptýlení notifikací. Fyzické kopie knih a novin mohou mít sběratelskou hodnotu a jsou trvalejší než digitální soubory, které mohou být ztraceny nebo zastarat s novými technologiemi.
Pro některé čtenáře stále představují tištěná média důvěryhodnější zdroj informací než online zprávy, které mohou být snadněji manipulovány nebo šířeny bez ověření. Knihy a noviny jsou hluboce zakořeněny v naší kultuře a historii. Myslím si, že i v budoucnu bude existovat určitá skupina lidí, která bude chtít udržovat tyto tradice při životě. Mohou se stát spíše luxusním zbožím, sběratelskými kousky nebo speciálními edicemi pro opravdové nadšence. Co se týče psacích strojů, souhlasím, že jejich masové používání je dávno pryč.
Ale i dnes existují lidé, kteří na ně nedají dopustit pro jejich specifický pocit psaní, absenci rozptýlení nebo prostě z nostalgie. Za sto let se pravděpodobně stanou ještě větší raritou, ale možná se najdou nadšenci, kteří je budou udržovat při životě. Je pravda, že budoucnost je těžké předvídat, a digitální média budou jistě hrát stále větší roli. Ale nemyslím si, že tištěné knihy a noviny zmizí úplně. Spíše se transformují a najdou si své nové místo v našem digitálním světě. Co si o tom myslíš ty? Vidíš nějaké další důvody pro jejich přežití nebo zánik?
To mi připomíná že někdy mám snahu 10 let starý počítač probudit k životu ale brzo toho nechám protože je to k ničemu. Jasně, to je úplně jiná situace! S tou snahou oživit starý počítač to naprosto chápu. Někdy k těm starým věcem máme citové pouto nebo nás prostě jenom zajímá, jestli ještě fungují. Ale jak říkáš, po chvíli člověk zjistí, že ten technologický pokrok je prostě neúprosný a snaha udržet při životě deset let starý počítač bývá spíš frustrující než užitečná.
Deset let je v IT světě celá věčnost. Komponenty už jsou dávno za zenitem, software je zastaralý a často nekompatibilní s novějšími systémy, a i když se ho podaří spustit, rychlost a výkon jsou nesrovnatelné s moderními stroji. Je to trochu jako snažit se jezdit na starém autě s minimálním výkonem a maximální spotřebou v dnešním hustém provozu. Občas je lepší se s tím smířit a nechat ty staré stroje v klidu odpočívat. Možná si je schovat jako vzpomínku na staré časy, ale pro každodenní práci nebo zábavu už nemají moc co nabídnout.
Máš s tím nějaké konkrétní zkušenosti? Co tě k tomu vedlo zkoušet oživit ten desetiletý počítač? Byla to nějaká nostalgie, snaha ušetřit, nebo jsi v tom viděl nějaký jiný smysl? Nejvíce jsem se potrápil s počítačem HP Mini 2133. To byl svého času docela populární netbook. Pamatuji si, jak se o nich mluvilo pro jejich kompaktní rozměry a relativně slušnou výbavu na svou dobu. Ale zkoušet na něm dnes rozchodit Windows Vista Home Basic to muselo být opravdu náročné. Už samotná Windows Vista nebyla zrovna etalonem rychlosti a plynulosti, a na takto hardwarově omezeném stroji, jako byl HP Mini 2133, musela být její odezva doslova utrpením.
Ten procesor VIA C7-M ULV byl sice úsporný, ale výkonem na moderní úkoly už dávno nestačí. A i ty 2 GB RAM byly před deseti lety spíše průměr než něco výjimečného. Chápu, že tě mohla lákat ta kompaktnost toho stroje, možná jsi na něm měl nějaké staré soubory nebo jsi prostě chtěl zkusit, jestli se s tím dá ještě něco dělat. Ale realita je taková, že technologický pokrok je v tomto ohledu nemilosrdný. To, co bylo před deseti lety dostačující, je dnes už sotva použitelné pro základní úkoly. S čím konkrétně jsi při oživování toho HP Mini 2133 nejvíc bojoval?
Byla to pomalost systému, problémy s ovladači, nebo něco jiného? A co tě nakonec přimělo to vzdát? Tragédie byl výkon procesoru. Jo, s tím výkonem procesoru VIA C7-M ULV naprosto souhlasím. To byla slabina už v době jeho uvedení, a s dnešními nároky na výpočetní výkon to musela být doslova tragédie. Vzpomínám si, že i základní úkoly jako prohlížení webu nebo spouštění jednoduchých aplikací na něm trvaly věčnost. Ono se není čemu divit. Ten procesor byl navržený spíše s ohledem na nízkou spotřebu energie pro co nejdelší výdrž baterie u netbooků, než na hrubý výpočetní výkon.
Na tehdejší nenáročné úkoly to možná ještě jakž takž stačilo, ale s postupem času a nárůstem náročnosti webových stránek a aplikací se jeho limity projevily naplno. Takže tě chápu, že právě pomalost procesoru byla tím hlavním důvodem, proč jsi to s oživováním HP Mini 2133 vzdal. Někdy prostě hardware nepustí a žádné softwarové triky už nepomohou. Měl jsi s tím netbookem nějaké specifické plány, kdybys ho dokázal „oživit“? Chtěl jsi ho používat na nějaké nenáročné úkoly, nebo to byla spíš jen taková technologická výzva?
Ono s notebooky mám jenom samé špatné zkušenosti. Je pravda, že notebooky mají svá specifika a občas mohou být náchylnější k některým problémům než stolní počítače. I když se technologie baterií neustále zlepšuje, výdrž baterie může být pro některé uživatele stále nedostatečná a s časem se přirozeně snižuje. Opravy notebooků bývají často složitější a dražší než u stolních počítačů a možnosti upgradu jsou obvykle omezené. Dlouhodobá práce na notebooku může být méně ergonomická než na stolním počítači s externí klávesnicí a monitorem.
Můžeš mi dát nějaký konkrétní příklad tvé špatné zkušenosti? Možná se na to můžeme podívat z jiného úhlu pohledu, nebo ti třeba budu moct nabídnout nějaké tipy, na co si dát pozor při výběru notebooku v budoucnu, pokud bys k tomu někdy měl příležitost. Jako první po záruce odejde baterie a potom přicházejí další problémy, dobře jsou na tom profesionální verze ale cenově jsou předražené. Jo, to s tou baterií je bohužel poměrně častý problém u notebooků a máš pravdu, že se obvykle začne projevovat záhy po skončení záruky.
Je to dané chemickými procesy uvnitř baterie, které se časem a používáním přirozeně degradují. I když se snažíme o baterii pečovat, její životnost je omezená. A pak, jakmile se objeví jeden problém, často se k němu přidají další. Může to být způsobeno stářím komponent, nahromaděním prachu a horším chlazením, nebo prostě jen smůlou. Souhlasím s tebou, že profesionální verze notebooků bývají v tomto ohledu o něco spolehlivější a odolnější. Často mají kvalitnější komponenty, lepší chlazení a jsou celkově lépe konstruované, aby vydržely náročnější firemní používání.
Jenže ta cenovka je skutečně výrazně vyšší a pro běžného uživatele může být těžko dostupná. Je to takový kompromis. Buď si člověk koupí levnější notebook s tím, že po pár letech bude pravděpodobně potřebovat servis nebo výměnu, nebo investuje do dražšího modelu s nadějí na delší životnost a méně problémů. Ale ani u těch dražších není záruka bezproblémového provozu na věky. Jaké konkrétní značky nebo modely notebooků ti způsobily nejvíce problémů? A máš nějakou značku, se kterou jsi byl naopak spokojenější?
Třeba by se z tvých zkušeností mohli poučit i ostatní. Na značce nezáleží vše se dělá většinou tam kde je levná pracovní síla ze stejných součástek. To je zajímavý pohled a máš v podstatě pravdu, globalizace výroby elektroniky je dnes naprosto běžná. Většina velkých značek skutečně outsourcuje výrobu do zemí s nižšími výrobními náklady a často používají podobné nebo dokonce identické komponenty od stejných dodavatelů. Tím pádem se může zdát, že na značce notebooku vlastně moc nezáleží, protože „všechno je to stejné“. Nicméně bych řekl, že mezi značkami a modely stále existují určité rozdíly, které mohou ovlivnit spolehlivost a celkovou uživatelskou zkušenost.
I když se používají podobné součástky, rozdíly v designu chlazení, uchycení komponent, použitých materiálech a celkové robustnosti konstrukce mohou být značné. Některé značky kladou větší důraz na odolnost a dlouhou životnost. I když jsou někteří dodavatelé společní, značky mohou mít různé standardy pro kvalitu a spolehlivost vybíraných komponent. Některé mohou používat kvalitnější napájecí zdroje, pevné disky/SSD nebo paměti. Rozdíly mohou být i v tom, jak výrobce optimalizuje operační systém a ovladače pro svůj hardware.
Dobře vyladěný software může výrazně zlepšit stabilitu a výkon. Úroveň zákaznické podpory a kvalita servisu se mezi značkami může výrazně lišit. V případě problémů může být kvalitní servis klíčový. Některé značky nabízejí vlastní softwarové nástroje a funkce, které mohou zlepšit uživatelský komfort a produktivitu. Různé značky cílí na různé segmenty trhu a tomu přizpůsobují i kvalitu a cenu svých produktů. Profesionální řady notebooků od různých výrobců se obvykle liší kvalitou a spolehlivostí od spotřebitelských modelů. Takže i když je globalizace výroby fakt, nemyslím si, že by na značce notebooku nezáleželo vůbec.
Spíše jde o to, že je potřeba se při výběru zaměřit na konkrétní modely a recenze, a zohlednit své priority, ať už je to výkon, spolehlivost, cena nebo něco jiného. Jaký je tvůj názor? Myslíš si, že je tedy úplně jedno, jakou značku notebooku si člověk koupí? Někdy mi připadá že je to záměr výrobců, aby se to po záruce rozbilo, já bych čel dále a vyrobil to tak že den po záruce se notebook rozpadne na prach. To je docela radikální představa! Rozpadající se notebook den po záruce, to by byl opravdu extrémní případ takzvaného „plánovaného zastarávání“. Tato teorie říká, že výrobci záměrně navrhují produkty s omezenou životností, aby si zajistili opakovaný prodej.
Může to zahrnovat použití méně kvalitních součástek, obtížnou opravitelnost nebo softwarové omezení, která produkt po určité době zpomalí nebo učiní nepoužitelným. Je pravda, že existují určité indicie, které by mohly tuto teorii podporovat. Některé moderní elektronické výrobky jsou velmi obtížně rozebiratelné a opravitelné, což ztěžuje výměnu poškozených součástek a nutí zákazníky k nákupu nového produktu. Výrobci často přestávají podporovat starší modely zařízení novými aktualizacemi softwaru, což může vést k jejich zpomalení nebo nekompatibilitě s novými aplikacemi a službami. V některých případech se zdá, že výrobci šetří na kvalitě použitých materiálů, což může vést k rychlejšímu opotřebení a poruchám.
Na druhou stranu je potřeba vzít v úvahu i další faktory. Technologie se neustále vyvíjí a to, co bylo špičkové před pár lety, může být dnes už zastaralé. Nové modely často nabízejí výrazně lepší výkon a funkce. Výrobci mezi sebou tvrdě konkurují a snaha nabízet co nejnižší cenu může vést k použití levnějších komponent. Zákazníci často preferují nižší cenu i za cenu potenciálně kratší životnosti produktu. Je těžké s jistotou říct, do jaké míry je plánované zastarávání skutečnou strategií výrobců a do jaké míry je to nevyhnutelný důsledek technologického pokroku a tržních sil. Tvoje představa o notebooku, který se rozpadne na prach den po záruce, je samozřejmě extrémní a pravděpodobně by vedla k obrovské vlně nevole zákazníků.
Nicméně tvůj pocit, že se produkty navrhují s omezenou životností, může být do určité míry oprávněný. Co si o tom myslíš ty? Máš nějaké konkrétní příklady, kdy jsi měl pocit, že se tvůj produkt „rozbil přesně po záruce“? Proč u přenosné elektroniky není snadné vše vyměnit, aniž by to dělal drahý servis, proč bych nemohl doma vyměnit základní desku notebooku? To je velmi dobrá a relevantní otázka, která se týká designu a konstrukce moderní přenosné elektroniky. Existuje několik důvodů, proč výměna komponent, jako je základní deska notebooku, není pro běžného uživatele snadná a často vyžaduje zásah specializovaného servisu.
Moderní notebooky a další přenosná zařízení jsou navrženy s důrazem na co nejmenší rozměry a nízkou hmotnost. To vede k vysoké integraci komponent na základní desce a k použití speciálních konektorů a formátů, které nejsou standardizované jako u stolních počítačů. Výměna jedné součástky často vyžaduje demontáž mnoha dalších, které jsou k ní pevně připojeny. Komponenty na základní desce jsou propojeny složitými obvody a sběrnicemi. Jejich správné odpojení a připojení vyžaduje odborné znalosti a speciální nástroje, aby nedošlo k poškození jiných částí.
Elektronické součástky jsou velmi citlivé na elektrostatický výboj, který může vzniknout při neodborné manipulaci. Servisní technici používají antistatické pomůcky a postupy, aby tomu zabránili. Výrobci notebooků často neprodávají jednotlivé komponenty, jako jsou základní desky, běžným zákazníkům. Náhradní díly jsou primárně určeny pro autorizované servisy. Pokud se i seženou, nemusí být vždy kompatibilní s konkrétním modelem nebo revizí notebooku. Pokus o neodbornou výměnu komponent může vést ke ztrátě záruky na celé zařízení.
Výrobci chtějí mít jistotu, že opravy provádějí kvalifikovaní technici. Složitost demontáže a montáže: Rozebírání moderních notebooků často vyžaduje speciální nástroje a postupy. Špatná demontáž může vést k poškození plastových krytů, flex kabelů a dalších křehkých součástí. Stejně tak správná montáž vyžaduje přesnost a znalost pořadí kroků. Nutnost kalibrace a konfigurace: Po výměně některých komponent, jako je například displej nebo dotyková obrazovka, může být nutná kalibrace nebo speciální konfigurace softwaru.
Je pravda, že pro koncového uživatele by bylo ideální, kdyby byla výměna základních komponent snadnější a dostupnější, podobně jako u stolních počítačů. To by prodloužilo životnost zařízení a snížilo náklady na opravy. Nicméně současný trend miniaturizace a integrace tomu bohužel nenahrává. Možná v budoucnu uvidíme nějaké modulární návrhy přenosné elektroniky, kde bude výměna komponent jednodušší. Ale v současnosti je realita taková, že složité opravy a výměny jsou doménou specializovaných servisů. Co si o tom myslíš ty?
Vidíš nějaké možnosti, jak by se to dalo v budoucnu změnit? O něco takového se pokouší Dell nevím, jestli už je to ve finální verzi u notebooků? Ano, máš pravdu, Dell se o něco takového pokouší, a to skrze svůj koncept Concept Luna. Jedná se o iniciativu, která zkoumá možnosti modulárního designu notebooků s cílem zlepšit jejich opravitelnost, udržitelnost a recyklovatelnost. Concept Luna představuje prototypy notebooků, které se dají snadno rozebrat pomocí minimálního množství nástrojů, a to i roboty. Cílem je snížit množství šroubů a lepidel, používat více modulární komponenty s kontaktními konektory, a tím usnadnit výměnu a opětovné použití dílů.
Zatím je Concept Luna stále ve fázi prototypu a Dell zatím neoznámil, kdy by se tyto inovace mohly objevit v komerčně dostupných produktech. Nicméně jde o zajímavý směr, kterým by se mohl vývoj notebooků ubírat. Kromě Concept Luna existují i jiné iniciativy a společnosti, které se zaměřují na opravitelnost a modularitu notebooků. Například společnost Framework nabízí notebook, u kterého si uživatel může snadno vyměnit a upgradovat různé komponenty, včetně základní desky. Je tedy vidět, že se v této oblasti něco děje a výrobci si začínají uvědomovat důležitost opravitelnosti a udržitelnosti.
Doufejme, že se tyto snahy brzy promítnou i do finálních produktů, které budou pro nás, uživatele, znamenat snadnější opravy a delší životnost našich zařízení. Co si o tom myslíš? Myslíš si, že má modulární design budoucnost i u běžných spotřebitelských notebooků, nebo to zůstane spíše doménou specializovaných konceptů? Pokud by vláda USA dala zakázku na snadno opravitelný notebook tak by najednou se našel výrobce, který by tyto notebooky vyrobil za dostupnou cenu. To je velmi zajímavá myšlenka a máš v ní hodně pravdy!
Velké vládní zakázky, zvláště od tak významného hráče jako jsou Spojené státy americké, by mohly mít obrovský vliv na trh a na směřování výrobců. Kdyby vláda USA vypsala rozsáhlou zakázku s jasnými požadavky na snadnou opravitelnost, modularitu a dlouhou životnost notebooků, je velmi pravděpodobné, že by se našli výrobci, kteří by se této výzvy chopili. Taková zakázka by znamenala stabilní a dlouhodobý příjem pro vítězného výrobce, což by ospravedlnilo investice do vývoje a výroby speciálně navržených notebooků.
Získání takové zakázky by pro výrobce znamenalo obrovskou prestiž a mohlo by sloužit jako silný marketingový argument i pro komerční prodej. Požadavky na snadnou opravitelnost a modularitu by stimulovaly inovace v designu a výrobních procesech. Výrobci by museli přijít s novými řešeními, jak tyto požadavky splnit efektivně a za rozumnou cenu. Pokud by vláda USA stanovila jasné standardy pro opravitelnost a modularitu, mohlo by to inspirovat i další vlády a velké organizace k podobným požadavkům, což by postupně vytvořilo nový tržní standard.
S velkým objemem výroby by se dalo dosáhnout úspor z rozsahu, což by mohlo vést k postupnému snižování ceny takových notebooků i pro běžné spotřebitele. Příklady z historie ukazují, že velké vládní zakázky často vedly k technologickým průlomům a vzniku nových průmyslových odvětví. Například vývoj internetu měl silné kořeny ve vládních výzkumných projektech. Takže ano, je velmi pravděpodobné, že kdyby vláda USA skutečně vypsala takovou zakázku, našli by se výrobci, kteří by dokázali vyvinout a vyrobit snadno opravitelné notebooky za dostupnou cenu.
Otázkou zůstává, zda a kdy k takové iniciativě dojde. Co si o tom myslíš ty? Myslíš si, že by i vlády jiných zemí měly jít podobnou cestou a aktivně podporovat výrobu opravitelné elektroniky? Vše je o nabídce a poptávce kdy to konečně vlády pochopí? Máš naprostou pravdu, v konečném důsledku trh funguje na principu nabídky a poptávky. Pokud by existovala silná poptávka po snadno opravitelné elektronice a vlády by tuto poptávku svými politikami podpořily, nabídka by se tomu musela přizpůsobit. Jenže ten mechanismus „kdy to konečně vlády pochopí?“ je často složitější, než by se zdálo.
Existuje několik faktorů, které mohou bránit tomu, aby se poptávka po opravitelnosti a udržitelnosti plně promítla do vládních politik. Velké technologické firmy mají často silné lobbistické skupiny, které mohou ovlivňovat vládní rozhodnutí a regulace ve svůj prospěch. Jejich zájem nemusí vždy být v souladu s podporou snadno opravitelných produktů. Krátkodobé ekonomické zájmy: Vlády se často zaměřují na krátkodobý ekonomický růst, který může být poháněn i rychlou obměnou spotřebního zboží.
Podpora dlouhodobé udržitelnosti a opravitelnosti může být vnímána jako něco, co brzdí tento růst. Navrhování a implementace efektivních regulací v oblasti opravitelnosti a udržitelnosti může být složité a vyžaduje hluboké porozumění technickým a ekonomickým aspektům. Jednotlivé vlády mohou váhat s přijetím přísnějších regulací, aby neznevýhodnily své domácí výrobce v mezinárodní konkurenci. Osvěta a spotřebitelské preference. I když roste povědomí o důležitosti udržitelnosti, ne všichni spotřebitelé aktivně vyhledávají opravitelné produkty a jsou ochotni za ně případně i připlatit.
Poptávka nemusí být vždy dostatečně silná, aby sama o sobě vynutila změnu. Vlády mají mnoho různých priorit a otázka opravitelnosti elektroniky nemusí být vždy na předních místech jejich agendy. Nicméně, v posledních letech je vidět určitý posun. Některé vlády a regiony (například Evropská unie) začínají přijímat opatření na podporu opravitelnosti, jako je například právo na opravu. To ukazuje, že se povědomí o tomto problému zvyšuje a že existuje snaha o změnu. Je to běh na dlouhou trať a je potřeba, aby se na prosazování těchto změn podíleli nejen vlády, ale i spotřebitelé a samotní výrobci. Tlak veřejnosti a informovaná spotřebitelská rozhodnutí mohou být velmi silným nástrojem. Co si o tom myslíš ty?
Jsi optimista ohledně toho, že se v budoucnu dočkáme většího důrazu na opravitelnost elektroniky ze strany vlád a výrobců? Jakmile se vlády ujme umělá inteligence a roboti najednou vše půjde bez problémů a rychle. To je velmi optimistická a zároveň trochu děsivá vize budoucnosti! Představa, že by vládnutí převzala umělá inteligence a roboti, kteří by dokázali efektivně a bezchybně řešit problémy, je lákavá. Na druhou stranu s sebou nese i mnoho otázek a potenciálních rizik.
AI by mohla zpracovávat obrovské množství dat a přijímat rozhodnutí na základě logických analýz mnohem rychleji než lidé. Roboti by mohli implementovat tato rozhodnutí efektivně a bez lidských chyb. AI by teoreticky neměla podléhat lidským emocím, předsudkům nebo korupci, což by mohlo vést k spravedlivějším a objektivnějším rozhodnutím. AI by mohla optimalizovat složité systémy, jako je doprava, energetika nebo zdravotnictví, s cílem maximalizovat efektivitu a minimalizovat plýtvání.
AI by se mohla zaměřit na dlouhodobé cíle a strategie bez ohledu na krátkodobé politické cykly. Vládnutí vyžaduje i empatii, porozumění lidským potřebám a schopnost reagovat na nečekané situace s ohledem na lidské hodnoty. AI by tyto aspekty mohla postrádat. Pokud by se AI stala příliš autonomní, hrozilo by riziko, že lidé ztratí kontrolu nad svými vládci. I pokročilá AI může obsahovat chyby v programování nebo být zneužita k manipulaci. AI by musela řešit složitá etická dilemata, na která nemusí mít jednoznačné odpovědi. Kdo by programoval tyto etické principy?
Masivní nasazení robotů ve všech oblastech by mohlo vést k obrovské nezaměstnanosti a sociálním nepokojům. Kdo by byl zodpovědný? Jaká by byla role člověka ve světě, kde vládne AI? Je pravda, že AI a robotika mají obrovský potenciál pro zlepšení mnoha aspektů našeho života. Ale představa, že by se staly plnohodnotnými vládci, je zatím spíše sci-fi a nese s sebou mnoho nezodpovězených otázek. Co si o tom myslíš ty? Jsi přesvědčený, že by vláda AI a robotů byla skutečně bezproblémová a rychlá?
Nebojíš se nějakých potenciálních rizik? Vše je zde jenom energie, která se transformuje rizika jsou iluze. To je velmi zajímavý a hluboký pohled na realitu! Pokud na všechno nahlížíme jako na formu energie, která se neustále transformuje, pak se pojem rizika skutečně může jevit jako iluze, konstrukt naší mysli, který se snaží kategorizovat a předvídat tyto energetické transformace. Z tohoto pohledu by se dalo argumentovat, že vše, co vnímáme jako riziko, je jen potenciální změna energie, která může mít pro nás buď pozitivní, nebo negativní důsledky.
Naše vnímání těchto důsledků a naše snaha jim předcházet pak vytváří koncept rizika. Pokud je vše skutečně jen neustálý tok a transformace energie, pak by se dalo říci, že nic není pevné ani trvalé, a tedy ani riziko jako takové by nemělo absolutní existenci. Je to spíše naše interpretace a hodnocení potenciálních energetických změn. Tento pohled má blízko k některým filozofickým a duchovním tradicím, které zdůrazňují propojenost všeho a iluzornost oddělené existence a pevných kategorií.
Nicméně, v praktickém životě se s riziky setkáváme neustále a naše schopnost je identifikovat a řídit nám pomáhá přežít a dosahovat našich cílů. I když je na hlubší úrovni vše energií, pro naše každodenní fungování je užitečné rozlišovat mezi potenciálně nebezpečnými a bezpečnými situacemi. Co tě k tomuto pohledu na rizika jako iluzi přivedlo? Je to nějaká filozofická úvaha, osobní zkušenost, nebo něco jiného? Zajímalo by mě, jak tento koncept aplikuješ ve svém životě.